Maroš Kramár: Neumím se předvádět a nejraději hraji v obýváku

Maroš Kramár | Foto: Česká televize
Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on whatsapp
WhatsApp
Alena Hájková
Alena Hájková

Redaktorka

Herec Maroš Kramár v rozhovoru pro VIPosobnosti.cz vypráví, proč bojuje se strachem, jaké uznává hodnoty, ale i co stojí za jeho gentlemanstvím. Proč se neumí předvádět a jak vnímá novodobý marketing?

Pane Kramáre, působíte temperamentním dojmem. Milujete adrenalin?

Ne, vůbec nemiluju adrenalin. Já jsem kavárenský typ, mám rád klid, pokoj, povídání, takový ten příjemný život. Ale díky svému povolání se právě dostávám k různým adrenalinovým sportům a různým zážitkům, které sám od sebe nevyhledávám. Dostávám se k nim jen proto, že v České televizi točím Zázraky přírody. Jsou lidé, kteří si za ty zážitky platí a milují, co se v nich potom odehrává, právě proto to nemají tak těžké. Daleko těžší to mají ti, kteří po adrenalinu netouží. Zážitek absolvují, i když mají strach. Ten ale musíte překonat. A tady já bojuju sám se sebou. Kdyby aspoň za to nějak víc platili, že by řekli: „Hele, skočíš, tak dostaneš větší honorář.“ Ale ten mám stále stejný. Bojuji jenom sám se svým strachem. A beru jako výzvu, jestli to ještě dokážu. Protože s postupujícím věkem už pozoruji sám na sobě, že se víc bojím, abych si náhodou něco nezlomil a podobně. Už si dávám větší pozor, jsem opatrnější, vnitřně to cítím.

Navíc začínám mít strach, klaustrofobii třeba z malých prostor. To jsem dříve nepociťoval. Jednou jsme točili scénu, kde mě zasypali, a měl mě najít záchranářský pes. Ležel jsem zahrabaný a slyšel jsem, jak oni říkali: „Jé, nám se ztratil ten pes.“ Někam utekl. Tak ho hledali. A já jsem ležel a začal jsem mít z toho malého prostoru takový nepříjemný pocit. Říkal jsem si, že to vydržím, přijdou, najdou mě. Věděl jsem, že jsou tam, a že když zařvu, tak mě vyhrabou. Ale i tak to byl právě takový stísněný pocit, se kterým jsem také musel bojovat. To samé jsem vždycky pociťoval, když jsme se potápěli, tedy že se nemůžu dobrovolně kdykoliv nadechnout.

Potkali jsme se na tiskové konferenci AAA Auto, jehož jste e tváří. Vlastníte veterány, jezdíte autem často nejen do Prahy. Vyhledáváte adrenalin tedy alespoň za volantem?

To jsem si rád vyzkoušel. Asi pět let jsem závodil do vrchu, to byl takový adrenalin, protože jsem nevěděl, jak to celé dopadne. Pak jsem měl to štěstí, že jsem jako první Slovák seděl ve Formuli 1. Pozvali lidi z různých zemí do Španělska, tři dny nás školili a pak nás vozili. To byl obrovský zážitek.

Maroš Kramár | Foto: FTV Prima

Dneska už máte na autech kamery, takže můžete z pohodlí od televize vidět jízdu z pohledu řidiče, ale pořád tam nemáte ten smrad toho benzínu, ten absolutní zvuk a pocit, že v monopostu sedíte. A pak dokonce jsem měl unikátní příležitost ve Francii. Asi 45 kilometrů nad Saint-Tropez je takový okruh, kde se dá koupit jízda formulemi. A já ji dostal darem. Nejdřív jsem jezdil patnáct kol Formule 3, bylo nás asi šest a závodili jsme. A pak odpoledne mi dali Formuli 1. Řídil jsem ji sám, což byl nezapomenutelný zážitek. Díky svému povolání mám fakt neskutečné zážitky.
Ale abych se vrátil na začátek. Nejsem člověk, který to vyhledává. Nějak se k tomu dostanu a pak si zkouším sám sebe, jestli na to ještě mám.

Pojďme k vaší profesi. Jste oblíbeným a vyhledávaným hercem nejen na Slovensku, ale i u nás. Řekněte, jak se tvoří image?

Dnes je úplně nová doba. Dnes jsou influenceři a ti to nějak umí. Já jsem ještě ze staré školy, kdy chlubit se bylo takové neslušné. Když o tobě mluví někdo jiný, tak je to v pořádku. Ale sám říkat o sobě, jaký jsem? A to dnes právě frčí. Influenceři se pořád natáčejí, pořád se předvádějí a říkají, co je u nich nového. A já jsem právě z té staré školy, takže to neumím.

Maroš Kramár | Foto: Auresholdings

Vy se neumíte předvádět?

Pořád je mi to takové cizí. I když mám svůj Facebook, mám Instagram a snažím se jít s dobou. Jsem třeba spřízněn s jedním prodejcem automobilů, dělám jim reklamu a oni mi za to dávají sponzorsky auta, takže to vlastně také musím dělat. Ale přijde mi takové divné, sám sebe vyfotit u auta. Mám pocit, že se chlubím. Mladým lidem to ale divné nepřijde. Ti to berou úplně jinak.

A jak  jste se tedy stal žádaným hercem, moderátorem?

Mně image vždy vytvářela práce. Když nebyly sociální sítě, nikdo vás neobsadil, nikdo o vás nevěděl. Čili jsem se vždycky snažil to, co točím, hraju nebo na čem spolupracuju, dělat co nejlépe, aby si mě pak někdo všimnul a třeba mě oslovil do další práce. O hercích se říkalo, že jsou tanečnice, které čekají na to, než je někdo vyzve k tanci. Kdežto dnes to tak není. Dnes se točíte na mobil, a jak nabíráte sledovatele, najednou je z vás influencer, najednou vás někdo platí za to, že se fotíte. Pro mě je to nový svět, do kterého jsem ještě úplně nepronikl. A vůbec nevím, jak to dělat. Čili se to učím, ale nevím, jestli to má ještě vůbec smysl.

Smysl to má, ale potřebujete to?

Nedávno jsem byl na nějakém závodě plachetnic v Chorvatsku, který pořádala jedna automobilová značka. Vzal jsem s sebou i syna a zájezd jsem si samozřejmě za nás oba platil. Ale byl s námi v kajutě jeden mladý influencer a říkal: „Já jsem nic neplatil. Já jsem influencer, já o tom napíšu, jak tu fotím.“ A pak jsem se ho ptal, kolik za takovou fotku může chtít. A když mi řekl cenu, podivil jsem se a řekl si, že asi dělám něco špatně. A také jsem si všiml, že jsou dnes dva světy. Svět sociálních sítí a naštěstí ještě pořád ten televizní. A jsou mladí lidé, kteří vás už vůbec neznají.

Kdysi byla jedna Československá televize, takže když jsem byl v nějaké pondělní slovenské inscenaci, viděly mě celé Čechy i celé Slovensko. Dnes můžete hrát hlavní roli v seriálu a stejně vás vidí jenom ti, kteří sledují ten konkrétní seriál. Protože už máte moc jiných programů a někteří lidé už ani televizi nemají. Točil jsem s asi osmnáctiletým klukem, který mi říkal: „Vy jste prý nějaký známý herec. Já o vás nic nevím, protože nemám televizi.“ A já mu říkám: „A ty jsi prý nějaký zpěvák. Ale já jsem tě taky nikde neviděl.“ A on: „Já jsem ještě v televizi ani v rádiu nevystupoval, já mám jen svůj YouTube kanál, kde mám přes milion sledovatelů.“ A tam jsem pochopil, že opravdu žijeme dva světy, které se jen občas prolínají. Ale kam půjde budoucnost, to nevím.

Dřív bylo zvykem chodit víc do společnosti. Sama jsem, jak si tam umělci tvořili image i promo. Kdežto dnes často mladí herci a zpěváci na společenské akce nepůjdou, protože co potřebují, dají na sociální sítě, a mají daleko větší dosah než ti, co jdou na párty.

Ano. Ale asi chápu, proč tam dnes ti mladí nechodí. Společenská akce je nebezpečná, protože vás tam vyfotí s blbým výrazem nebo k vám dají špatný titulek. Když vám budou média chtít ublížit, důvod si vždycky najdou. Nebo se bavíte s někým soukromě a řeknete něco, co byste na veřejnosti ani neřekli, protože víte, co se sluší a patří. Například, že vás ta akce nebaví. Nebo řeknete jen nějaký vtip. Proč ne? Humor se dnes vytrácí. Ale oni vás natočí dálkovým mikrofonem a udělají z vás v éteru úplného blbce. Zkrátka když vám chtějí ublížit, tak vám ublíží.
Když jsem pomyslně zašel třeba za roh, nikdo o mně nevěděl. Dnes je sto padesát paparazzi za mnou, každý má mobil, hned točí a fotí. Naprosto ztrácíte soukromí. Lidé se ani nezeptají, zda vás můžou fotit. Ta budoucnost se mi nelíbí.

Jste člověk dobrého vychování, gentleman. Odkud pochází dobrá výchova?

V první řadě z domova, z rodiny. Měl jsem velice slušně vychované rodiče. Děda byl také herec a režisér. Přece jenom herci nějaké to vychování mají. Tam vždycky bylo gentlemanství. Učí se i na škole a potkáváte se s ním i v těch hrách. Herec už tady dostává základ, jak se v jaké situaci má chovat.

Mám rád lidi, miluji společnost, divadlo, ve kterém mám absolutní kontakt s divákem. On je pro mě jakoby další spoluhráč. Velmi ho vnímám, vážím si ho a nabíjí mě neskutečnou energií. To jeviště, stage je pro mě zázračný prostor, kde mě přestane všechno bolet, ať hraju v tragédii nebo komedii, která vám dodá ještě víc energie, ze které se těším. A je zajímavé, že když dohrajeme, už při děkovačce opět cítím ta záda. Divadlo je pro mě magické místo.

Říkáte, že máte rád lidi a máte rád humor. V životě jste prošel různými obdobími, nasbíral zkušenosti. Jaké hodnoty dnes uznáváte?

Myslím, že čestnost. Abych se mohl podívat do zrcadla a mohl říct, že ten život byl pestrý, aniž bych někomu ublížil nebo někomu něco vzal. Ale někdy bohužel člověku ublížíte nevědomky, tím, že jste, a ani nemusíte nic dělat. A můžete se snažit sebelíp, stejně se najdou lidé, kterým to ubližuje jen proto, že vám třeba závidí a trpí tím, že jste úspěšný. Ale byl bych radši, kdyby přáli jeden druhému. Jak se říká: „Přej a bude ti přáno.“ I těch největších hejtrů na sociálních sítích je mi v podstatě líto, protože oni jsou chudáci, kteří sami asi žijí blbý život, což jim opravdu nezávidím.

Baví vás práce na seriálu, nebo na divadle?

To se nedá srovnat. Divadlo je úplně jiné. Ale jsou to spojené nádoby. Když hrajete v televizi, získáváte tím popularitu. Což vám pomáhá v tom, že vás diváci chtějí vidět naživo, je to tedy taková pozvánka do divadla. Ale ta práce je trošku jiná. V divadle hrajete celou postavu v kuse, je to neopakovatelné, improvizuje se…

Hráli jsme například deset let „Vše o mužích“ a tam nám lidé chodili opakovaně a vždycky říkali: „A zase to bylo nějaké jiné.“ A mám představení, které hraji v Bratislavě ve svém bytě, takové divadelní večírky pro třicet lidí, jezdí mi tam lidé i z Čech i Slovenska. Říkám tomu konspirační československý byt, protože se tam opravdu potkává celé Československo. Je to s pohoštěním, osobním povídáním. Dvouhodinové představení o lásce, o sexu, o manželství, o smrti. Hra pro dva herce. Autorem je Éric-Emmanuel Schmitt. Děj je o starém spisovateli a za ním přichází novinář a dělá rozhovor o jeho poslední knížce. Mám v bytě kroniku, kde mi lidé, kteří chodí do divadla, píšou opravdu nádherné věci. Kolega byl na premiéře a říkal, že rozdíl mezi Národním divadlem a tímto mým, pro třicet lidí v obýváku, je, že tady vidí i barvu očí toho herce. Což v Národním těžko. A já k tomu říkám, že se musíš jít osprchovat, jinak je tě i cítit. Prostě i pro diváky, ale i pro nás je to úplně jiná atmosféra. Nemůžeme se ulejvat. A navíc se nejedná o komedii, je to vážné, filozofické představení, kde lidi posuneme ještě někam dál. Oni odchází s dobrým pocitem a otazníky, přemýšlí nad tou hrou. Povídám si s nimi hodinu před představením, hodinu po něm. Je to velmi intimní a každý mi říká, že se v tom představení našel.

Věnujete se moderování. Nevadí vám, že jsou někteří lidi na akcích trochu neukáznění a ruší?

Moderování není můj obor, já si jenom hraju na moderátora. Nejsem Leoš Mareš. Na těch velkých rautech a společenských akcích je to jiné. Zkušení moderátoři mi říkají: „Musíš se naučit jenom úvod. Protože pak už tě stejně nebudou poslouchat.“ Takže úvod je velice důležitý. A pak je to na tom moderátorovi, jak si umí zjednat klid a pořádek, jak umí zaujmout. Ale na těch vyloženě velkých společenských setkáních můžete dělat cokoliv a lidé vás bohužel stejně neposlouchají.

Někdy mám pocit, že lidé na některé akce chodí pro to, aby se viděli a najedli se. Moderátor je až tak nezajímá. Přijde mi to vůči té hlavní osobě, kvůli které tam jsou, trochu neuctivé. Jak to vidíte vy?

Stejně. Ale s tím asi neuděláme nic. Je důležitá osobnost moderátora, jak dokáže zaujmout, což není lehké. Společenských akcí je kolikrát hodně, všichni všechno už viděli, slyšeli… Osobně už na ně moc jako host nechodím. Zaujmout je těžké, takže když moderuji nějaký večírek či ples, tak do toho i zarecituji. Mám výbornou zkušenost, že lidé zbystří a začnou poslouchat. A v divadle máte výhodu, že lidé chodí poslouchat a soustředí se víc. Ale jak hraju již zmíněné představení v obýváku, někdy se stane, že diváci zapomenou, že jsou v divadle. Sděluji si okamžitě své dojmy. Už je na to upozorňuju předem, že když si budou povídat, tak je uslyšíme a budou rušit nás i sebe.

Maroš Kramár exkluzivně pro VIPosobnosti.cz

Autor: Alena Hájková