Jiří Adamec: Když se naše dítě neumí chovat a nechce se učit, nemůže za to učitel, ale rodiče

Autor: Alena Hájková

rodina Adamcova a Jakub Hájek | Foto: Mirek Malec
Facebook
Twitter
WhatsApp
Picture of Alena Hájková
Alena Hájková

Redaktorka

Režisér si v posledních měsících užívá své rodiny naplno. 1. září vedl s manželkou Janou dceru Jasmínu do 1. třídy. Jak vnímá Jiří Adamec současné školství, proč za výchovu a problémy můžou rodiče a ne učitel, proč byl průšvihář a jak se žije studentům v Americe řekl magazínu VIP osobnosti.eu režisér mnoha nadčasových inscenací a seriálů.

Dnes jste vedl spolu s manželkou Janou poprvé do školy i Vaše druhé společné dítě – dcerku Jasmíne Annu. Jaký to byl pro ní pocit a nač se nejvíc těšila?

Ona se na školu těšila už celé týdny, ne-li měsíce. Má bráchu čtvrťáka a záviděla mu, co všechno už umí. Je zvídává a hrozně ráda se učí. Už de facto umí číst i počítat do sta… Je svědomitá a pilná, jak holčičky bývají. Ale překvapilo mě, jak byla ve škole nervózní, oči navrch hlavy, srdíčko ji jistě bušilo jako na poplach…

Zavzpomínal jste i vy na svá školní léta? Jaký jste byl prvňák?

Na školné léta vzpomínám v zásadě rád, i když jsem jako žák ani jako středoškolský student zrovna nevynikal. Byl jsem hodně živý kluk, spíš průserář než šprt, když mi bylo sotva šestnáct, umřel mi na rakovinu táta, maminka byla laskavá a obětavá bytost, která to se třemi kluky neměla vůbec snadné. Ale všichni tři jsme vystudovali vysokou školu, takže to dopadlo nakonec dobře. Ale na svůj vstup do školy, na první třídu, si nepamatuji vůbec. Vím jen, že to bylo ve Dvoře Králové nad Labem, kde jsem se šest let předtím narodil, že se škola jmenovala Pátého května, že jsem se o pár měsíců později před tou školou na rybníce ocitl pod ledem a málem jsem se utopil… ale jak jsem chodil do školy, jak vypadala paní učitelka nebo dokonce jestli to byl učitel…nevím vůbec nic. Zvláštní. Školku tamtéž si pamatuji detailně a vidím ji před sebou dodnes a že se tam moje oblíbená paní učitelka jmenovala Vlasta Adamová si pamatuji taky.

Který předmět jste ve škole měl nejvíc rád a naopak?

Na základce jsem byl běžný žák, měl jsem jedničky a dvojky, všechny předměty stejně, jen jsem nerad kreslil, na Všeobecně vzdělávací střední škole jsem miloval tělocvik a nenáviděl jsem technické předměty…matematiku, fyziku. Měl jsem rád i češtinu a dějepis, úspěchy jsem měl při psaní slohů, miloval jsem poezii, uměl jsem spoustu básniček, recitoval jsem ve škole…moje budoucí povolání bylo obtisknuto už zde.

Není škola více o učiteli-osobnosti, která zaujme, než o předmětu samotném?

NE!!! A nemělo by to tak být! Škola je vzdělávací instituce, nikoliv výchovný ústav, dítě by mělo být především rodiči vedeno k touze a potřebě dozvědět se. Není povinností učitele lákat dítě ke vzdělávání se. Je samozřejmě lepší, když je učitel z extraligy, ale kde vzít a nekrást. Učitelé jsou pouze jedním ze vzorků společnosti. Jsou dobří, průměrní i špatní. Myslím, že děti ve škole jsou především výsledkem působení rodičů. Když se naše dítě neumí chovat a nechce se učit, nemůže za to učitel, ale rodiče!!!

Jak se díváte nejen jako otec, ale také vzdělaný člověk, na naše současné školství?

Myslím, že školství bude mít ještě co dělat, aby naplnilo své poslání a očekávání do něho vkládané. Je zapleveleno nesmyslnými úletovými koncepcemi a klasická škola, kde se opravdu dbá na systematickém vzdělávání dětí, je velmi často zapomenutá písnička…naštěstí ne všude.

Máte zkušenosti z Ameriky, kde jste s rodinou pobýval několik měsíců a vaše děti Daniel a Jasmínka tam chodily do běžné americké školy. V čem jsou pro vás a vaše děti ty zkušenosti cenné?

Zkušenosti z Ameriky… jedna důležitá. Sháněli jsme v Miami a okolí pro děti na dobu cca tří zimních měsíců soukromou školu. De facto jsme ji nesehnali, přesto, že jich tam je nepočítaně. Je to dobrý byznys, protože základní škola, jeden její ročník, třeba prvňáčka, stojí rodiče doslova celé jmění. A přesto, a to je ta zkušenost, je tam obrovský převis poptávky před nabídkou.

Rodiče platí strašné peníze a přesto nemají jistotu, že se jejich dítě do soukromé Základky dostane. Ty lepší školy dokonce dávají svým žákům smlouvu pouze na pololetí. Pokud žák neplní své povinnosti, neučí se hodně dobře a tím kazí renomé školy nebo dokonce, nedej Bože, je přistižen při fetování nebo při jiném průšvihu, škola mu smlouvu jednoduše neprodlouží. „Na čekačce“ je totiž dalších 500 dětí, které se v té škola budou rády vzdělávat. Proto ta škola…a ty školy… můžou být dobré. Nespokojí se s každým, kdo přinese poplatek, jako to je u nás, vybírají si. Tohle poznání nám doslova vyrazilo dech.