Ve filmech jsou scény, kde věž řídí celý vzdušný prostor. Tak to však není, říká šéf letových dispečerů

Generální ředitel ing. Jan Klas | Foto: ŘLP
Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on whatsapp
WhatsApp
Alena Hájková
Alena Hájková

Redaktorka

Zajistit nejen bezpečné přistání a vzlet letadel patří k atraktivním, ale také stresovým povoláním. „Nejsložitější jsou nouzové situace,“ popisuje tuto práci šéf Řízení letového provozu. Pro VIPosobnosti.cz popisuje nejen náročnost povolání, ale také důvod, proč se věnuje lidem postiženým autismem.

Pane Klasi, vy jste generálním ředitelem podniku Řízení letového provozu od roku 2007. Co vás k této profesi, řízení atraktivního gigantu přivedlo?

V mládí jsem určitě netušil, že budu generálním ředitelem tohoto podniku. I když už tehdy mě přitahovala láska k letadlům. Původně jsem chtěl být řidičem, ale babička mě od tohoto povolání zrazovala. Říkala, že když se dobře učím, měl bych mířit výš. První motivací bylo pilotovat letadlo. Chtěl jsem být dopravním pilotem. V čase studií jsem neměl úplně vyhovující kádrový profil, takže mi létání uniklo. Ale nakonec jsem byl rád, protože jsem začal pracovat v oboru řízení letového provozu. A je pro mě mnohem zajímavější.

Jak se letectví od dob vašeho nástupu změnilo?

Od doby, kdy jsem sám pracoval jako řídící, tedy v osmdesátých letech, se především změnily a pokročily technologie. Pro nás je důležitý, laicky řečeno, radar. Tehdy jsme pracovali s jedním nebo se dvěma. Dnes máme již k dispozici moderní technologie a systémy, které nám dávají dokonalý přehled a zobrazují provozní situaci. To znamená, že radarů máme poměrně velký počet. Ty jsou integrovány do počítačového zobrazení a jsou doplněné tzv. pasivními radary, takže řídící letového provozu má mnohem lepší přehled. Přibývají prvky poskytující bezpečnost jak na palubě, tak na zemi. Dávají návod na řešení situace. Systémy indikují, kdy jsou letadla v nějakém konfliktním režimu. Takže v tomto se letectví opravdu hodně změnilo.

Řídit letadla z věže je velmi zodpovědné povolání. Můžete popsat, za co  jsou zaměstnanci zodpovědní?

V mnoha filmech se často objevují scény, kde je vidět věž, ze které se řídí celý vzdušný prostor. Tak to však není. Především jsou pracoviště, odkud se řídí všechny přelety nad určitým územím. Například nad Českou republikou, to je tzv. oblastní středisko. Pak následují přibližovací služby, která řadí letadla v určitých rozestupech do sledu na přistání na letištích. Ve věži jsou pak řídící odpovědní za to, aby se letadla bezpečně pohybovala na ranvejích a pojezdových plochách. Nejdůležitější je, aby dráha byla volná ve chvíli příletu letadla. Vydává povolení ke vzletu a přistání s ohledem na pohyb ostatních letadel ve vzduchu i na zemi.

Jan Klas v provozní místnosti | Foto: ŘLP

Tato práce je určitě stresová. Co patří k nebezpečné stránce řízení letového provozu?

Nejsložitější jsou nouzové situace. S těmi se může člověk setkat jednou za život nebo vůbec ne. Přesto na ně musí být perfektně připraven. To je trochu společné s prací pilotů. Dnes díky technologiím, které jsou na vysoké úrovni, se nemusí člověk do těchto situací vůbec dostat. Pokud ano, musí ji umět řešit s klidem a rutinou. Kvůli procvičení těchto nepředvídaných situací používáme simulátory, které dokonale simulují reálné pracoviště pro letový provoz. Výpadek motoru, spojení a další situace, které můžou reálně nastat.

Pak jsou situace, se kterými se řídící setkávají častěji a jsou reálně stresující. Ty souvisí s počasím při přechodu studené fronty, která je provázena bouřkovou oblačností. Sofistikovaný systém musíme v tuto chvíli nahradit improvizací. Pokud se letadlo blíží k bouřkovým mrakům, pilot žádá o změnu kurzu a řídící musí vyhovět. V tu chvíli se pružně mění separování letadel. Velká a důležitá je i spolupráce se sousedními stanovišti. Například letadlo, které mělo přistát v Rakousku, přistane v České republice a opačně. Toto je jedna ze situací, která na těchto pracovištích zvedá adrenalin. Podle studií patří toto povoláním k nejnáročnějším na světě. Co je ale zase fajn v porovnání s mojí manažerskou pozicí, že řídícím skončí směna a na rozdíl ode mne si domů nenesou žádné problémy. Když pracujete s lidmi, přemýšlíte nad svojí prací i ve volném čase.

Přichází trend létaní ve speciálních oblecích. Na kratší vzdálenosti se můžou přemístit nejen vojáci. Co si o této novince myslíte vy?

Létání ve speciálních oblecích bude mít užití asi na nějaké drobnější vzdálenosti. Určitě to není náhrada letounů, stíhaček. Jestli je něco nahradí, tak to budou letouny bez pilotů. Už dnes se používají drony. I stíhačky se jednou obejdou bez lidí.

Létání patří k vaší profesi. Vzpomenete si na nějaký nepříjemný zážitek během letu?

Ano, například turbulence. Ty nejsou příjemné nikomu. Třikrát jsem zažil tzv. průlet, kdy se nepodaří přiblížení. Když na dráze blokuje přistání letadlo, které nebylo včas odkloněno, nebo na dráze leží nějaký předmět. Přistávací manévr se opakuje například i z důvodu silného větru, který nedovolí letadlu bezpečné přistání. Dnes můžou piloti opakovat přistání i z nulové výšky.

O vás je známo, že jste velký znalec vín a gurmán. Jak si užíváte těchto koníčků?

Přivedla mě k nim mlsnost. U jídla je to dáno tím, co člověk zažije v dětství. Babička i maminka byly skvělé kuchařky. Když jsem byl v Žilině na vysoké škole a k jídlu jsme měli lunchmeat, dal jsem si na něj aspoň cibulku. Rád jsem si jídla vylepšoval. Vařím si i sám a rád zkouším všechno. Například v Indii jsem byl fascinován, jak i bez masa dokáží uvařit skvělá jídla. Vidět, jak pracují s luštěninami, sýry, které nahrazují maso, byl kulinářský zážitek. Jinak mám rád evropské kuchyně. Italskou, francouzskou i českou.

A co máte na té české nejraději?

Jednou z vlajkových lodí je segedínský guláš. Je to takové chlapské jídlo. Jak jsem říkal, uvařit umím téměř vše, ale co obdivuji, je zkušená koordinace profesionálů. Když u stolu sedí například 16 lidí a vše musí být naservírováno včas a správně. A to nemluvím o tom, že každý má objednáno něco jiného.

Mluvili jsme o tom, že hodně cestujete. Ochutnáváte v každé zemi místní kuchyni a přivážíte si nějaké invence domů?

Určitě. Pro mě je důležité ochutnat tamní kuchyni. Je zajímavé, jak člověku chutná nějaké jídlo v určité zemi. Doma už to není úplně ono. A to se týká jak pití, tak jídla. Je to o pocitech a spojení s místní atmosférou.

K vašim zálibám patří i sport. Kterému jste nejvíce propadl?

Ten miluji celoživotně. Zamlada jsem hrál závodně tenis a fotbal. Pak jsem se musel jako manažer přizpůsobovat svým časovým možnostem. Vybral jsem si běhání. Tomu se můžu časově kdykoliv přizpůsobit. Dělal jsem triatlony. Dříve jsem hrál spíše hokej než fotbal, a to kvůli zranění, které mi hraní fotbalu znemožňovalo. Dnes hraji velmi rád golf. Umožňuje mi relax od náročné práce.

Vy jste ale také zakladatelem nadace „Vítej“ věnující se autistickým dětem. To je obdivuhodné. Co bylo důvodem pro vaše rozhodnutí?

Moje dcera Kateřina, která je postižená touto nemocí. Vyžaduje čtyřiadvaceti hodinovou péči. To nejde zvládat doma. Zároveň jsme chtěli, aby zařízení, ve kterém žije, bylo pro ni co nejvíce domovem. Je to kombinace toho, že člověk chce udělat něco pro svojí vlastní situaci a pro druhé. V tehdejším Československu nebyl na začátku devadesátých let systém vzdělávání nebo péče o autistické děti na potřebné vysoké úrovni. Rodiče si museli, jak tehdy, tak dnes, pomoct sami. Chráněné bydlení je prostředím pro jejich důstojný život, protože všichni jeho uživatelé potřebují stoprocentní péči.

Forem autismu je hodně. Často mají tito lidé určité nadprůměrné schopnosti, ale nejsou schopni samostatného života. Například Aspergerův syndrom je spojen s agresivitou, takže laik v tu chvíli nerozumí tomu, co autista prožívá a chce. Pochopit, proč někde vzniká problém, je důležitější než léky. V době, kdy tady moc expertů nebylo, jsem tomu věnoval dost času. Četl jsem si o tom, nějakou literaturu jsem i překládal. V zahraničí jsem měl možnost navštívit i různá zařízení, abych věděl, jak mají vypadat. Například skvělý systém mají v Dánsku.

Říkáte, že tehdy tady nebylo dostatek odborníků. Dnes se této problematice už dokáží věnovat a rozumět jí?

Obávám se, že ani dnes jich není dostatek. Ta situace v podstatě je, musím říci, úplně tristní. Nedávno byla k vidění reportáž, kde se odhalilo, že určití lidé zneužívali nějaké centrum pro své vlastní obohacení. Když jsem viděl ten pořad a pak následné vyjádření nějakých expertů, odborně mi to k tomu nesedělo. Je pár lidí, kteří se tomu věnují. Myslím si, že je komplikované najít někoho, kdo je dostatečně motivovaný, vzdělaný a pokorný, aby se tomu chtěl věnovat na sto procent. Určitě se situace od časů totality výrazně zlepšila, ale k ideálu má ještě daleko. Krásná interakce je taky mezi naším psem a mojí dcerou. Není cvičený na to, aby probíhala nějaká terapie, ale je to pozitivní synergie. Cokoliv, co člověku zlepšuje kvalitu života, je fajn.

Nemýlím se, když řeknu, že člověk, který pomáhá nemocným lidem má jiný úhel pohledu na svět i žebříček hodnot?

To se určitě nemýlíte. Na druhou stranu znám lidi, které to semele. Když někdo zůstane s autistickým dítětem bez pomoci sám a do toho se potýká s materiálními problémy, dívá se na změnu hodnot úplně jinak. Pokud máte kolem sebe rodinu, která vám pomůže a současně nemáte úplně velké materiální problémy, tak pak ano.

V životě jste toho zažil opravdu hodně. Mluvili jsme tu teď i hodnotách. Jaké jsou ty vaše?

Určitě tak, jak říkal v jednom z vašich rozhovorů plastický chirurg Jan Měšťák. Konat dobro. To je jedna z věcí, která je sice obecná, ale pravdivá. Člověk by měl prožít život tak, aby za ním něco zůstalo. Žít smysluplně, mít pozitivní energii.

Pro VIPosobnosti.cz exkluzivně ing. Jan Klas

Autor: Alena Hájková