Indové milují barvy, Slunce, kontakt. Pro nás je problém setkávat se, a to mi vadí, říká Alka Hájek

Nicméně od některých dětí jste se dočkala toho, že se na vás dívaly jako z jiného světa?

Určitě. Říkám, že ta jinakost tady nebyla zvykem.

Jak jste na to reagovala? Bylo to vysvětlováním, že jste se narodila v Indii, nebo jste naopak nic nevysvětlovala, nebo se vás to dotýkalo? Omluvám se, že se takhle vracím do dětských let, ale přece jenom to asi nebylo jednoduché.

Už si to úplně přesně nepamatuji, ale co si velmi přesně pamatuji, píšu to v té knížce a zdůrazňuji to v jakémkoliv rozhovoru, že mně maminka říkala, že všechno jsem překonala díky úžasnému zázemí. Zázemí rodiny je opravdu důležité, což si často člověk, ať už vyrůstá v rodině bez problémů, nebo v rodině s problémy, neuvědomuje. Kolikrát si to neuvědomují ani sami rodiče.

Měl jsem napsanou další otázku, jak vás podporovali rodiče. Vy jste mi na ni vlastně rovnou odpověděla. Stávalo se, že jste přišla domů a potřebovala jste je obejmout a vzít si energii pro to, aby ty další dny ve školce nebo ve škole byly bezproblémové, abyste se cítila bezpečně?

Určitě. Od toho je zázemí, od toho je smysluplná rodina. Jestli můžu malinko odbočit: Teď ve čtvrtek jsem byla na nějaké společenské akci, kde jsem potkala svého spolužáka. Protože je mediálně známý, tak můžu říct, kdo to je. Je to Richard Chlad a velmi hezky jsme si po těch desítkách let popovídali. Byl velmi překvapen, kam se naše cesty obou dostaly, protože jsme se znali z úplně jiných dob, z úplně jiných souvislostí. Chodívali jsme spolu hrát na klavír, to si pamatuji.

Teď mě hned napadá titulek k dnešnímu rozhovoru: Indická princezna má za přítele Richarda Chlada. Ale ne, to říkám s nadsázkou.

Spolužáka, spolužáka.

Přítel znamená, že je to vlastně i kamarád, takhle jsem to myslel. Nicméně pojďme k další otázce. Co vás jako dítě bavilo? Vím, že nyní vás baví psaní, produkování, a hlavně péče o krásnou rodinu. Dokážete si vybavit, co třeba na základní škole bylo za koníčky, které vás bavily?

Určitě. Byl to zpěv, na který jsem chodila, a bylo to zahradničení. Já mám k zahradničení, ke květinám a k přírodě dodneška úžasný vztah. Ráda fyzicky pracuji na zahradě, neskutečně mě to baví a obohacuje.

Napadá mě, když byli rodiče diplomaté, co jazyky a jazyková vybavenost? Směřovali vás nějak k jazykům? Samozřejmě povinná byla ruština, to je logické.

Máte pravdu.

Ale oni sami vás směřovali třeba k angličtině?

My jsme měli na základní škole angličtinu, ta mě neskutečně bavila. A samozřejmě, jak jste zmínil, i tu ruštinu. Na směřování k cizím jazykům rodiče dbali i s ohledem na budoucnost, protože měli v roce 1968 nebo 1970 i se mnou odjet do Německa na další misi. Na čtyři roky. Ale protože spadla opona, tak nikam nejeli.

Paní Alko, posluchači posílají přes náš Facebook nebo Instagram mnoho dotazů a řada z nich zní: Není vám líto, že jste nakonec nevyrůstala a nežila v Indii?

Myslím, že není, protože tehdy Indie byla rozvojová země a Československo na tom paradoxně bylo lépe. A dneska po návštěvě Indie bych řekla, že to je úplně obráceně.

My se k té návštěvě dostaneme už za malou chvíli. Petra z Brna se ptá: Dobrý den, paní Alko, máte děti. Jak ony se srovnávaly s exotickým původem a čemu se přesně věnují?

Moje děti jsou neskutečně krásní chlapci, dneska už muži, je jim 25 a 30 let. Můj manžel je Čech, takže to jsou to míšenci. Vypadají velmi hezky a noblesně.

Setkávali se někdy s nějakými předsudky?

Nesetkávali. Ani přese mě, ani sami.

Připravovala jste je na to, že by to mohlo nastat, než šli do školky nebo do školy?

Ne.

Daniela z Českých Budějovic se zajímá o to, kam do Indie vyrazit. Jaká města a místa doporučujete?

Já jsem navštívila se svým starším synem Honzíkem severní Indii a Golden Triangle, což je Dillí, Agra, Jaipur. A to je taková nejvíc navštěvovaná destinace. Samozřejmě mě třeba přitahuje Himálaj, takže se těším někam do podhůří. Asi bych jela tímhle směrem, ale na druhou stranu až budeme jednou s manželem v důchodu, tak bych ráda pobývala v Goa.

Před chvilkou jste znovu zmínila vaši knihu. Popisujete tam ta místa, která jste navštívila, že by například Daniela mohla načerpat nějakou inspiraci z té knihy?

Ano. Ta knížka je napůl cestopisná a napůl příběh o tom, jakým způsobem jsem se do Indie dostala a jak jsem tady prožila ten život, na který jste se před chvilkou ptal.

Tolik posluchačské dotazy ze sociálních sítí. Mě osobně by zajímalo: Když se řekne Indie, v mnoha článcích nebo statusech se píše o tom, že je všude nepořádek a chudoba. Já jsem tam nikdy nebyl, takže čerpám pouze z těch zdrojů, které čtu. Je to pravda?

Já jsem nenavštívila slumy, takže ani vám to nepotvrdím, ani vám to nevyvrátím, ale upřímně řečeno, když jsem viděla, jak vypadá Staroměstské náměstí v Praze po odjezdu fanoušků, řekla bych, že to bylo daleko dramatičtější a daleko víc špinavé než celá Indie. A musím říct, že tady bych to na rozdíl od Indie nečekala.

Takže je to spíš pohled lidí, kteří tam třeba byli a neviděli těch míst mnoho, a přenáší ho sem a vyvolávají diskusi o tom, že Indie by měla být špinavá?

Je to pohled z jiného úhlu. Třeba lidí, kteří tam byli jako baťůžkáři, turisté, zkrátka úplně jinak. Já jsem tam nebyla jako člověk, který by normálně jel rikšou nebo by se prošel pěšky. My jsme tam byli v královské rodině a měli jsme k dispozici služebnictvo a řidiče. Takže já jsem 80 % Indie viděla z auta. Co mě neskutečně zaujalo a co mě dojalo, byla jejich péče o psy a o zvířata obecně. My jsme tam byli v lednu, kdy byla ta zvířata oblečena ve 12, 15 stupních. Psi měli krásné domečky či boudy, kam se mohla schovat, když bylo pro změnu sluníčko, takže to jsem byla velmi překvapená. Samozřejmě krávy už asi v Dillí nenajdete, protože tam je velmi hustý provoz, takže ty už jsou za městem. A co mě opravdu dojalo, tak byl sociální systém, jakým způsobem se premiér Módí stará o své obyvatele, o svůj lid, národ.

Zajímala jste se také o to, kdo v zemi aktuálně vládne a jak se vlastně místním politikům nebo těm národním politikům daří?

O to jsem se zajímala velmi, protože jsem odlétala mezi dvěma volbami českého prezidenta a musím říct, že to bylo tak vyčerpávající, nepříjemné, arogantní a agresivní, že jsem byla ráda, že když jsme dosedli v Indii, padl na mě neskutečný klid i přes ten chaos a množství lidí. A my jsme byli u našich přátel doma, pak jsme byli s nimi na večeři, takže bylo dost možností se zeptat a i vidět. Jak jsem zmínila ten sociální systém, bylo nám sděleno, že premiér Módí neskutečně dbá na to, aby povýšil střední a nižší třídu. A jenom takový zajímavý postřeh: Když jsme šli třeba do Národního muzea, tak pro cizince stál vstup, plácnu, 300 rupií, a pro ty domorodce stál třeba 30 rupií. Ptali jsme se proč a oni říkali, že vláda podporuje negramotné lidi nebo lidi, kteří si to nemůžou dovolit, aby je přece jenom nějakým způsobem kultivovala.

Takže jste viděla, že se dá uřídit miliardová země. Přiletěla jste z té desetimilionové.

To jste řekl úplně přesně, já jsem z toho byla opravdu paf, protože jenom samotné Dillí má 15 milionů obyvatel a Indie se letos stala nejlidnatější zemí světa. Uřídit takovou zemi je opravdu náročné, a když vidím, jak to u nás moc nefunguje, trošku jsem se styděla a bylo mi to i líto.

Vy jste říkala, že jste neměla možnost vidět slumy nebo chudinské čtvrti. Co je podle vás nicméně hlavní problém, když se takové slumy objeví? Je to tím, že pro ty lidi není práce nebo že nechtějí pracovat? Měla jste možnost o tom s někým mluvit? I třeba s vaší indickou rodinou?

Tak do hloubky, jak se ptáte, úplně ne. Jenom pro příklad: Bylo zajímavé, že když jsme se šli podívat dvoupatrového obchodního centra, byl tam liftboy. Ve dvoupatrovém centru byl liftboy a polovička obchodů byla zavřená. Takže tam má práci každý, kdo chce, a v podstatě tam podporují, aby lidé mohli pracovat. Byla jsem na toaletě v hotelu Taj Mahal, nejluxusnějším hotelu, který je v Bombaji a dalších městech, a tam byla paní, která se starala o toalety, byť tam být vůbec nemusela. V Čechách nenajdete na těchto místech člověka, který by se úplně tak staral jako ona. A dalších milion příkladů. Indové jsou tedy na tu svoji práci hrdí. Jsou šťastní, že ji mají, podle toho se i chovají. Ti, kteří mají už takovou vyšší pozici, se samozřejmě nosí jak pávi, když to řeknu trochu zlehčeně. Ale každý respektuje každého. Řidič prostě je řidič, uklízečka je uklízečka a zahradník je zahradník. Stejně jako je tam jasně vymezené kastovnictví, je tam jasně vymezená pracovní pozice.

Jak moc jsou podle vás v Indii rozevřené nůžky mezi bohatšími a chudšími? Hodně, nebo naopak se už trošičku zavírají?

Hodně, hodně. Těch bohatých tam je opravdu jenom malá hrstka.

Znáte Oscarový film Milionář z chatrče?

Myslím, že jsem ho viděla.

To je můj jediný kontakt s Indií. O klukovi ve slumu, který vyhraje v Milionáři velké peníze. Tak to mě tak napadlo, že bych si ho dneska večer pustil, abych se přenesl do Indie, protože jsem v ní ještě nikdy nebyl.

To tam radši zajeďte.

Děkuju za tip. Důležitým mužem ve vašem životě byl zpěvák Karel Gott, s nímž jste mnoho let spolupracovala. Jak jste se seznámili?

Seznámili jsme se přes Láďu Štaidla, který byl kamarád přátel mých rodičů. Bylo to v době, kdy Láďa Štaidl dělal muziku k filmu Parta hic a Karel tam zpíval píseň Vůně mléka.

To jsme zavzpomínali na ta první setkání. Ale vy jste ho přizvala do řady projektů, dělala jste s ním mnoho rozhovorů. Jeden z těch projektů, na který vzpomínám, je například Silvestr v pražském Aquapalace, který jste vyprodukovala a dostala jste tam na jeviště nejen Karla Gotta, ale i řadu dalších lidí. Tak tahle spolupráce byla až po revoluci? Taková ta velká, bližší?

Ta bližší, ta větší byla až po revoluci, protože já jsem se v roce 1992 vdala a žila jsem několik let s manželem v Německu, takže až teprve, když jsem se vrátila, jsem se věnovala tomuto. První spolupráce byla v roce 2000 a Karla Gotta jsem nechala stát za vraty divadla Ta Fantastika, protože jsem tehdy měla hlídat, až přijde, a měla jsem ho přivést na jeviště. Vrata byla zavřena a já jsem se tak moc těšila, že jsem zapomněla, kolik je hodin.

Mnohokrát jste společně se mnou i v dalších rozhovorech rozmlouvala o tom, co vám Karel Gott dal. Ať už je to jeho filozofie, ať už to byl jeho vztah k umění, nebo například k jídlu nebo k východním kulturám. Včetně Indie. Je to tak?

Je to tak. Karel miloval orientální kuchyni. Myslím, že Karel byl člověk, který miloval celý svět a nerozlišoval, jaký národ je jaký. Myslím si, že, jestli to můžu říct, rád jezdil i do tehdejšího Sovětského svazu, protože on jezdil tam, kde ho měli lidi rádi, a naopak jim to vracel tou svojí pílí, tou svojí pracovitostí a že fanoušky nikde na světě nikdy nezklamal.

Co vás naučil?

Tak to je, Luboši, velmi chytrá otázka a velmi těžká otázka.

Mě naučil pokoře.

Tak tu si myslím, že mám z Indie už svým způsobem v sobě. Ale co mě naučil nebo v čem mně pomohl, to je taková určitá profesionalita. Vědět, co je v životě důležité, co v životě důležité není, vědět, že k profesionalitě patří, že když se něco řekne, tak se to splní, což mi tady dneska velmi chybí, protože lidé začínají být neskutečně nespolehliví. Vy jste o něm hodně psal a velmi hezky. Taky jste se znali velmi dobře. Nevím, jestli jste si toho všimnul, ale on se neustále usmíval. A to jsem viděla i v Indii na každém kroku, že i ten největší chudák, na kterého jste se ptal, se usmíval. A i Karel se usmíval, dával lidem energii, dával jim naději a myslím si, že takový tahoun a maják dneska lidem chybí.

Čímž jste mi odpověděla na poslední otázku tohoto vstupu: Jaká je česká kultura bez Karla Gotta? Chcete k tomu něco doplnit, nebo platí ta slova o majáku, která jste řekla před chvílí?

Myslím, že lidem, kteří ho poznali a kteří s ním žili, kteří měli tu možnost vyrůstat během jeho písní, to asi vidí jinak, než ti, kteří už neměli možnost poznat ho a žijí ve světě sociálních sítí a virtuality. Ale myslím si, že máte pravdu. Opravdu tady chybí z jakékoliv profese někdo, kdo by byl kultivovaný, kdo by byl pro lidi vzorem a kdo by lidem přinášel radost.

V Indii jste byla dvakrát. Když jste se narodila a pak letos v lednu, kdy jste se do země vrátila. Kdy se tam chystáte znovu?

Ráda bych na podzim, a to zase se svým druhým synem Kubíkem. V lednu jsme navštívili mimo památek a jiných míst nalezinec v Dillí, protože mě zajímalo, jakým způsobem se starají o děti, které nemají takové štěstí jako já. Slíbili jsme jim nějakou finanční pomoc už jenom prodejem té knížky. A docent Měšťák, který ji sponzoroval společně s Letištěm Praha, přislíbili taky nějakou pomoc, takže bychom s Kubíkem rádi odvezli nějakou korunu.

Teď jenom pro pořádek: Letos v lednu jste tam byla se synem starším, tedy Honzou, a teď chcete vzít syna mladšího, 25letého. Kolik týdnů či času plánujete v Indii zůstat? Říká se, že když člověk letí do exotiky, tak se nevyplatí týden ani deset dní.

Já bych tam zůstala klidně déle, ale Kuba musí pracovat, takže si myslím, že asi víc než deset dní si nebudeme moct dovolit.

A bude to opět v královské rodině?

Rádi bychom tam chvilku pobyli, ale na druhou stranu bychom to spojili i s tou Goa.

Mnoho lidí o Indii mluví jako o zemi, kde našli nový motiv žít, kde se uklidnili. Já, když si vzpomenu na film s Julií Roberts Eat, Pray, Love (Jíst, Meditovat, Milovat), tak ona v jedné části toho filmu, je to ta prostřední, tráví několik týdnů v indickém ašrámu. Zvažovala jste někdy toto?

Já to nepotřebuji.

To netvrdím, nicméně napadlo mne, jestli i v tom je pro vás ta výzva, vrátit se jednou do Indie třeba nabýt nových sil a nové motivace. Přece jenom, když odešel Karel Gott a když byl covid, tak my jsme byli spolu velmi často v kontaktu a cítil jsem, že i vy sama třeba hledáte tu novou inspiraci a ten nový stimul ve vaší spisovatelské a producentské profesi. Tak proto mě to napadlo s tím ašrámem.

To je velmi správná otázka nebo postřeh či myšlenka. Právě tím, že jsem odtamtud, mám tam kořeny, tak v momentě, kdy jsem vyšla z letiště, okamžitě na mě padl neskutečný klid, neskutečná energie, právě ten úsměv, pohoda, která mi tady chybí. To už jsem říkala na začátku, že to je ten důvod, proč bych se tam jednou vrátila, nechci říkat napořád, ale na delší dobu. A proto se tam chci vracet, protože toto mi tady chybí.

Vyhledáváte během pobytu v Česku třeba indickou kinematografii nebo hudbu? Je to pro vás určitý prostředek pro to se přenést do Indie právě z hektického Česka, o kterém tady mluvíme a zmiňujeme se? Cítím, že jsme si toho všichni vědomi, že jsme se tady u nás vpravili do hektické doby.

Myslím, že jsme se vpravili do hektické doby a úplně zbytečně. Úplně zbytečně jsme všichni ve stresu. Myslím, že to není potřeba, protože v porovnání s Indií se nemáme špatně, nemáme takové existenční problémy. Ano, spousta lidí je má, ale ne takové problémy, že by museli žít tak, jak žijí někteří v Indii. Když jste se ptal, jestli vyhledávám Indii v Česku, tak jsem tady navázala velmi příjemné přátelství s indickým velvyslancem v Praze, který nás přijal s rodinou ve své rezidenci a 15. srpna Indie bude mít Independent Day, tak to budou opět slavit tady na rezidenci. Potom tady mám majitele jedné indické restaurace a pár dalších indických přátel, takže to kompenzuji, tak aby mi po té Indii nebylo úplně smutno. Indové, stejně jako já, a pochopila jsem během pobytu, velmi rádi slaví. Najdou si cokoliv, jakýkoliv svátek, jakýkoliv den, jakoukoliv příležitost, aby slavili, a prostě milují barvy, milují slunce, milují se setkávat. A pro nás tady je setkávat se problém, a to mně tady hrozně vadí.

Finále rozhovoru se spisovatelkou Alkou Hajek, také indickou princeznou, je tady. Prostor pro vaše telefonické dotazy. Dobré odpoledne, kdo se dovolal?

Martin u telefonu, dobré odpoledne.

Dobrý den, Martine, můžete pokládat otázku.

Co si nejvíce odnášíte od rodičů a co vás vlastně máma s tátou nejvíc naučili?

Výborně, děkujeme. Je vidět, že pan posluchač vnímal i ty vaše předešlé odpovědi. Tak teď návrat k rodičům. Vám se trochu zaleskly oči. Co si tedy od nich nejvíce odnášíte?

Nejvíc si odnáším nejenom to zázemí, o kterém jsem mluvila, ale samozřejmě si odnáším spoustu návyků, protože si myslím, že návyky jsou v životě velmi důležité. Odnáším si také spoustu moudrých rad, které jsem jako teenager nerada slyšela, zatímco dneska jsem za ně vděčná a předávám je svým dětem. A nějakou takovou kultivovanost, cit k oblékání, cit k chování k lidem, spolehlivost. Když se něco řekne, tak se to splní.

Diplomacii?

Já jsem asi naopak temperamentnější.

Narážím na to, že rodiče byli diplomaté.

Rozhodně mi dali do života určité způsoby. Umím se chovat ve společnosti, stejně tak moje děti. Myslím si, že hezky to shrnul Karel Gott v písni O, mami, dík: Že umím ztišit dětský vzlyk, že chápu, co je slovo cit a tak dále. Myslím si, že tento text Jirky Štaidla úplně vystihuje váš dotaz.

Můj závěrečný dotaz je trochu jednodušší. Co vás čeká v druhé části léta? Na čem aktuálně pracujete?

Já si teď chvilku odpočinu, protože jsem dodělala tu knihu. V druhé části léta bych se chtěla pustit víc do spolupráce s Indií, protože se znám s Lukášem Jabůrkem, což je český designer skla. Jeho díla má dokonce i Elton John. A jsou velmi populární jak v Indii, tak po celém Orientu. Tak bychom chtěli společně navštívit nějaký veletrh v Dillí v Indii a nabídnout křišťál, sklo, po kterém je v Indii velmi velká poptávka.

Jsme v odpoledni, blíží se čas večeře. Bude dneska u vás doma indická kuchyně, nebo si na ni netroufnete a bude něco českého?

Já jsem to nechtěla říkat, ale musím vám říct, že přijde Michal David s manželkou, takže budu vařit indickou večeři.

Tak doufám, že pak pošlete snímek, abychom se mohli pochlubit posluchačům Rádia Prostor. Prostor pro dva dnes obsadili Luboš Procházka a paní Alka Hajek. Děkuji, ať se daří a nikdy příště opět na slyšenou.

Já děkuji za pozvání, děkuji posluchačům za to, že nás poslouchali, a přeji vám všem klid a mějte se moc hezky.