Spousta lidí dodnes vlastně neví, jaký je rozdíl mezi filmem a inscenací, říká režisér Zdeněk Zelenka

Zdeněk Zelenka exkluzivně pro VIPosobnosti.cz

režisér Zdeněk Zelenka | Foto: Divadlo Broadway
Facebook
Twitter
WhatsApp
Alena Hájková
Alena Hájková

Redaktorka

Režisér Zdeněk Zelenka má za sebou mnoho úspěšných televizních inscenací, her. V současné době pracuje na novém muzikálu, jehož výsledkem je milostná komedie. Jsou ale žánry, kterým se vyhýbá. Pro které herce píše na míru a proč si příběhy nejraději vymýšlí sám?

Pane Zelenko, po čase jsme se potkali v divadle Broadway během generálky muzikálu Láska Nebeská, jehož jste nejen režisérem, ale také autorem. Je vám tento žánr blízký? A v čem?

Přiznám se, že vstup do světa muzikálů jsem neplánoval, to se mi přihodilo. Mojí doménou je hlavně film a televize, ale než jsem se nadál, stal jsem se autorem, u některých i režisérem šesti velkých divadelních muzikálů, posledním je Láska nebeská v Divadle Broadway, ta bude mít premiéru 30. září. Tahle šňůra začala v roce 2005 inscenačně velice náročným Golemem, kterého jsem napsal pro Divadlo Hybernia, a dodnes rád vzpomínám na spolupráci s Karlem Svobodou a Fanánkem, ten psal texty písní. Jinými slovy – kdybych neměl k tomuto žánru vztah, nestrávil bych s ním tolik času a často i nervů. Ale když má výsledek u diváků kladný ohlas, je to má velká radost. Ono vidět po každém představení třeba muzikálu Mefisto tleskat tisíc lidí vestoje, to u televize opravdu nezažiju! Dělám tedy divadlo i proto, že jako autor a režisér si v zaplněném sále mohu ověřit, jak jsem u diváků dopadl. To u televizního vysílání nemohu, tam se maximálně z tisku dovím strohou informaci, kolik lidí se dívalo, ale jestli se smáli či byli dojati v místech, která jsem plánoval, to se dovím pouze z reakcí diváků v sále.

Hvězdné obsazení i vaše profesionální zaměření slibuje, že Láska nebeská bude opět muzikálem s výraznou dramatickou zápletkou, jak tomu bylo právě u Golema či Mefista. V propagačních materiálech se zároveň píše, že se diváci mohou těšit na milostnou komedii. Proč jste se jako autor scénáře rozhodl pro toto pojetí?

To pojetí jsem vlastně neurčil já, ale určily ho obsahy písní Waldemara Matušky. Producent Divadla Broadway Olda Lichtenberg mě totiž vyzval, abych napsal muzikál, ve kterém by byly logicky zakomponovány největší Matuškovy hity. To opravdu nebyl lehký úkol! Musel jsem si poslechnout téměř celou Matuškovu tvorbu a následně prostudovat texty písní oněch hitů, o které jsme měli zájem, a na základě písňových obsahů se pokusit vystavět příběh. Rozdělil jsem si Matuškovy písně na tři základní skupiny – milostné písně, velice emotivní písně o životě a takové ty uličnické, jakou je třeba „Já mám jódlování rád“. Velice dlouho jsem se dopracovával ke kostře příběhu, výsledkem je milostná komedie, která ovšem začíná tragickou událostí. A ta vrátí na svět mladíka, který zahynul díky své nerozvážnosti. Vyprávění tohoto příběhu je tedy ve stylu, který mám velice rád, který je nesmírně obtížný a který jsem často použil i ve své předchozí tvorbě – smích skrz slzy.

 

Svůj první film „Čarovné dědictví“ jste natočil v roce 1985, svoji první televizní inscenaci „Radostný život posmrtný“ jste napsal a natočil v roce 1991. Natočil jste desítky filmů, televizních filmů a televizních inscenací. Spousta lidí dodnes vlastně neví, jaký je rozdíl mezi filmem a inscenací… Tak především – televizní inscenace se už několik desetiletí netočí, myslím, že jsem byl poslední, kdo ji v ČT natočil, v roce 1997 to byla detektivka podle Patricka Quentina „Stín viny“. Inscenace byly čistě studiovou záležitostí, kdy se v jednom studiu na třeba pět kamer v několika málo dekoracích natočil celý příběh.

 

Takových inscenací jsem natočil desítky, byl to třeba Polední žár, Ideální manžel, ale také Brouk v hlavě či Lakomec, oboje s Viktorem Preissem v hlavní roli. Jednalo se o třeba desetiminutové, kontinuální herectví, netočilo se tedy po záběrech, ale po sekvencích. Jednoho dne vedení televize správně rozhodlo, že inscenace je přežitý způsob vyprávění a začaly se točit hlavně televizní filmy, což jsou v podstatě výrobně běžné filmy, ale v drtivé většině nízkorozpočtové. Zvláštní ovšem je, že dodnes mnozí diváci či novináři hovoří o televizních titulech jako o inscenacích, přestože tenhle tvar dávno odvál čas.

Vaše tvorba je žánrově nesmírně pestrá, jste autorem i režisérem řady detektivek, psychologických dramat, komedií, dokumentárních filmů, ale také pohádek, podle svých filmů jste napsal deset knih, přivedl jste na svět i řadu divadelních muzikálů. Existuje ještě nějaký žánr, ve kterém byste chtěl příběh vyprávět?

Spíše jsou žánry, kterým jsem se po celý život vyhýbal, to je třeba sci-fi anebo výrazná parodie, na to se necítím. Jinak si myslím, že zůstanu u žánrů, které mám rád, zejména komedie, těch jsem natočil spoustu, a to buď podle svých scénářů anebo to byly nejrůznější adaptace románů či divadelních her. Nejradši mám ovšem, když si příběhy vymýšlím sám, to mě nejvíce baví, takhle jsem si přímo lebedil, když jsem od základu vymýšlel sedm celovečerních detektivek seriálu Ach, ty vraždy!, tam jsem třeba v několika dílech spojil detektivku s komedií a myslím, že to diváci velmi uvítali. Koneckonců to ve své době byly nejsledovanější tituly na obrazovce. Nejvíce jsem se ale coby autor zapotil u psychologického dramatu „Každý milion dobrý“, to byla náročná práce, tehdy jsem musel příběh vystavět od prázdné stránky až po finální scénář, a to tak, aby působil velice emotivně, ale ne sentimentálně, uslzeně. Ovšem tam se mi opět velice osvědčilo, že jsem příběh vymýšlel na konkrétní herce.

Takových inscenací jsem natočil desítky, byl to třeba Polední žár, Ideální manžel, ale také Brouk v hlavě či Lakomec, oboje s Viktorem Preissem v hlavní roli. Jednalo se o třeba desetiminutové, kontinuální herectví, netočilo se tedy po záběrech, ale po sekvencích. Jednoho dne vedení televize správně rozhodlo, že inscenace je přežitý způsob vyprávění a začaly se točit hlavně televizní filmy, což jsou v podstatě výrobně běžné filmy, ale v drtivé většině nízkorozpočtové. Zvláštní ovšem je, že dodnes mnozí diváci či novináři hovoří o televizních titulech jako o inscenacích, přestože tenhle tvar dávno odvál čas.

Vaše tvorba je žánrově nesmírně pestrá, jste autorem i režisérem řady detektivek, psychologických dramat, komedií, dokumentárních filmů, ale také pohádek, podle svých filmů jste napsal deset knih, přivedl jste na svět i řadu divadelních muzikálů. Existuje ještě nějaký žánr, ve kterém byste chtěl příběh vyprávět?

Spíše jsou žánry, kterým jsem se po celý život vyhýbal, to je třeba sci-fi anebo výrazná parodie, na to se necítím. Jinak si myslím, že zůstanu u žánrů, které mám rád, zejména komedie, těch jsem natočil spoustu, a to buď podle svých scénářů anebo to byly nejrůznější adaptace románů či divadelních her. Nejradši mám ovšem, když si příběhy vymýšlím sám, to mě nejvíce baví, takhle jsem si přímo lebedil, když jsem od základu vymýšlel sedm celovečerních detektivek seriálu Ach, ty vraždy!, tam jsem třeba v několika dílech spojil detektivku s komedií a myslím, že to diváci velmi uvítali. Koneckonců to ve své době byly nejsledovanější tituly na obrazovce. Nejvíce jsem se ale coby autor zapotil u psychologického dramatu „Každý milion dobrý“, to byla náročná práce, tehdy jsem musel příběh vystavět od prázdné stránky až po finální scénář, a to tak, aby působil velice emotivně, ale ne sentimentálně, uslzeně. Ovšem tam se mi opět velice osvědčilo, že jsem příběh vymýšlel na konkrétní herce.

Autor: Alena Hájková