Z Indie za železnou oponu. Rok 1968. Nejen za tyto časy rodiče obdivuji, říká Alka Hájková
Jan Čížek
Redaktorka
„Poté, co se rodiče rozhodli, že si budou adoptovat právě mě (v mých třech měsících života), začala intenzivní korespondence mezi Indií a tehdejší Československou republikou. Byla poměrně rychlá, nekomplikovaná. A tady začíná můj životní příběh…“, vypráví svůj příběh v knize PRAHA-DILLÍ, život mezi dvěma světy Indka žijící v Česku Alka Hájková a pokračuje:
Po pár měsících už jsem byla v novém domově v New Delhi v náručí nových rodičů. Mamka se mnou trávila všechen volný čas. Vzpomínám si, jak mi například vyprávěla, že mně z terasy vily, ve které jsme na Golf Links area bydleli, opice kradly na terase z mísy banány. Líčila mi, jak nelehký osud tehdy potkával děti, které neměly rodinu. Vzpomínala, jak se mnou jezdila s kočárkem po parcích, zatímco táta pracoval. Zmiňovala se o služebnictvu, které tady bylo samozřejmou součástí tátova povolání. Osobně si z této doby nic nepamatuji, takže mně ji připomínají už jen fotografie.
Bylo mi uděleno československé vízum, a tak jsem na jaře roku 1965 přistála coby roční batole s mými novými rodiči na ruzyňském letišti. Pro ně to byl do tehdejšího Československa návrat po více než čtyřech letech, pro mě nový domov a rodina. Jejich diplomatická mise byla pro tuto chvíli naplněna a můj nový život začínal u „Kulaťáku“ v Praze 6 v ulici, kde dnes stojí hotel Diplomat.
Vyrůstala jsem v útulném prostředí, obklopená láskou a starostlivostí. Rodiče chodili do zaměstnání, a tak mně na chvíle, kdy byli v práci, našli od tří let paní na hlídání. Říkala jsem jí „teto Melly“ a pobývala na pár hodin v týdnu v její vile na Hanspaulce. Když jsme se po mnoha letech potkaly, věnovala mi knížečku Karel Gott – Říkám to písní. Kdybych tehdy tušila, jak mi právě Karel Gott také změní život…
V roce 1968 kolem nás projely tanky a v návaznosti na tyto a další politické události byla Indie pro rodiče poslední pracovní cestou i koncem jejich dosavadní kariéry, a to přesto, že oba rozhodně nebyli žádnými bojovníky proti komunismu.
Někteří z těch, které potkal podobný osud, zůstali v Československu, jiní emigrovali. Můj táta byl doktorem práv, který nejprve vyučoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a později působil v diplomatických službách. Ty ho za PZO Metalimex vyslaly do několika zemí světa včetně Orientu. Ale jako trest za jeho nesouhlas s normalizačním procesem byl poslán za prací a skromným výdělkem do jakési periferní stavební firmy v Kunraticích. Mamku, profesorku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, vyslali učit kadeřnice na učňák na Zelený pruh na Praze 4. Do této ulice jsme se přestěhovali ještě před jejím odchodem z fakulty. Byly v ní luxusní čtyřpokojové byty ve třech dvoupatrových domech propojených garážemi a samoobsluhou. Bydleli tady někteří její bývalí kolegové, tedy ti, kteří se zasadili o její odchod. Asi to pro ni nebylo úplně příjemné. Naši si tak nebyli jisti, zda je kvůli politickým problémům nakonec nevystěhují. Nestalo se tak, takže jsem začala chodit na základní školu do Jeremenkovy ulice. Ta byla jako první v republice experimentální školou zaměřenou na množiny. Indie je sice kolébkou matematiky, mně byly nakonec přednější humanitní předměty. S rodiči jsem tady bydlela až do svých 23 let. Poté tento byt vyměnili za dva menší. Přesto jsme až do jejich smrti zůstali v milém, úzkém kontaktu.
Hranice se tehdy definitivně uzavřely a za nimi zůstali uvězněni lidé i veškeré jejich plány. Tedy plány těch, kteří se nerozhodli pro emigraci. Další, již schválená tátova diplomatická mise, na které měl strávit několik let v Německu a posléze v dalších zemích, se již neuskutečnila. Následné události nám zcela zásadně změnily život. Sny i pracovní možnosti se rozplynuly a nikdo nevěděl, co ho bude dál čekat a jak dlouho vše potrvá.
Začali jsme žít život, který neodpovídal představám nejen mých rodičů, ale ani mnoha dalších lidí, kteří smýšleli podobně jako oni. V tomto novém, konformnějším režimu se od nich „přátelé a kolegové“ začali odvracet. Především proto, že si kontakt s nimi nemohli z ideových důvodů dovolit. Občas se scházeli u nás na chalupě u Nového Boru.
Přesto, co se jim nejen politicky přihodilo, byli rodiče lidé, kteří se nepostavili do role oběti, ve které by trýznili sebe i všechny okolo. Zachovali si svoji důstojnost po celý zbytek života, za což je obdivuji, protože ubránit se nespravedlnosti a určité nenávisti, mít nadhled a nenechat si zatemnit mozek tehdejším společenským děním nebylo lehké. Řekla bych, že dnes se situace začíná opakovat.
Když po dvaceti letech přišla změna v podobě jakési „výměny struktur“, byl rodičům za způsobené útrapy nabídnut návrat na katedru a do zahraničního obchodu. Byli už v důchodovém věku, takže „velkorysé“ nabídky novodobého režimu již nevyužili, ale přesto byli rádi, že se alespoň této satisfakce dožili. Dnes už mezi námi nejsou…
Do Indie jsem se po mnoha letech vrátila a věnovala rodičům i této úžasné zemi knihu.
Copyright 2012-2024. VIPosobnosti.cz.
Autorská práva: Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či další zpřístupňování článků, podcastů, videí a fotografií bez písemného souhlasu vydavatele, vč. sociálních sítí je zakázáno.
