Jak se projevuje agresivita spojena s fyzickým násilím?

Klademe si otázku, zda míra agresivity ve společnosti je logickým důsledkem vývoje civilizace. Násilné činy pokládají lidé za cosi mimořádného a nenormálního, protože vycházejí z premisy, že normální člověk násilné činy nepáchá. Navíc platí obvyklý dojem, že právě psychiatři, sami ne zcela normální, násilníkům nadržují a na každém z nich najdou nějakou vadu, která jim pomůže, aby se nakonec ze svého zločinu mohli vykroutit.

Přesto psychiatrická expertiza patří k nutným a jistě spravedlivým součástem komplexního hodnocení. Víme, že agresi lze vyvolat drážděním hypothalamu, limbického systému, retikulární formace, mozečku i středního mozku. U agresorů nacházíme vyšší hladiny noradrenalinu v krvi ( podobné hladiny jsou ovšem naměřeny i u hokejistů).

Z našeho hlediska nás zajímá především nepřiměřená agresivita, protože ji musíme odlišit od přirozené agrese, zabezpečující zachování a obranu jedince, jeho nezbytný životní prostor a obranu mláďat.

Agresivita, spojena s fyzickým násilím bývá také spojena s afekty zlosti a vzteku.

Obecně dělíme agresivní jednání do čtyř stupňů :

• agrese myšlenková, ale potlačená (projeví se maximálně lehkým vegetativním doprovodem)
• agrese verbální, čili slovní ( tady mluvíme o nadávkách, výhružkách a podobně)
• agrese proti věcem a zvířatům ( sem řadíme i vandalismus)
• agrese proti člověku ( může být autoagresivní či heteroagresivní)

U člověka se od počátku projevují dvě polární formy reakce na nebezpečí : útok a útěk. Obdobu nacházíme i u zvířat, kdy se útok projeví zběsilým zaútočením i proti evidentně silnějšímu nepříteli, či naopak jako projev strnulosti.

Bez jisté dávky agresivního projevu by jedinec neměl šanci přežít.

Vedle afektů vzteku a zlosti se u člověka objevuje i hněv, Vondráček jej dělil na červený a bílý, přičemž právě bílý hněv míval poruchy vědomí a vedl k těžké agresi.

Obecná psychiatrie rozlišuje také diencephalický afekt vzteku, který je prudký a krátký a objevuje se u agresivních psychopatů a endogenní agresivitu, což je chorobná pohotovost k zlosti a agresivním projevům.

Zvýšená agresivita se může projevit nejen isolovaně, ale i jako identifikace se zvýšeně agresivním jedincem ve skupině, kde hraje roli mechanismus davové sugesce, lavinovité šíření psychické infekce, náhlý pocit nadměrné síly, ztráta osobní odpovědnosti a příležitost k odreagování a překompenzování vlastních pocitů méněcennosti.

Pokusme se o krátké hodnocení jednotlivých typů osobnosti, včetně duševních poruch a chorob podle míry agresivity.

PSYCHOPATIE

Agresivní astenický psychopat, bývá schizoidní, zvýšeně dráždivý, často útočí na okolí. Může reagovat nepřiměřeně i na malý podnět .

• hysterický psychopat se projevuje rozmarností, pánovitostí, nechutí se podřídit za žádnou cenu okolí a prosazováním pouze vlastní vůle. Jeho agresivní jednání bývá skryté, rafinované, či naopak theatrální. Hysterický jedinec však vždy dokáže umně manipulovat s veřejným míněním, události posunuje ve svůj prospěch. Auto i heteroagresivita v jeho podání může být velmi intenzivní.
• Stenický psychopat v sobě nepotlačuje agresivitu, neskrývá ji, využije každou příležitost i sebemenší záminku.
• Epileptoidní psychopat je velmi impulzívní, náladový, má skon k patickým afektům, a to i proti sobě. Je možné diagnostikovat změny na EEG (theta aktivita). Tato agresivita bývá obzvláště brutální.(Obdobně mrákotné stavy u epileptiků- Golemův hněv).
• Explosivní psychopat bývá obdobou předchozího, je velice vznětlivý. Mívá blízko k lidovému označení „ cholerik „.Oproti předchozímu typu nemá jeho agrese takovou hloubku a bývá i kratší.
• Neurotici jsou typičtí svou dráždivou slabostí, někdy se u nich může projevit nutkání k agresi a zároveň snaha se jí vyhnout.
• Úzkostná neuróza (úzkost nemá předmět, vytváří vnitřní nepokoj. Jedinec může v tíživé situaci zareagovat agresí i proti nevinnému člověku – tomu se říká přesunutí afektu. Sem můžeme řadit i nezvládnutý afekt, kde chybí dostatečné sebeovládání, takže i v běžné zátěži vzplane a zaútočí. Extrémní formou úzkostné agrese je raptus. Zde úzkost natolik převýší kompenzační mechanismy, že se projeví navenek jako bezuzdná agrese, ničivá a silná. Bývá u ní i porucha vědomí a není tedy zachovaná vzpomínka.
• Deprese má snížený energetický potenciál a objevuje se zde obvykle spíše autoagrese ve formě dokonané sebevraždy. Vedou se spory, zda tato autoagrese je vymizením pudu sebezáchovy, či zda to je biická reakce.
• Mánie bývá spíše zábavná a iniciativní, málokdy by však sáhla po agresivitě, je spíše těžko snesitelná pro extrémní energetický náboj.
• Parafrenie může v důsledků svých pestrých tělových halucinací, které jsou velice traumatizující sáhnout k agresi jako k obrannému mechanismu. Psychotik totiž vnímá své zkreslené počitky jako naprostou a nevývratnou realitu. (Někdo mu propaluje játra obtěžuje paprsky…)
• Schizofrenie bývá také, na rozdíl od představ laiků, málokdy skutečně agresivní. Nebezpečí hrozí, jsou-li přítomny imperativní sluchové halucinace, které něco takového nařizují či které informují o hrozícím nebezpečí . Pak může nemocný v „ sebeobraně „ i zabít, či vztáhnout ruku na sebe.
• Laktační psychóza ,která je včas nerozpoznána a neléčena, může vést k agresi vůči dítěti i vůči sobě a skončit zabitím. Důvodem je trýznivý prožitek a nevytěžitelná obava .Objevuje se i ve formě rozšířené sebevraždy.
• Ateroskleróza bývá spojena s neústupností, despotismem, asociálními projevy, egocentrismem a mrzutostí, zejména pokud tyto vlastnosti byly v centru osobnosti i předtím, ale do té doby byly kompenzovány. V involuci dochází k snížení tlumící schopnosti mozkové kůry, a proto i zdánlivě slabý jedinec může mobilizovat velkou agresivní sílu.
• Paranoidní involuční psychózy bývají agresivní v důsledku šalebného bludného dojmu, že dotyčnému někdo úmyslně škodí a ubližuje, aby získal pro sebe prospěch. Taková agrese není pouhým hašteřením a nesnášenlivostí, nýbrž signálem, že se jedinec cítí ohrožen a agresivita má sebeobranný charakter. (Zabije souseda).
• Mozkový nádor, zvláště v některých lokalizacích se může projevovat jako náhlá agresivita, a to i v okamžicích, kdy samotný nádor je ještě klinicky němý.
• Alkoholismus tvoří zcela specifickou kapitolu a agresivita pod vlivem alkoholu je nesporně v našich podmínkách nejčastější.
• Stále více musíme však myslet i na agresi pod vlivem drog. Nacházíme ji při intoxikaci heroinem, pervitinem ( kde je podbarvena paranoidní percepcí a obavou z pronásledování) i při vyšším abusu hašiše (THC) – kde za povšimnutí stojí, že francouzské slovo assassin vzniklo z arabského hašašin, tedy člověk závislý na hašiši.

Mohli bychom prvky agresivity hledat ještě v dalších specifických jednotkách , to by však již přesáhlo rámec našeho setkání.

Podstatné je, že pouze u prokázaných duševních chorob lze konstatovat, že dotyčný nebyl za svůj čin odpovědný.

Z hlediska psychiatrie platí nutnost individuálního pohledu ,proto objektivní hodnocení agresivity zločinu je záležitostí vždy individuálního posouzení. Zákony všech civilizovaných států znají zákonné ustanovení , které umožňuje nestíhat a netrestat osoby , jež v důsledku svého onemocnění nemohly reagovat přiměřeně zvyklostem a normám. Nelze někoho potrestat za jeho chorobu (která je příčinou neschopnosti správně reagovat). Naopak je nutné takového člověka léčit, případně jinak izolovat. Na to pamatuje i náš trestní zákon.

Připouští i jen částečné snížení „příčetnosti“, tedy situaci, kdy si třeba jedinec uvědomoval nebezpečnost svého počínání, ale nemohl je ovládnout. Zná i situaci tzv. ochranné léčby, která postihuje podstatu problému a je vhodnější než trest. Podstatou je psychiatrická diagnostika, znalecký posudek, který obvykle s testovým psychologickým vyšetřením umožňuje optimální rozhodnutí.

Pochybnosti odpadají u jasně prokázané duševní choroby, která způsobila „zločin“, tam je rozhodování soudu usnadněno. (Např. jestliže v důsledku halucinací u nějakého schizofrenního onemocnění, v jakési obraně před domnělými pronásledovateli, reaguje nemocný vražednou agresí, nebude trestán vězením, ale bude mu uloženo ochranné léčení v lůžkovém zařízení.)

Poněkud obtížnější rozhodování je u přechodných poruch, kdy se stav pachatele blíží duševní chorobě. Obtížné je stanovit jak mnoho, nebo dokonce nakolik procent je dotyčný „nevinen“, bývá mu vyměřován trest (pokud k tomu vůbec dojde) v nižším pásmu, s přihlédnutím k psychiatrickému posudku a hodnocení. Tuto variantu však některé státy nemají a neuznávají, pokládají za správnější jednoznačnost – buď je nemocen, a pak nemůže být trestán, anebo není, a pak bude potrestán plně. To vylučuje přihlížení k dalším možným vlivům.

Existuje celá řada osob, které se s jistou charakterovou úchylkou, s jakýmsi „hrbem na duši“ již narodili. Nemají zábrany jako jiní lidé, chovají se agresivně a asociálně.

Právě z těchto osob-psychopatů se rekrutuje převážná část pachatelů trestné činnosti. Bylo by naivní domnívat se, že buď izolace a represe výkonem trestu nebo altruistická psychiatrická léčba zcela změní takovou osobnost a ze zločince a vraha vyrobí „andílka“. To by bylo velice škodlivé zjednodušení.

Vždy bylo a přirozeně bude určité procento osob, které se do „normy“ nevejdou a budou ji narušovat. Bylo by nesmyslné si představovat, že je někdo napraví nějakou zázračnou metodu zásahu do duše. Je to záležitost způsobená mnoha faktory a musí se na ní podílet celá společnost – vytvářet vhodné podmínky, vychovávat i během represivního počínání. Psychiatrie sama na jejich profilu nic nezmění.

Za nesprávné a neodůvodněné pokládám domněnky, které se občas objevují, a to – že psychiatři v každém najdou „kus blázna“ a zločince, pokud chtějí, vždy „vysekají“. Psychiatrické posuzování má totiž naprosto jasné kategorie a zaručuje, že skutečně nemocný nemůže být potrestán. To je jistě správné. Ale naopak jedinec, který spáchal zločin z konkrétních pohnutek, bude oceněn v souladu s platnými zákony a spravedlivým soudním rozhodnutím.

Obavy z řádících „bláznů“, kteří zabíjejí, jsou neopodstatněné. Vraždy páchané duševně nemocným „v pominutí smyslů“ se vyskytují nepoměrně řidčeji než násilná činnost páchaná zdravými psychopaty, s jasným cílem a rozmyslem.