Při pracovním pohovoru se nenechte odbýt. Nebojte se asertivity
Autor: Alena Hájková
Redaktorka
Nebojte se být při pracovním pohovoru asertivní. Ptejte se na všechny detaily, které vás o nové práci zajímají. Pokud se necháte jen tak odbýt, mohli byste brzy po nástupu zjistit, že vaše nová práce není přesně to, po čem jste toužili.
Nedávno jsem se rozhodla, že se po osmi letech práce ve stejném oboru porozhlédnu po něčem jiném. Oprášila jsem starý životopis, který jsem zmodernizovala a zaktualizovala. Na internetových stránkách nabízejících práci jsem hledala server, který bude pro jeho umístění nejvhodnější. Potěšilo mě, že jsem našla jeden, kde bylo jasně vyznačeno „CV pouze k rukám majitelů a personalistům firem“. A tak jsem ho tam bez váhání vložila.
Říkala jsem si, je léto, než se někdo ozve, bude to pár dní trvat. Ale překvapení mě neminulo. Hned druhý den se ozval nějaký pán s nabídkou na práci a rovnou mi nabídl setkání již druhý den. Protože jsem léta pracovala jako recepční, měla jsem „vytrénovaný“ sluch a cit na hlasy na druhé straně telefonu. Cosi mi v duchu říkalo, on ti ale jen řekl, že pracuje ve firmě s cennými papíry, hledá asistentku a autoritativně sdělil, aby ses dostavila druhý den dopoledne. Představení jeho osoby, firmy a popis mé nové práce trval přesně 20 sekund. Než jsem stačila se na cokoliv zeptat, abych byla trochu na pohovor připravena nebo si udělala obrázek o práci asistentky, telefon na druhé straně byl již hluchý. A tak mě hlavně zvědavost donutila odjet na pohovor. Protože jsem zvyklá být všude včas, několik minut před smluveným termínem jsem mu zavolala, že se blížím, ale že to ještě hledám. Požádala jsem o informaci, jestli stojím daleko od jeho firmy. Na tento dotaz mi odpověděl, ať se zeptám kolemjdoucích, protože jeho to stojí čas. A tak mi podruhé vnitřní hlas radil, abych se otočila a šla pryč.
Zvědavost zvítězila, a tak jsem po dvou minutách dorazila na místo. V luxusním interiéru domu, ve kterém sídlí několik firem, mě přivítal ředitel společnosti v produktivním věku. Pozval mě dál, přikázal, abych za sebou zavřela dveře, posadil mě naproti do křesla a vychrlil na mě jemu dobře známé pracovní povinnosti. To vše během jedné minuty. Zeptal se, jestli mám CV. Řekla jsem, že ano, on ho nechtěl. Zeptal se, jestli mi tento styl práce a výše platu vyhovuje, a po mém argumentu, že člověk nejvíce pozná v praxi, mě posadil do velké místnosti jako třída, kde v lavicích sedělo pár lidí, kteří neustále telefonovali. Čekala jsem, že bude vyžadovat informace pro podpis smlouvy, představí mě budoucím kolegům. Nic z toho se nestalo. Nakonec z celého popisu práce asistentky, která by měla vyjednávat schůzky, vařit kávu, být v kontaktu s klienty vylezla jenom inkognito telefonistka, která obvolává soukromé bohaté firmy a jejich majitele a předsedy představenstva láká na nákup akcií.
Po pěti zkušebních telefonech jsem se zvedla a zeptala na informaci, neboť jsem usoudila, že pokud jednám za firmu, zeptám se na to, čemu nerozumím, abych neudělala hned zkraje chybu. Manažer mě opět usadil slovy, že kdyby se mi měl věnovat každých pět minut, asi by padla světová burza. Zeptal se netaktně, kolik mi je, a když jsem mu sdělila, že 38 let, odsekl, že jsem dost stará na to, abych uměla zvednout telefon a klientovi přetlumočit nabídku. V tu chvíli jsem sebrala papíry, úhledně mu je složila na stůl a rozloučila se. Vypadla jsem jak cukrář, bez smlouvy, bez práce a s novou zkušeností, jakého jednání jsou někteří ředitelé firem schopni. Sám šéf nejen díky naprosté absenci sociální inteligence řekl jen: „Jasně, na shledanou,“ a sotva se za mnou zavřely dveře, směle telefonoval a hledal jinou vhodnou „asistentku“.
Chyby se staly na obou stranách hned na několika místech. Když mi intuice už při telefonickém rozhovoru radila, abych poděkovala za nabídku a odřekla setkání, měla jsem to udělat. Podruhé jsem udělala tutéž chybu, když jsem si ověřila, že jeho styl jednání je stejný jak po telefonu, tak při osobním setkání. Měla jsem přesně vědět, co chci a za jakých podmínek. Nejen finančních, ale měla jsem požádat, aby mi ukázal budoucí pracoviště. Měla jsem asertivně trvat na přesném popisu práce, přípravě smlouvy a jasných podmínkách. A to i za cenu toho, že bych se po rozhovoru sebrala a odešla. Neměla jsem se nechat „odbýt“. A ředitel firmy? Jeho chybou bylo, že nabízel naprosto odlišnou práci po telefonu a během pohovoru, než jaká byla ve skutečnosti. Neuměl a nechtěl jednat s lidmi, protože ho nezajímali. Měl výhodu, protože hledal telefonní automat, ze kterého se budou sypat peníze. Jasně využíval asertivně-manipulátorského chování k tomu, aby nepřipustil jakoukoliv diskusi.
Copyright 2012-2024. VIPosobnosti.cz.
Autorská práva: Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či další zpřístupňování článků, podcastů, videí a fotografií bez písemného souhlasu vydavatele, vč. sociálních sítí je zakázáno.
