Karle, tohle je otázka na knihu. Ano, napiš ji, říká Voříšek

Alka Hájková

Alka Hájková a Karel Voříšek | Foto: František Jirásek
Facebook
Twitter
WhatsApp
Picture of Alena Hájková
Alena Hájková

Redaktorka

KareVoříše | Foto: Frantšek Jirásek

Zajímavé setkání osobností, které navštívili Indii proběhlo v Českém rozhlase. Karel Voříšek si zamiloval jih, Alka Hájková navštívili své rodné město Dilli a Zlatý trojúhelník. V odlehčeném rozhovoru se dozvíte nejen, že Indie již dávno není špinavá, ale naopak velmi duchovní a rozvíjející se země. Alka Hájková věnovala Indii knihu Praha-Dillí, žiji ve dvou světech, Karel Voříšek knihu Ayurvéda. V čem se doplňují?

 

Zdravím všechny posluchače a diváky našeho pořadu a velmi ráda bych tady přivítala člověka, kterého si velmi vážím, mám ho moc ráda a musím říct, že patří k našim nejlepším moderátorům, nejenom televize Prima, a to Karla Voříška. Karle, vítej.

Ahoj, dobrý den všem, já jsem se chvilku zarazil, kdo přijde. Jak si začala těmi superlativy, zčervenal jsem víc než ta červená tady na mikrofonu.

A on Karel.

A on Karel.

Karle, my jsme se tady dneska sešli v takovém velmi netradičním nejenom složení, ale i netradičním a velmi zajímavém tématu: cestování. Jsi totiž nejenom moderátor, lektor, ale taky velký cestovatel. A navštívil jsi Indii. Já jsem ji navštívila letos po Novém roce také.

Jak ti závidím, jak ti závidím.

Určitě vyrazíš znovu, ne?

Určitě.

Tak jsme si řekli, že si o tomto zajímavém tématu a o této zajímavé zemi popovídáme. Prosím tě, ty jsi navštívil, jestli to říkám správně, jih Indie.

Ano.

A ajurvédské vesničky. Co tě k tomu přimělo?

Ano. Já ti budu odpovídat takhle jednoslabičně, protože ty jsi v Indii také byla, i když ty jsi vlastně byla na severu.

Já jsem byla na severu. Takže sever Indie a jih Indie. Ale proto se dneska krásně doplňujeme.

Nebe a dudy. Jing a jang. Mě s mým partnerem Vláďou k tomu přivedla naše kamarádka Zuzana Zwiebel, která na jihu Indie žije a umí o tom poutavě vyprávět a poutavě psát a organizuje ajurvédské pobyty. Takže tak dlouho nám o tom vyprávěla a tak dlouho nám o tom psala SMS a e-maily, až jsme si říkali: „Tak jo, tak to zkusíme.“ Ale nechtělo se nám tam, musím říct.

Ale to je zajímavé, mně taky ne. Přestože jsem rodilá Indka (narodila jsem se v hlavním městě), tak když jsem to pozvání dostala od našich přátel, respektive přátel mých rodičů, kteří už nežijí, velmi jsem váhala, jestli mám jet, a měla jsem velmi rozporuplné pocity.

A proč? Co tě k tomu vedlo?

Prezdentský paác | Foto: Alka Hájková

Asi média. Léta jsem poslouchala nebo četla, jak to tam je strašné. Špína, špatná hygiena, zmrzačené děti atd. Říkala jsem si, že to bych asi vidět nechtěla.

Máš pravdu, my jsme měli úplně stejný dojem a byli jsme stejně ovlivnění. Říkali jsme si: „Ježíš, Indie, co tam budeme dělat?“ A teď se na tebe valí ty různé zprávy a obrázky, jak to tam vypadá, co se tam děje. Tak se nám tam také nechtělo. Navíc když jsme si koupili letenky, na jihu v Kérale přišly obrovské záplavy. Už jsme si říkali, že nikam nejdeme. Ale psali jsme Zuzaně a ona nám psala zpátky SMS: „Prosím vás, záplavy. Nevěřte médiím.“ Teď nemluvím sám proti sobě, ale proti celosvětovým médiím. „Nevěřte médiím, tady se nic neděje. Tady se normálně vylila voda z břehů, jako je to tady každý rok v tomto období.“ Tak jsme na ni dali, jeli tam, ač neradi, a udělali jsme dobře. Hned za rok jsme se tam vrátili. Tak to tě teprve čeká. Kolik ti bylo, když tě todiče zskali?

Tři měsíce. Dokonce jsem se ptala paní ředitelky domova, jak to před těmi mnoha lety probíhalo. A ona říkala, že to bylo, teď parafrázuju, jako když si vezmeš psa z útulku. Nebylo to těžké. Dali ti dítě a vyplnili si nějaké papíry mezi tehdejší Československou a Indickou republikou. Jak to schválili, bylo vše během chvilky hotové. Kdežto dneska už je to stejně jako v dětských domovech u nás. Velmi náročná a velmi zdlouhavá práce. Než se jim prověří rodiče, než zmapují zdravotní stavy, sociální zabezpečení atd.

Toto miluju, když se při rozhovoru potkají dva moderátoři a vymění si role. Souboj moderátorů.

Já mám k tobě ohromný respekt. Já nic měnit nechci. (smích)

Maminka před 12 lety zemřela, ale kdysi jsem se jí ptala a říkala, že to bylo kvůli očím. Abych řekla pravdu, musela bych si tam vzít všechny děti, protože všechny děti tam měly nádherné oči. A teď ty vlasy… Byly tak nádherně upravené. Usmála jsem se na ně, ony se usmály na mě. Pohladila jsem je, ony se přitulily. Byly vděčné. Dokonce tady mám fotku, kde se ty děti tulí. Opravdu neskutečně citové. Indické děti jsou úplně jiné než naše evropské.

Promiň, možná jedna osobní otázka. Za chvilku už budeme vyprávět o ajurvédě, na kterou ses ptala. Teď dělám trošku takové politické tanečky. Víš, politika se taky na něco zeptáš a on to odvede úplně někam jinam.

Jsi profík.

Ne, nejsme politici. Chtěl jsem se tě zeptat na návrat do Čech. Jaké to bylo? Jak tě přijalo okolí? Ty jsi tady šla do školky nebo do školy?

Začala jsem tady chodit do školky, pak samozřejmě do školy. Abych řekla pravdu, začátky v základní škole nebyly úplně jednoduché. Byla jsem totiž asi úplně první Indka v Československé republice. Dospělí ani děti nebyli zvyklí na odlišnost. A ono je to tak, že můžeš být odlišný jakkoliv, a vždycky se nějaká záminka najde. Takže přece jenom jsem to úplně jednoduché neměla. Jak říkala moje maminka, a jsem jí za to vděčná a používám to dneska i pro svoji rodinu a svoje děti: „Pamatuj si, že ses z toho všeho měla možnost psychicky dobře dostat, protože jsi v nás, ve mně a v tátovi, měla ohromné zázemí.“ A já tím jenom chci říct, že se mně potvrdilo, nejen v té Indii, nejen v tom dětském domově, ale i dneska, vzhledem k mému věku, k mým dospělým synům, že zázemí rodiny je neskutečně důležité.

Souhlasím s tebou. To, co nás ovlivní v dětství, je hodně silné. Připadá mi, že zážitky z dětství, když jsi byla jiná a ty děti někdy jsou hodně neúprosné a nelítostné, tě mohou posílit, nebo osobnostně úplně zničit a pošlapat.

V pubertě se to může zlomit, to je pravda, ale tu osobnost si člověk asi taky svým způsobem už nese s sebou.

A tebe to posílilo.

Lotosový chrám v Dillí |Foto: Alka Hájková

Já takhle vůbec nepřemýšlím a myslím, že každý si zodpovídá sám za sebe, za svůj osud, za to, co řekne. A v Indii jsem se přesvědčila, že jsem se nemohla chovat jinak, nemohla jsem mluvit jinak a nemohla jsem být jiná, než jsem byla. Vše se mi tam potvrdilo. Byli jsme u našich přátel, kterými není nikdo jiný, než indická princezna z Paňdžábu a její manžel, nejmocnější byznysmen světa. Velmi kultivovaní a zajímaví lidé. Čili jsem se dostala do stejného prostředí, ve kterém jsem vyrůstala se svými rodiči. A mohla jsem si potvrdit, že jak jsem v životě vyrůstala, tak to mělo být.

A poslední, fakt poslední otázka, možná předposlední. Máš v sobě něco indického? Já vím, že jsi byla tříměsíční miminko.

Myslím, že mentalita a myšlení se asi moc nemění.

A v čem spočívá? Jak se liší od mého, středoevropského, českého myšlení?

Karle, tohle je otázka na knihu.

Ano, napiš ji.