Redaktorka
Podle psychiatra Nešpora jsou lidé příliš závislí na práci labilní, není na ně spolehnutí. Mohou iracionálním nasazením zničit nejen sebe, ale i ostatní. Noční můry kvůli tlaku na snižování nákladů a přiostřenému konkurenčnímu boji nedají spát manažerům i mnohým zaměstnancům. Nastal čas, kdy řada lidí musí znovu obhajovat svou pozici. Kdo se v této situaci cítí vcelku dobře?
Podle odborníků snad jen lidé závislí na práci, workoholici. Ovšem je otázka, jak dlouho jim pocit ryby ve vodě vydrží. V době snižování nákladů a propouštění sice platí díky pověsti dříčů za nepostradatelné, ale jejich pracovní energie vychází často z iracionálních pohnutek. A nepramení z bezedného zdroje. „U lidí je třeba odlišit racionální a iracionální pracovní úsilí,“ upozorňuje psychiatr Karel Nešpor. Jeho varování by měli vzít v úvahu zejména manažeři při výběru lidí do „krizového“ týmu.
Rozumný manažer i zaměstnanec chrání své zdraví i vztahy. Pracovní dobu využívá inteligentně a efektivně. Je tvořivý, umí jednat s lidmi. Přemýšlí o nich, takže ví, na koho se v které situaci může spolehnout. Není v pracovním procesu brzdou, ale hybnou silou. V těžkých dobách je silnou oporou. Výdej energie dokáže kompenzovat odpočinkem. Naopak iracionální pracant tak činí často na úkor svého zdraví i soukromí. Je neefektivní, zdržuje se zbytečnými úkoly nebo je přebírá svým kolegům. Žije v tom, že má na vražedné nasazení certifikát.
Zvedat laťku podle výkonu člověka závislého na práci je v dlouhodobém horizontu krátkozraké. Dochází tak k uštvání týmu. Ono si totiž workoholikovo nasazení opravdu vybírá daň – bývá přetížený, protože neumí odpočívat. Snadno pak „vystartuje“ kvůli maličkosti, chová se k ostatním až nevraživě, je labilní. Nedostatečné ocenění své práce vnímá jako obrovskou křivdu, na jeho výkonech přece záleží ze všeho nejvíc. Dostává se s kolegy na pracovišti do konfliktu. Má tendenci je zesměšňovat. Zlehčuje snahy zaměstnanců a podrývá jejich postoje. Nemá zájem měnit věci, nechce rozhodovat o prioritách a odlišit podstatné od vedlejšího. „Řekněme, že se bude uvažovat o tom, komu z výše uvedených typů, racionálního a iracionálního, bude svěřeno vedení pracovního týmu. Volba prvního je myslím jasná,“ dodává psychiatr Karel Nešpor.
Workoholik občas přespává v práci. Nemá kamarády, těžko udržuje partnerské vztahy. Nejdůležitější pro něj je vlastní seberealizace. Je přehnaně precizní, má velké nároky na své okolí. Pocit uznání je pro něj droga. Protože často bývá ovlivňován těmi „ještě lepšími“, chce se jim za každou cenu vyrovnat. „Někdy je nicméně těžké rozlišit, jestli je takový člověk workoholik, nebo mu je práce koníčkem a koníček prací. Každopádně si s takovým člověkem o tom „jak život chodí“ nepopovídáte,“ říká majitel a ředitel společnosti Pearl Bohemia, David Hlaváč. „Workoholika ale práce vlastně nebaví, pracuje do značné míry nutkavě, časté jsou pocity morální nadřazenosti, ukřivděnosti. Být workoholikem není žádný med. To se ostatně týká i jiných návykových nemocí,“ říká psychiatr Karel Nešpor. Lidé závislí na práci nemají rádi vyrušování, přebíhání od jednoho tématu ke druhému, myslí jen na práci. Proto nemají ani potřebují mít přesně vyhrazený čas na práci, koníčky, rodinu a jiné zájmy. Mezi příznaky pokročilého workoholismu patří například vyčerpanost, ztráta energie nebo pocit „vyhoření“. Tito lidé se stávají imunní vůči prožitkům, ztrácejí charizma. Postupem času přestávají projevovat zájem o okolí a začínají pochybovat i o tom, jestli má jejich snaha vůbec nějaký smysl. Svými podřízenými kolegy je workoholik vnímán jako patolízal. „Podle mého názoru lidem závislým na práci chybí sebereflexe. Protože kdyby ji měli, svoji závislost, přehnanou pracovitost a vše, co s tímto souvisí, by si uvědomovali. A pokud by jim vadila, začali by ji řešit. Spíše si myslím, že jim tento stav vyhovuje, protože se cítí vůči ostatním nadřazeni,“ doplňuje Vítězslav Hálek, manažer společnosti Kika.
Workoholik v drtivé většině případů svůj problém nevnímá. Je hrdý na to, že mu v jeho pracovním nasazení málokdo stačí. „Workoholik nejsem, ale kdo si to přizná?“ ptá se David Hlaváč, majitel firmy. „Byť se mi ne vždy daří oddělit práci od odpočinku, věnuji čas i koníčkům, sportu. Mám potřebu nějaké, pokud možno smysluplné, činnosti. Mít v hlavě pouze práci musí vést ke ztrátě přehledu v životě, ale časem i v oboru,“ dodává. Podle psychiatra Jana Cimického je při léčbě workoholika důležité, aby svůj stav chtěl změnit. Aby se naučil myslet a mluvit i o něčem jiném než o práci. Měl by také dodržovat pracovní dobu, nechodit do práce dřív a neodcházet později, než je potřeba. Je chyba vyhýbat se dovolené, nebo si ji zkracovat. Měl by si najít čas stýkat se s přáteli a známými a neztrácet smysl pro humor. Důležitý je také dostatek odpočinku, naučit se uvolnit a zkusit dělat i něco jiného, než na co je dotyčný dosud zvyklý. Tedy je zapotřebí dokázat narušit svůj nynější stereotyp. Pro všechny závislé pracanty je důležité si zapamatovat, že co mohou udělat dnes, mohou občas udělat i zítra. Právě proto, aby vydrželi období krize a byli silní v době vzestupu.
Copyright 2012-2024. VIPosobnosti.cz.
Autorská práva: Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či další zpřístupňování článků, podcastů, videí a fotografií bez písemného souhlasu vydavatele, vč. sociálních sítí je zakázáno.
