Jak se projevuje agresivita spojena s fyzickým násilím?

MUDr. Jan Cimický | Foto: Petr Brodecký
Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on whatsapp
WhatsApp
Alena Hájková
Alena Hájková

Redaktorka

Agresivita se podle psychiatra MUDr. Jana Cimického stupňuje. Někteří lidé se již s touto “úchylkou” narodili. Je agresivita ve společnosti je logickým důsledkem vývoje civilizace? Jak se projevuje a jak se proti ní bránit?

Tři zprávy z deníků

  • Devatenáctiletá dívka si u nájemných vrahů objednala zabití vlastní matky.“ Bylo to nesmírně brutální,otřesné. Vraždy dělám hodně dlouho,ale s tak bezcitným jednáním jsem se ještě nesetkal,“prohlásil kriminalista Jiří Pščolka.
  • Mladík byl zavražděn zvlášť trýznivým způsobem kvůli značkovému oblečení. „Když 17 letý chlapec odcházel z diskotéky,pachatel ho surově zbil,odcizil mu značkový oděv,boty a menší finanční částku.Nohy a ruce mu svázal motouzem a hodil ho do hloubky pod splav.Pak vlezl do vody a podržel ho pod vodou, „ upřesnil pplk Muller.
  • Byl to boj o život, říká přepadený taxikář. Sledoval jsem jízdu a najednou jsem ucítil bolest v boku.Pasažér se na mne sápal s nožem a znovu mne bodl do hrudníku.Křičel, že chce peníze a auto.Prosil jsem ho,ať mě nezabíjí …

Klademe si otázku, zda míra agresivity ve společnosti je logickým důsledkem vývoje civilizace. Násilné činy pokládají lidé za cosi mimořádného a nenormálního, protože vycházejí z premisy, že normální člověk násilné činy nepáchá. Navíc platí obvyklý dojem, že právě psychiatři, sami ne zcela normální, násilníkům nadržují a na každém z nich najdou nějakou vadu, která jim pomůže, aby se nakonec ze svého zločinu mohli vykroutit.

Přesto psychiatrická expertiza patří k nutným a jistě spravedlivým součástem komplexního hodnocení. Víme, že agresi lze vyvolat drážděním hypothalamu, limbického systému, retikulární formace, mozečku i středního mozku. U agresorů nacházíme vyšší hladiny noradrenalinu v krvi ( podobné hladiny jsou ovšem naměřeny i u hokejistů).

Z našeho hlediska nás zajímá především nepřiměřená agresivita, protože ji musíme odlišit od přirozené agrese, zabezpečující zachování a obranu jedince, jeho nezbytný životní prostor a obranu mláďat.

Agresivita, spojena s fyzickým násilím bývá také spojena s afekty zlosti a vzteku.

Obecně dělíme agresivní jednání do čtyř stupňů :

  • agrese myšlenková, ale potlačená (projeví se maximálně lehkým vegetativním doprovodem)
  • agrese verbální, čili slovní ( tady mluvíme o nadávkách, výhružkách a podobně)
  • agrese proti věcem a zvířatům ( sem řadíme i vandalismus)
  • agrese proti člověku ( může být autoagresivní či heteroagresivní)

 

U člověka se od počátku projevují dvě polární formy reakce na nebezpečí : útok a útěk. Obdobu nacházíme i u zvířat,kdy se útok projeví zběsilým zaútočením i proti evidentně silnějšímu nepříteli,či naopak jako projev strnulosti.

Bez jisté dávky agresivního projevu by jedinec neměl šanci přežít.

Vedle afektů vzteku a zlosti se u člověka objevuje i hněv, Vondráček jej dělil na červený a bílý, přičemž právě bílý hněv míval poruchy vědomí a vedl k těžké agresi.

Obecná psychiatrie rozlišuje také diencephalický afekt vzteku, který je prudký a krátký a objevuje se u agresivních psychopatů a endogenní agresivitu, což je chorobná pohotovost k zlosti a agresivním projevům.

Zvýšená agresivita se může projevit nejen isolovaně, ale i jako identifikace se zvýšeně agresivním jedincem ve skupině, kde hraje roli mechanismus davové sugesce, lavinovité šíření psychické infekce, náhlý pocit nadměrné síly, ztráta osobní odpovědnosti a příležitost k odreagování a překompenzování vlastních pocitů méněcennosti.

Pokusme se o krátké hodnocení jednotlivých typů osobnosti, včetně duševních poruch a chorob podle míry agresivity.

PSYCHOPATIE

Agresivní astenický psychopat, bývá schizoidní, zvýšeně dráždivý, často útočí na okolí. Může reagovat nepřiměřeně i na malý podnět .

  • hysterický psychopat se projevuje rozmarností, pánovitostí, nechutí se podřídit za žádnou cenu okolí a prosazováním pouze vlastní vůle. Jeho agresivní jednání bývá skryté, rafinované, či naopak theatrální. Hysterický jedinec však vždy dokáže umně manipulovat s veřejným míněním, události posunuje ve svůj prospěch. Auto i heteroagresivita v jeho podání může být velmi intenzivní.
  • Stenický psychopat v sobě nepotlačuje agresivitu, neskrývá ji, využije každou příležitost i sebemenší záminku.
  • Epileptoidní psychopat je velmi impulzívní, náladový, má skon k patickým afektům, a to i proti sobě. Je možné diagnostikovat změny na EEG (theta aktivita). Tato agresivita bývá obzvláště brutální.(Obdobně mrákotné stavy u epileptiků- Golemův hněv).
  • Explosivní psychopat bývá obdobou předchozího, je velice vznětlivý. Mívá blízko k lidovému označení „ cholerik „.Oproti předchozímu typu nemá jeho agrese takovou hloubku a bývá i kratší.
  • Neurotici jsou typičtí svou dráždivou slabostí, někdy se u nich může projevit nutkání k agresi a zároveň snaha se jí vyhnout.
  • Úzkostná neuróza (úzkost nemá předmět, vytváří vnitřní nepokoj. Jedinec může v tíživé situaci zareagovat agresí i proti nevinnému člověku – tomu se říká přesunutí afektu. Sem můžeme řadit i nezvládnutý afekt, kde chybí dostatečné sebeovládání, takže i v běžné zátěži vzplane a zaútočí. Extrémní formou úzkostné agrese je raptus. Zde úzkost natolik převýší kompenzační mechanismy, že se projeví navenek jako bezuzdná agrese, ničivá a silná. Bývá u ní i porucha vědomí a není tedy zachovaná vzpomínka.
  • Deprese má snížený energetický potenciál a objevuje se zde obvykle spíše autoagrese ve formě dokonané sebevraždy. Vedou se spory, zda tato autoagrese je vymizením pudu sebezáchovy, či zda to je biická reakce.
  • Mánie bývá spíše zábavná a iniciativní, málokdy by však sáhla po agresivitě, je spíše těžko snesitelná pro extrémní energetický náboj.
  • Parafrenie může v důsledků svých pestrých tělových halucinací,které jsou velice traumatizující sáhnout k agresi jako k obrannému mechanismu. Psychotik totiž vnímá své zkreslené počitky jako naprostou a nevývratnou realitu. (Někdo mu propaluje játra obtěžuje paprsky…)
  • Schizofrenie bývá také, na rozdíl od představ laiků,málokdy skutečně agresivní. Nebezpečí hrozí, jsou-li přítomny imperativní sluchové halucinace, které něco takového nařizují či které informují o hrozícím nebezpečí . Pak může nemocný v „ sebeobraně „ i zabít, či vztáhnout ruku na sebe.
  • Laktační psychóza ,která je včas nerozpoznána a neléčena, může vést k agresi vůči dítěti i vůči sobě a skončit zabitím. Důvodem je trýznivý prožitek a nevytěžitelná obava .Objevuje se i ve formě rozšířené sebevraždy.
  • Ateroskleróza bývá spojena s neústupností, despotismem, asociálními projevy, egocentrismem a mrzutostí, zejména pokud tyto vlastnosti byly v centru osobnosti i předtím, ale do té doby byly kompenzovány. V involuci dochází k snížení tlumící schopnosti mozkové kůry, a proto i zdánlivě slabý jedinec může mobilizovat velkou agresivní sílu.
  • Paranoidní involuční psychózy bývají agresivní v důsledku šalebného bludného dojmu, že dotyčnému někdo úmyslně škodí a ubližuje, aby získal pro sebe prospěch. Taková agrese není pouhým hašteřením a nesnášenlivostí, nýbrž signálem, že se jedinec cítí ohrožen a agresivita má sebeobranný charakter. (Zabije souseda).
  • Mozkový nádor, zvláště v některých lokalizacích se může projevovat jako náhlá agresivita, a to i v okamžicích, kdy samotný nádor je ještě klinicky němý.
  • Alkoholismus tvoří zcela specifickou kapitolu a agresivita pod vlivem alkoholu je nesporně v našich podmínkách nejčastější.
  • Stále více musíme však myslet i na agresi pod vlivem drog. Nacházíme ji při intoxikaci heroinem, pervitinem ( kde je podbarvena paranoidní percepcí a obavou z pronásledování) i při vyšším abusu hašiše (THC) – kde za povšimnutí stojí, že francouzské slovo assassin vzniklo z arabského hašašin, tedy člověk závislý na hašiši.

 

Mohli bychom prvky agresivity hledat ještě v dalších specifických jednotkách , to by však již přesáhlo rámec našeho setkání.

Podstatné je, že pouze u prokázaných duševních chorob lze konstatovat, že dotyčný nebyl za svůj čin odpovědný.

Z hlediska psychiatrie platí nutnost individuálního pohledu ,proto objektivní hodnocení agresivity zločinu je záležitostí vždy individuálního posouzení. Zákony všech civilizovaných států znají zákonné ustanovení , které umožňuje nestíhat a netrestat osoby , jež v důsledku svého onemocnění nemohly reagovat přiměřeně zvyklostem a normám. Nelze někoho potrestat za jeho chorobu (která je příčinou neschopnosti správně reagovat). Naopak je nutné takového člověka léčit, případně jinak izolovat. Na to pamatuje i náš trestní zákon.

Připouští i jen částečné snížení „příčetnosti“, tedy situaci, kdy si třeba jedinec uvědomoval nebezpečnost svého počínání, ale nemohl je ovládnout. Zná i situaci tzv. ochranné léčby, která postihuje podstatu problému a je vhodnější než trest. Podstatou je psychiatrická diagnostika, znalecký posudek, který obvykle s testovým psychologickým vyšetřením umožňuje optimální rozhodnutí.

Pochybnosti odpadají u jasně prokázané duševní choroby, která způsobila „zločin“, tam je rozhodování soudu usnadněno. (Např. jestliže v důsledku halucinací u nějakého schizofrenního onemocnění, v jakési obraně před domnělými pronásledovateli, reaguje nemocný vražednou agresí, nebude trestán vězením, ale bude mu uloženo ochranné léčení v lůžkovém zařízení.)

Poněkud obtížnější rozhodování je u přechodných poruch, kdy se stav pachatele blíží duševní chorobě. Obtížné je stanovit jak mnoho, nebo dokonce nakolik procent je dotyčný „nevinen“, bývá mu vyměřován trest (pokud k tomu vůbec dojde) v nižším pásmu, s přihlédnutím k psychiatrickému posudku a hodnocení. Tuto variantu však některé státy nemají a neuznávají, pokládají za správnější jednoznačnost – buď je nemocen, a pak nemůže být trestán, anebo není, a pak bude potrestán plně. To vylučuje přihlížení k dalším možným vlivům.

Existuje celá řada osob, které se s jistou charakterovou úchylkou, s jakýmsi „hrbem na duši“ již narodili. Nemají zábrany jako jiní lidé, chovají se agresivně a asociálně.

Právě z těchto osob-psychopatů se rekrutuje převážná část pachatelů trestné činnosti. Bylo by naivní domnívat se, že buď izolace a represe výkonem trestu nebo altruistická psychiatrická léčba zcela změní takovou osobnost a ze zločince a vraha vyrobí „andílka“. To by bylo velice škodlivé zjednodušení.

Vždy bylo a přirozeně bude určité procento osob, které se do „normy“ nevejdou a budou ji narušovat. Bylo by nesmyslné si představovat, že je někdo napraví nějakou zázračnou metodu zásahu do duše. Je to záležitost způsobená mnoha faktory a musí se na ní podílet celá společnost – vytvářet vhodné podmínky, vychovávat i během represivního počínání. Psychiatrie sama na jejich profilu nic nezmění.

Za nesprávné a neodůvodněné pokládám domněnky, které se občas objevují, a to – že psychiatři v každém najdou „kus blázna“ a zločince, pokud chtějí, vždy „vysekají“. Psychiatrické posuzování má totiž naprosto jasné kategorie a zaručuje, že skutečně nemocný nemůže být potrestán. To je jistě správné. Ale naopak jedinec, který spáchal zločin z konkrétních pohnutek, bude oceněn v souladu s platnými zákony a spravedlivým soudním rozhodnutím.

Obavy z řádících „bláznů“, kteří zabíjejí, jsou neopodstatněné. Vraždy páchané duševně nemocným „v pominutí smyslů“ se vyskytují nepoměrně řidčeji než násilná činnost páchaná zdravými psychopaty, s jasným cílem a rozmyslem.

MUDr. Jan Cimický, exkluzivně pro VIPosobnosti.cz

Autor: Alena Hájková