Folimanka Blues zapaří U Fleků, říká její frontman

Ladislav Jakl, frontman Folimanka Blues | Foto: se souhlasem Česká televize
Facebook
Twitter
WhatsApp
Picture of Alena Hájková
Alena Hájková

Redaktorka

Před třiceti lety vznikla bigbítová kapela Folimanka Blues. „K rocku ale patří jen opravdovost a svoboda, ne křečovitá snaha chovat se tak, jak prý se má chovat správný rocker“, říká v rozhovoru pro VIPosobnosti.cz její zakladatel Ladislav Jakl.

Pane Jakle, vy jste frontmanem rockové skupiny. Když se řekne Folimanka Blues, co vše stálo za jejím zrodem?

No, už je to tuze dávno a z dnešního pohledu skoro jedno, ale na začátku vůbec nebyl plán založit kapelu. Na začátku byl můj bilanční koncert v roce 1993, kde jsem shrnul různé své tehdejší dosavadní hudební aktivity, vystoupil se svými kapelami a představil zajímavé hosty (třeba Mišík a Prokop). Těsně před akcí mi jeden ze spoluhráčů řekl, že když už jde o bilanci, nemělo by v ní chybět i období, kdy jsem hrával s různým doprovodem jen tak po hospodách. Já tuhle éru považoval už za odbytou minulost, ale pro úplnost oné bilance jsem dal dohromady příležitostnou sestavu a na tom Rockovém účtu zahrál i tenhle repertoár. A ono se to chytlo víc než ty tehdy živé kapely. Ty už jsou dávno prachem zapadané, zatímco z původně příležitostné sestavy pro jeden večer vznikla kapela existující dodnes.

Odvážný bigbít i pořádné drama. O čem ještě je vaše kapela?

To by asi lépe řekl poučený posluchač než autor, ale kapela sebou nese nějaký svůj autentický pocit, nějakou náladu, a to nejen v textech. A jsou to pocity a nálady o vztazích, krásách, krizích, láskách, trápeních, to vše napřímo, bolestně, prožitě i odžitě. Bez klišé, póz a nalhávání si. A bez sebeuchvacování se vlastní poetičností.

 

Vystupujete také v zahraničí. Namátkou, na Slovensku, v Polsku, Německu, ale i USA. Jak vás přijalo tamní publikum?

No, těch výjezdů zas tak moc nebylo a většina z nich už se odehrála dávno. Ale třeba a Americe půlku publika na koncertech tvořili sentimentální Češi. V Polsku jsem si s lidmi o muzice mohl povídat celkem napřímo, protože polsky trochu po mamince umím. V Rakousku se mi osvědčilo před každou písní říci anglicky pořád dokola jednu větu: „následující píseň bude o jedné ženě mého života a o pivě.“ Když jsem to říkal za večer asi podesáté, bylo jim vše jasné. Jasnější, než kdyby se šťourali v jednotlivých verších. Naposledy jsme letos v létě hráli na jihovýchodním Slovensku, kde snad devadesát procent posluchačů byli rodilí Maďaři. Ti češtinou nijak zaskočeni nebyli, ale muzikou rozhodně ano, protože tam skoro všichni hrají melodický popový kytarový rock. Tak prý to pro ně bylo osvěžení.

Folimanka Blues | Foto: se souhlasem Ladislav Jakl

Říká se, že rockeři se moc nesmějí, chtějí vypadat cool…

Kroutím hlavou nad těmi, co si vyberou nějakou stylizaci, že třeba jako budou rockeři, tučňáci, mimozemšťani, upíři nebo růžoví poníci, zjistí si, co k oné stylizaci patří, a pak se oněch atributů křečovitě a chtěně drží jako herec role. To je až skoro legrační. Hudební postoj má vycházet z přirozeného naturelu. Jako teenager jsem koukal, jak kolem mě všichni „bigbíťáci“ okázale a demonstrativně nosí ty správné džínové bundy a rifle. Já za vrchol undergroundu považoval nosit prostě to, co mi dala maminka. Jednoduše to, co mám ve skříni, než že budu škemrat o bony, abych měl na tu správnou uniformu. Ony tehdejší džínové bundy se po pár letech ostříhaly, vzaly na sebe saka a zařadily se do konzumního proudu. Bigbít, to byla pro ně jen mladická póza. K rocku ale patří jen opravdovost a svoboda, ne křečovitá snaha chovat se tak, jak prý se má chovat správný rocker.

Kapela Folimanka Blues má letos 30. narozeniny. Jak moc se změnila od svého začátku?

Ach, změnila nejvíc, jak je to jen možné, tedy personálně. Čtyři někdejší členové (i dva manažeři) jsou po smrti. Postupně přicházeli místo nich další. Někteří duši kapely pochopili a zůstali, jiní si šli hledat něco sobě bližšího. Kapela se vlastně moc nezměnila, možná stářím trochu zcyničtěla. Jen osoby a obsazení se jednou za pár let trochu promění.

Jak toto úžasné výročí oslavíte?

Kapela reálně vznikla v květnu 1993, takže narozeniny jsme prošvihli, jenže já na jaře neměl sílu a čas tak velkou akci uspořádat. Svůj název ale Folimanka Blues nese až od prosince 1993, takže vlastně oslava může být kdykoli mezi květnem a prosincem. A to taky je: v úterý 26. září v pivovaru U Fleků. Je to už od šesti, protože tam se musí brzo končit. Bude to spíše setkání přátel a fandů než jen koncert. Popaříme, zahrajeme, popaříme… A vzpomínání přehánět nebudeme, od toho máme pravidelný únorový Cimrfest. U Fleků se chceme hlavně bavit a užít si toho, že se můžeme všichni společně potkat. Protože jestli nám muzika dala něco opravdu cenného, jsou to lidi, které jsme díky ní poznali.

2