Maroš Kramár se pochlubil: Mám dalšího synáčka

Maroš Kramár | Foto: Česká televize
Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on whatsapp
WhatsApp
Alena Hájková
Alena Hájková

Redaktorka

„Do polštáře už dnes nebrečím,“ říká Maroš Kramár v rozhovoru pro VIPosobnosti.cz. Jak herec vzpomíná na seriál Slunečná, proč divák vnímá v divadle atmosféru jinak, co pro něj znamená hrát, moderovat v češtině?

Nedávno skončilo natáčení seriálu Slunečná. Baví vás více práce na seriálu, nebo na divadle?

To se nedá srovnat. Divadlo je úplně jiné. Ale jsou to spojené nádoby. Když hrajete v televizi, získáváte tím popularitu. Což vám pomáhá v tom, že vás diváci chtějí vidět naživo, je to tedy taková pozvánka do divadla. Ale ta práce je trošku jiná. V divadle hrajete celou postavu v kuse, je to neopakovatelné, improvizuje se…

Na kterou hru rád vzpomínáte?

Hráli jsme například deset let „Vše o mužích“ a tam nám lidé chodili opakovaně a vždycky říkali: „A zase to bylo nějaké jiné.“ A mám představení, které hraji v Bratislavě ve svém bytě, takové divadelní večírky pro třicet lidí, jezdí mi tam lidé i z Čech i Slovenska. Říkám tomu konspirační československý byt, protože se tam opravdu potkává celé Československo. Je to s pohoštěním, osobním povídáním. Dvouhodinové představení o lásce, o sexu, o manželství, o smrti. Hra pro dva herce. Autorem je Éric-Emmanuel Schmitt. Děj je o starém spisovateli a za ním přichází novinář a dělá rozhovor o jeho poslední knížce. Mám v bytě kroniku, kde mi lidé, kteří chodí do divadla, píšou opravdu nádherné věci. Kolega byl na premiéře a říkal, že rozdíl mezi Národním divadlem a tímto mým, pro třicet lidí v obýváku, je, že tady vidí i barvu očí toho herce. Což v Národním těžko. A já k tomu říkám, že se musíš jít osprchovat, jinak je tě i cítit. Prostě i pro diváky, ale i pro nás je to úplně jiná atmosféra. Nemůžeme se ulejvat. A navíc se nejedná o komedii, je to vážné, filozofické představení, kde lidi posuneme ještě někam dál. Oni odchází s dobrým pocitem a otazníky, přemýšlí nad tou hrou. Povídám si s nimi hodinu před představením, hodinu po něm. Je to velmi intimní a každý mi říká, že se v tom představení našel.

Čtěte také: Maroš Kramár: Neumím se předvádět a nejraději hraji v obýváku

Maroš Kramár, Marek Lambora | Foto: FTV Prima

Vraťme se ještě na chvilku ke Slunečné. Bude vám chybět?

Už jsem někde řekl, že když jsem byl malý a končil jsem nějakou hlavní postavu, brečel jsem do polštáře, že už to skončilo. Teď už sice nebrečím, ale je pravda, že dva roky už je přece jen kus života a že si zvyknete na kolegy herce, ale i celý štáb. A vracíte se tam jako domů. Je ale pravda, že jsem musel zvládnout hrozně moc textů, protože jsme s Evičkou (Holubovou) hráli většinou dva, tři.

A tím, že jsem jezdil z Bratislavy, snažili se mě co nejvíc využít. Denně jsem točil deset obrazů. Když už to bylo pět dní za sebou, bylo to na mou hlavu hodně. A navíc v češtině. Ale kolektiv, celkově spolupráce byla velmi příjemná. Mám dalšího synáčka, Marka Lamboru, rád na tento seriál budu vzpomínat.

Maroš Kramár exkluzivně pro VIPosobnosti.cz

Autor: Alena Hájková