Stres. Co nám zanechává na duši a jak se úspěšně bránit?

Ilustrační obrázek | Foto: Alena Šulcová
Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on whatsapp
WhatsApp
Alena Hájková
Alena Hájková

Redaktorka

Stres je emoce, která nás vede do depresí, smutku, beznaděje i apatie. Proč přibývá psychosomatických nemocí, které jsou vyvolané setrvalým tlakem na psychiku člověka. Co je zapotřebí udělat, aby náš složitý systém lidského organismu  fungoval harmonicky, vysvětluje renomovaný psychiatr.

Jsme stále původní model člověka, bez změny motoru a karosérie, s konzumací stejných pohonných hmot – ale změnilo se zásadně okolí, tedy silnice, po nichž se náš model pohybuje a musí vzdorovat většímu tlaku z okolí, zvládat složitější signály, více se bránit či přizpůsobovat, ba i trasa, po níž se jedinec pohybuje, je mnohem členitější.

Navíc stejné srdce, stejné ledviny a stejná játra podmiňují i stejné uniformní enzymaticko-hormonální reakce, vyvolávají stejné poplachové mechanismy, jimiž ohrožený subjekt reaguje na blížící se či anticipované nebezpečí. Klamná představa, že s pokrokem vědy jsme my lidé nějak výrazně dokonalejší a odolnější, je pouhá fikce.

Každý tlak z okolí, stres, vytváří v člověku napětí a po něm příslušnou reakci organismu, sloužící k vyrovnání se se situací a k přežití. Impulzů vyvolaných stresem je nyní přirozeně nepoměrně víc než v době jeskynního lovce. Ostatně všichni to na sobě pozorujeme. Přibývají i „konstrukční selhání“, tedy psychosomatická onemocnění, primárně vyvolaná právě tímto setrvalým tlakem na psychiku člověka. Stejný efekt má ovšem i termínovaná práce, kterou nelze stačit, protichůdné pokyny, mechanická práce či naopak práce velice emotivně náročná. Podle amerických statistik až osmdesát procent onemocnění má primárně psychickou podstatu. Proto je důležité se věnovat základním potřebám jedince, jeho „údržbě“, drobnostem, které jsou nezbytné, aby složitý systém lidského organismu harmonicky fungoval.

Pocit jistoty a bezpečí

K významným potřebám vnitřně v člověku zakódovaným patří i nutnost jistoty a bezpečí. Tuto nutnost člověk odjakživa zachovával a pěstoval jako základní podmínku přežití. Hledal úkryt před hrozícím nebezpečím a nejsilnější a nejúčinnější obranu. K tomu ovšem postupně přibývaly i další vymoženosti, – teplo, sucho, světlo. Stejně důležitá je ve známém i neznámém prostředí orientace. Selhává-li orientace, člověk reaguje zbrkle, zběsile, často nepochopitelně – to je případ bloudících v lese či na poušti, kteří se vysilují chozením v kruhu, aniž by byli schopni kontrolovat svou činnost jinak, třeba logickou úvahou, protože jejich situace odbrzdila panikové pudové reakce.

Stejně to vypadá, je-li člověk jinak oslaben. Starý člověk pohybující se mnoho let ve svém navyklém prostředí, doma, je schopen se o sebe, byť málo a jen do určité míry, sám postarat. Zná svou ulici, svůj obchod, potkává stejné tváře. V okamžiku, kdy takového, obvykle již sklerotickým procesem oslabeného člověka přesídlíme do neznámého a uniformního prostředí, ztratí právě onu potřebnou schopnost. Je „ztracen“, nedokáže se s novými informacemi vyrovnat. Reaguje depresivně, není schopen situaci zvládnout, a nakonec se uzavírá ve svém teritoriu (a může to být komfortní garsoniéra na sídlišti, kam se musel vystěhovat, nebo lůžko v nemocnici) a tam také zmírá, protože se nové situaci již nedokáže přizpůsobit. Nejde totiž o to, nahradit mu domov jako takový, ale přizpůsobit i podmínky.

Historické zkušenosti ukazují, že pro člověka je svým způsobem nutný nějaký obranný systém, který se promítá i do jeho života. Takový systém se ovšem buduje léta, je zdokonalovaný a „centrálním systémem jedince“ vždy vyhledávaný. Systém je velice nápadný právě v ekologii našeho bydlení, v systému budování vesniček a měst.

Odedávna mělo životní sdružovací centrum svou strukturu, a právě ta mimoděk odpovídala oněm shora jmenovaným lidským potřebám: jistotě, bez péčí a orientaci. Všimněte si, že každé historické město má své centrální náměstí, na něm svou kašnu a kostel s věží, možná i radnici, zkrátka orientační bod, za nímž se dá jít. Z každé části města se ulice sbíhají na náměstí, tam se člověk zase „ našel“, pokud zabloudil. Tam se soustřeďovaly hlavní tepny města, tam bylo centrum života. A lidé tohle všechno nesou v sobě po generace, aniž by si to nějak významně uvědomovali, aniž by jim to někdo připomínal: Mají a nesou v sobě ten podvědomý signál. I středověké město mělo svá předměstí, své hospůdky, hřbitov (ano, i hřbitov má své místo v mentálních vztazích a v systému) a přirozeně i svá kulturní centra, místa, kde se lidé scházeli a komunikovali mezi sebou či jen komunikaci vnímali a přijímali.

A na tohle všechno se při budování moderních habitatů zapomnělo, nic z toho se nerespektovalo. Američané si to uvědomili první a radili Západoevropanům, aby nekopírovali moderní sídliště chicagského typu. Neposlechli stejně jako my. A tak se objevily nové faktory civilizačních chorob.

MUDr. Jan Cimický, CSc., exkluzivně pro VIPosobnosti.cz