Proč je láska stres? Nejen na to odpověděl srdcový král Jan Pirk

prof. MUDr. Jan Pirk | Foto: IKEM
Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on whatsapp
WhatsApp
Alena Hájková
Alena Hájková

Redaktorka

Přidat na Seznam.cz

Přední kardiochirurg Jan Pirk poskytl magazínu VIPosobnosti.cz velmi nevšední rozhovor. Známý lékař vypráví, proč pracoval manuálně, jak se ze studenta stal český Paul Newman nebo co mu vadí na lidech. Jak vnímá léčitele, jaký vzkaz poslal čtenářům?

Pane profesore, my jsme se dnes domluvili, že povedeme necovidový a nevšední rozhovor.  Nedávno jste mi při našem setkání vyprávěl, jak jste se v mládí živil především manuálně. Zavzpomínáte i pro naše čtenáře?

Pocházím z lékařské rodiny. Jak je známo, ani lékaři neměli za minulých časů finančně na růžích ustláno. Byli jsme tři děti. Maminka nám říkala, že pokud chci něco, co nepotřebuji nutně, musím si na to vydělat. A tak jsem v létě pracoval v Kostelci nad Černými lesy v pivovaru, kde jsem si jeden měsíc vydělal kolem tisíce korun, což bylo pro mě strašně moc peněz.

Tehdy jsem toužil po botách, kterým se říkalo pohorky. A kdo je měl, byl velký frajer. Stály dvě stě korun. Ve školním roce jsem zase chodil vykládat vagóny s brambory na nákladové nádraží. Nebo jsem klepal lidem koberce. Tehdy neměli jekory, ale peršany, které se musely vzít na rameno a na dvorku hodit přes klepadlo.

Později na vysoké škole jsem zjistil, že existuje komparzní rejstřík filmového studia Barrandov. Tam jsem se zaregistroval a vyměnil tu fyzickou dřinu za komparz. Když se něco točilo, měl jsem s sebou skripta, se kterými jsem si zalezl do šatny, aby po mně nikdo nic nechtěl. Tam jsem se učil. Když skončilo natáčení a my jsme odevzdali lístky na peníze, které jsme vyfasovali při příchodu, dostali jsme dvacet devět korun za ten den. Pivo tehdy stálo dvě koruny a padesát haléřů, takže jsme mohli jít s kamarády večer na pivo.

To už byla zajímavější práce. Nebyla fyzicky náročná. Na nákladovém nádraží jsme museli být už v šest ráno. A to proto, že si tam vybírali lidi. Ne na všechny se ta práce dostala.

Takže takhle se z vás stal český Paul Newman?

Tak lidé to tak říkají. (smích).

Pane profesore, co vám všechny tyto zkušenosti daly do budoucího života?

Daly mi opravdu hodně. Vím, co to je fyzická dřina. Vím, že príma a šikovní lidé jsou nejen mezi univerzitně vzdělanými. Vím, že nefér lidé jsou jak mezi pracujícími, tak i vysokoškolsky vzdělanými lidmi. Všude jsou lidé méně a více príma. Manuálně pracující člověk vás může víc obohatit a může s ním být daleko větší legrace než s intelektuálem.

Vy mluvíte často o smutných, nepříjemných věcech, které je potřeba citlivě vysvětlit, podat. Jak se člověk naučí jednat s lidmi?

Především je potřeba naslouchat tomu druhému, být tolerantní, protože člověk se musí naučit pochopit názory druhých. A to je to, co mi tady pořád na této společnosti vadí. Když má někdo jiný názor než vy, považuje vás automaticky za úhlavního nepřítele. Což je úplný nesmysl, protože to, že mám jiný názor, ale můžu mít na devadesát procent souhlasný názor na jiné věci, je podstata demokracie, pochopení člověka. A hlavně – věci nejsou černobílé.

Jak se člověk dopracuje k určitým hodnotám?

Bohužel to trvá léta. Jeden můj kolega měl krásné přísloví: „Kdyby mladý věděl a starý mohl.“ Mladí toho můžou spoustu, ale nevědí. A my zase víme a už nemůžeme.

Jaké jsou vaše dnešní životní hodnoty?

Moje životní hodnoty jsou přátelství, rodina, kamarádi. A největší hodnota na světě je láska, štěstí a zdraví.

Alena Hájková, Jan Pirk | Foto: Miloš Kraus

Pane profesore, působíte velmi klidným, vyrovnaným dojmem. Jste takový opravdu, nebo se dokážete naštvat, rozčílit?

Dokáže mě něco naštvat, ale nebudu říkat, co to je, aby to na mě lidé nemohli použít. (smích)

Vy máte velmi zajímavý a pestrý život, o kterém píšete ve své nové knize. Řeknete nám o ní něco bližšího?

Už před mnoha lety jsem napsal knížku, která se jmenovala Srdce a srdíčka Jana Pirka. Před rokem přišel můj kamarád, redaktor Tomáš Poláček, s nápadem napsat knihu při našem společném běhu. Absolvovali jsme spolu například newyorský maratón a Tomáš je známý běžec, poutník. Nevím, kolikrát objel zeměkouli autostopem. A tak jsme rok běhali, on si přitom nahrával naše povídání. Teď to finalizujeme a na podzim by měla ta knížka vyjít. Ještě nevím, jak se bude jmenovat. Měla by pojednávat o mé, zatím, závěrečné etapě života.

My se nevyhneme lékařskému tématu. Respektive faktu, že jste významný a vyhledávaný lékař. Řekněte nám, prosím, co obnáší komunikace s pacientem, pozůstalými, tedy empatie, sociální a emoční inteligence, zkrátka to, co zahrnuje umění vycházet s lidmi.

Vy jste to všechno shrnula. Ano, to vše tam patří. My máme jednu výhodu, a to, že zhoubné nádory v kardiochirurgii jsou velmi vzácné. Ony jsou velmi vážnou a smutnou kapitolou medicíny. My máme jiná vážná onemocnění, která jsou docela dobře chirurgicky korigovatelná. Vždycky říkám mladým lékařům, že tomu člověku nestůně jenom srdce, ale jemu stůně i dušička. Je to většinou starší člověk vytržený ze svého domácího prostředí, takže lékař si musí k tomu pacientovi najít cestu. Ne, že on se stane rovnocenným partnerem, co se týče medicíny, ale lékař se musí dostat na roveň tomu pacientovi, co se týče jeho zájmů, profese nebo koníčků. Je potřeba, aby našli společnou nit a pacient k lékaři získal důvěru. Lékař mu musí umět vysvětlit, co se bude dít. Pacient, který ví, že zákrok dobře dopadne, má samozřejmě také obavy, protože každá operace srdce je závažná věc. On jde ale na tu operaci daleko klidněji, lépe se probouzí z anestezie než pacient, který je přestrašený.

Čtěte také: Jan Pirk: Tak jako jsme zvyklí chodit v nemocnicích u nás, chodí

Léčba, operace. To jsou následky nemoci. Ale jak vy vnímáte psychosomatické příčiny?

Psychosomatické příčiny nemocí jsou rozhodující. Říká se, že až u 75 procent nemocí. Prokázaná rakovina tlustého střeva se psychosomaticky vyléčit nedá. Ale pokud je někdo sám přesvědčený, že má rakovinu, a jak se říká jen ten náš blbej doktor na to nemůže přijít, tak jsem šel k léčiteli, který mě vyléčil. Tak toto je chyba lékaře, že nedokázal pacienta právě psychoterapií přesvědčit, že se nejedná o rakovinu. A dobrý léčitel může zaplnit mezeru v nedostatku času lékařů, tedy věnovat se psychice. Znám také případy nebezpečných léčitelů, kteří chtěli opravdu prokázanou rakovinu tlustého střeva vyléčit psychicky. A ti lidé už jsou dávno po smrti. Ale dobrý léčitel toto neudělá, protože ví, že pokud má člověk opravdu rakovinu, která se dá operovat, tak se vyoperovat musí.

Říkalo se, že slovo léčí. Tedy, pokud bych k vám přišla, vy mi dáte tabletku a řeknete: Ta vás uklidní, uzdraví. Pomůže mi ta tabletka, nebo vaše laskavá slova?

Záleželo by na tom, co by v té tabletce bylo. Může v ní být i práškový cukr. A pokud by bylo onemocnění opravdu psychosomatické, tak vás placebo efekt uzdravit může.

Pojďme k srdci. Je to orgán, který je nejdůležitější, nejvíce se o něj bojíme?

Těžko říct. Co je v autě nejdůležitější? Motor musí fungovat, pak můžu fungovat brzdy, všechno. Čili bez motoru to nejde, ale bez těch ostatních součástek to také nejde. Ten základ je motor, tedy to srdce.

Pane doktore, mluvil jste tu o dušičce. Myslíte nebo věříte, že duše a láska sídlí v srdci?

Vím, že láska v srdci nesídlí. Protože láska je stres. Nevíte, jestli je opětovaná. Když ano, tak zase se obáváte, aby vydržela, nebo se obáváte o tu milovanou bytost. Takže je to stres, který je prastarou fyziologickou reakcí organismu. Je to příprava na fyzickou akci. Abyste mohla vykonávat nějakou fyzickou akci, srdce musí zásobovat okysličenou krví svaly, to znamená, že začnete rychle dýchat a srdce se vám rozbuší. Takže takto si lásku v srdci lidé vysvětlovali. Kde sídlí duše, to nikdo neví.

Pohyb. Už v minulém rozhovoru jsme o něm spolu mluvili. Je v této nešťastné době potřebnější než kdy jindy?

Pohyb byl ve vývoji člověka důležitý vždycky. Jenomže zátěž organizmu se značně mění. Máme zátěž statickou a dynamickou. Naši předci to měli vyvážené, měli převahu té dynamické. To znamená, že oni chodili, běhali, zatímco my stojíme a sedíme. Máme nedostatek dynamické, fyzické zátěže. Máme velkou převahu té statické. Člověk leží v posteli, vstane, sedne si k snídani, popojde pár kroků, sedne do auta. V práci popojede výtah, v kanceláři si sedne na židli atd. Takže jsme stále více jen statičtí. A vyvážit to můžeme sportováním. Nebo například: Já to mám teď do kanceláře 102 schodů. A chodím po nich i několikrát denně pěšky. Nejezdím výtahem.

Před rozhovorem jsme si říkali, že dnešní téma malinko odlehčíme. Jak žije lékař, sportovec, jak si užívá léta, odpočinku?

Musím říct, že moc neodpočívám. Máme chatu v krásné obci u Kostelce nad Černými lesy, kam jezdíme od roku 1950. Tedy sedmdesát jedna let. Tam máme zahradu o rozloze skoro tři tisíce metrů čtverečních, kde musíme pořád něco dělat. Mojí ženě, která by pořád něco řezala, říkáme zahradník Mengele. Ale má pravdu, protože jinak už by nás ty stromečky a keře přerostly.
Nedávno jsme si udělali o prodlouženém víkendu výlet za kamarády do jižních Čech. On je rybář, taky velký srdcař. To řemeslo miluje. O rybnících, rybách i chovu vypráví se zaujetím.

Pane doktore. Máte vy na závěr naše povídání pro lidi nějaký vzkaz, poselství, kterým byste je v této nelehké době příjemně naladil?

Ať jsou lidé veselí, ať jsou na sebe příjemní i usměvaví. Je to za jedny peníze, ale hned je ten život mnohem hezčí, příjemnější.

A jak v sobě tyto pocity vytvořit?

Mně tedy jdou na nervy bezohlední řidiči na silnicích. Vždycky, když se chci na někoho rozčílit, tak si raději myslím svoje. Nezastavuju, nenadávám jim, jen si v duchu řeknu, no, tak seš blbej.

prof. MUDr. Jan Pirk exkluzivně pro VIPosobnosti.cz

Autor: Alena Hájková