Karel Vágner: Je mi smutno z toho, když vidím, jak děti stojí fronty na Super Star
Karel Vágner exkluzivně pro VIPosobnosti.cz
Redaktorka
Úspěšný muzikant, skladatel a kapelník, Karel Vágner je člověk, který svůj život zasvětil muzice a dětem. Co očekává od druhých, která vlastnost dokáže Mistra basů zlomit, kterých si naopak váží, prozradil v rozhovoru pro VIPosobnosti.cz.
Do šoubysnysu jsem přišel víceméně ze sportovní branže, kde jsem se věnoval skoku o tyči a chytal dorosteneckou fotbalovou ligu. Sport by měl být o jasných výsledcích, výhrách a prohrách a já jsem měl tenkrát pocit, že v takovém světě určitě vyrůstám. Získal jsem v tomto prostředí určitý náhled na život a myslím, že právě tato zkušenost mi pomohla později v době, kdy jsem založil kapelu pro Hanu Zagorovou. Podařilo se mi ji udržet prakticky osmnáct let jen se dvěma nenásilnými změnami. Dbal jsem od počátku na to, aby členové týmu byli velmi přísně vybraní profesionálové i osobnosti. Navíc to byli většinou sportovci a tak jsme na zájezdy vozili lyže, tenisové rakety, síť a míč na nohejbal. Stále jsme něco podnikali, takže se nám při naších koncertních šňůrách vyhýbala ponorková nemoc. Dodnes se rád se všemi potkávám, bohužel až na jednoho skvělého člověka a pianistu Miloše Nopa, který nás opustil navždy. Ale určitě už postavil nebeský band ve kterém válí dál.
Tato profese mi ovšem vzala soukromí, protože pokud je muzikant neustále na cestách, nemá možnost věnovat dostatečnou péči a čas svým nejbližším, kterým nucená samota někdy nevyhovuje. V některých případech dochází i k rozchodům. Tato zkušenost mne utvrdila v názoru, že pokud spolu dva lidé chtějí žít, je potřeba, aby byli co nejvíce spolu.
A co mi má profese dala? Dostal jsem se k velmi zajímavým, chytrým, vzdělaným lidem, od kterých jsem se v životě mnohému naučil. Poznal jsem naštěstí, co je to vděk a potlesk nabitých sálů a sportovních hal, kde s námi návštěvníci společně zpívali všechny naše písničky. A musím říci, to byla neskutečná droga……
Teď už s kapelou nejezdím,ale hlavně se starám o vydavatelství Multisonic, které jsem založil vlastně už v roce 1989.
Sám stále považuji za nejdůležitější chlapský stisk ruky třeba při uzavření obchodu. Znamená to pro mne kolikrát více než jakákoli oboustranně podepsaná smlouva. Mám kolem sebe tým lidí, se kterým spolupracuji léta a vím, že se na ně můžu spolehnout. Lidé, kteří mě znají, ví, že svůj slib nebo dohodu vždy dodržím. Co řeknu, doopravdy platí. Totéž očekávám od druhých.
Myslím, že nejvíc mě v životě deprimuje a rozrušuje pocit zrady. Už jako kluk jsem se nerad díval na film o Jánošíkovi, protože jsem věděl,že proradná baba mu v kritickém okamžiku nasype pod nohy hrách. A určitě je pro mě vzhledem k mému přesvědčení absolutně nepřijatelná zrada parašutisty Čurdy na svých kamarádech v heidrychiádě.
Slušnost. Můj táta říkal, že se slovíčkem „děkuji a prosím“ prožiji hezčí život. A je to pravda. Vždy jsem se k lidem choval slušně a mohu říci, že se mi to vrací. Dnes si nejvíce vážím své rodiny a dětí, pro které vlastně žiju. Mnoho umělců se snaží vybudovat si během své kariéry nějakou image, kterou v průběhu času přizpůsobují aktuálním trendům. Vy máte stále stejný účes, styl oblečení, chování… Já jsem si nikdy nepotrpěl na to, abych si budoval nějakou image. Jsem pořád stejný. Když jsem začínal s muzikou, nikdy jsem si nemyslel, že mi přinese nějaké peníze. Pracoval jsem, pro zábavu, chtěl jsem být dobrý a najednou peníze začaly samy přicházet. Za písničky, koncerty…
Neříkám, že nemám rád peníze, ale docela těžce nesu, že v dnešní době rozhodují zcela o všem. Dám vám příklad. Na jednu stranu se tomu směji, ale na druhou stranu je mi smutno z toho, když vidím, jak děti stojí fronty na Super Star a vlastně nechápou, že v těchto soutěžích jde hlavně o získání nejvyššího počtu sms a o to, aby provozovatelé dobře vydělali. Kde jsou dnes ty desítky finalistů s velkými ideály, kteří někde se svými určitě zraněnými dušičkami bohužel už nikoho nezajímají?
Má rád knihy. Dnes na čtení už nemám tolik času, ale jako kluk jsem také velmi rád četl například Remarqua. Později se k němu přidal Hemingway, Werich a Churchill. Jsou to lidé, jejichž filosofii, moudrost a myšlení obdivuji. V poslední době si znovu rád pročítám všechny knížky Oty Pavla.
Nejstarší syn Karel pracuje v mediální sféře a už mi stačil pořídit dva vnuky. Káju a teď se svou láskou Simonou Krainovou malinkého Maxe. Druhý nejstarší syn je Jakub. Ve třetím ročníku opustil konzervatoř, aby se mohl věnovat svému koníčku, sportovnímu rybaření. Mrzelo mě to, viděl jsem, že jeho dobrodružné začátky nebyly nejlehčí. Chtěl jsem z něj mít muzikanta a když odešel ze školy, tušil jsem, že to bude mít těžké. Až později mi vyprávěl, jak s hrdostí sobě vlastní nešel za tátou přesto, že měl dilema, jestli si má na den koupit tři,nebo pět rohlíků.Nakonec se dokázal probojovat sám a dnes je z něj jeden z nejlepších extrémních rybářů světa. Našli jsme si k sobě cestu zpátky. Jsem tomu rád. Teď navíc nejsem jenom jeho tátou, ale také producentem.
Můj, dnes již zesnulý kamarád, skladatel Karel Svoboda našel u profesorky Lídy Nopové tehdy mého osmiletého syna Pepíka. V Karlově muzikálu“ Monte Christo“ zpíval malého Alberta a v Bídnících uličníka Gavroche. V roce 2007 získal v Českém Slavíku cenu Objev roku, dnes nazpíval již dvě vlastní CD, „Mně sílu dáš“ a „Vždycky stejně krásná“. Jezdí po koncertech i do zahraničí – také proto, že vystudoval English College a mluví bezvadně anglicky. Je mu dvacet let a navštívil už Filipíny, Mauritius,nebo Moskvu. Osmnáctiletá dcera Terezka také zpívá. V Bídnících představovala malou Cosettu. Poté odjela krátce studovat do Dallasu na Art Music Academy, kde absolvovala turné s producentem Neilem Bergem a jeho ansámblem z Brodway. Po návratu do Česka dostala jednu z hlavních rolí v muzikálu Děti ráje. Letos maturuje také na English College další dcera, Andulka – sice taky krásně zpívá, ale vůbec ji to nezajímá, protože jí učaroval klasický balet, který studuje na Státní konzervatoři. Je také mistryní republiky v moderní gymnastice. Nejmenší Barunce je dvanáct, studuje také na konzervatoři balet a zpívá v muzikálu Miriam Landové „Bílý dalmatin“.
Mirek Donutil přišel jednou s nápadem, že by nás rád použil jako „Vágner family“ do svého televizního narozeninového koncertu. Od té doby nám chodí spousta nabídek na společná vystoupení na společenských akcích, plesech a koncertech. Když máme možnost potkat se všichni. Je to docela legrace a moc nás to baví.
Bez chyb se člověk v životě nemůže obejít. Určitě jsem jich v životě několik udělal. Když se ale vrátím ke štěstí, tak musím říct, že jedno z velkých životních štěstí, které jsem potkal, byla Hanka Zagorová, se kterou jsem kdysi začal spolupracovat. Pro mne Hanka byla a dodnes je dárkem od Pánaboha, protože je nesmírně moudrým a lidsky čistým stvořením.
Mám jednu velkou lásku, tou je Kréta. Nemám rád velká turistická centra. Na Krétě budu v malé rybářské vesničce, kde nejsou turisté. Místní mne již dobře znají, jsem pro ně již „členem rodiny“. Prožil jsem s nimi už křtiny, narozeniny, svatby ale i pohřby. Nad vesnicí u neskutečně čistého moře se rozkládá nádherné pohoří Omalos do výšky2.500 m, kde se setkávám se svými kamarády horaly. Džípem vyjedu nahoru do hor, opékáme spolu berany, hrajeme na buzuki ,zpíváme a prožíváme spolu neskutečně krásné chvíle.
Ale nesmíme zapomenou, že k tomu musíme být i v této době všichni zdrávi a proto si popřejme všichni ať ho máme co nejvíce.
Copyright 2012-2024. VIPosobnosti.cz.
Autorská práva: Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či další zpřístupňování článků, podcastů, videí a fotografií bez písemného souhlasu vydavatele, vč. sociálních sítí je zakázáno.
