V Indii jsem si vzpomněla na Karla Gotta, říká Alka Hájková

Jan Čížek

Zahrady v Prezidenském paláci | Foto: Alka Hájková
Facebook
Twitter
WhatsApp
Picture of Alena Hájková
Alena Hájková

Redaktorka

Indie, země barev, kontrastů i chudoby. Právě tuto zemi navštívila spisovatelka a producentka Alka Hájková. Jaké to je projít se po parku plném květin, proč jsou zde odlišné ceny vstupného?  Ve své nově připravované knize o své návštěvě této země vzpomíná i na zpěváka Karla Gotta.

První únorový den jak vymalovaný s teplotami kolem 25 stupňů jsme začali opět prohlídkou jednou z úchvatných městských zahrad. Jmenuje se Sunder Nursey. Mezi květinami byla vybudovaná krásná i účelová koryta pro vodu, která působila velmi esteticky. Na trávě posedávali studenti, kteří si tu při indické hudbě povídali a odpočívali. Všudypřítomné veverky poskakovaly radostně po stromech.

Zahrada Sunder Nursey v Dillí | Foto: Alka Hájková

 

Na konci prohlídky zahrad se vzrostlými stromy, které dávaly v létě trochu stínu, jsme si koupila v místním obchůdku semínka koriandru a dalších indických bylinek. Jedna stála si 10 Rs. Podle vládního nařízení bylo možné zde platit jen v hotovosti, a to především proto, že zahrada byla městská, ne soukromá.

Stejně jako na jiných místech, i v pokladně Národního muzea, kam jsme se jeli se zvědavostí podívat se tady ceny odlišovaly. Pro nás s Honzíkem stála jedna vstupenka 500 Rs., pro místní 30 Rs. Ty nejnižší byly určeny pro ty nejchudší, kteří mají zájem o návštěvu těchto míst. Místní vláda podporuje chudé, negramotné lidi tímto způsobem. Pro cizince jsou ceny vyšší. Tady jsem si vzpomněla na naše české poměry, kdy se nám rozdílné cen nelíbily. Ale asi měly trochu jiný podtext.

 

Národní muzeum v Dillí | Foto: Alka Hájková

Vidět zblízka, přečíst si zrod, historii tohoto státu od doby kamenné, přes bronzovou až po současnost bylo velmi zajímavé a poučné. Muzeum bylo plné školáků, kteří tady v Indii nosí uniformy. Podle mě je to nejlepší řešení, které smazává společenské rozdíly a zbytečně nevyvolává napětí, agresivitu i závist mezi dětmi. Taky jsem ani u jednoho neviděla mobil v ruce. Povídali si mezi sebou, navazovali s námi oční kontakT a po většině se usmívali. Byly velmi přátelští. Pro nás nezvykle.

Tady jsme si vzpomněla na svého kamaráda Karla Gotta, se kterým jsme v roce 2011 seděla na Silvestra na večeři a povídali jsme si o dětech. On o nových želvičkách a dalších zvířecích přírůstcích do rodiny, já o mých klucích, jak se u nich ve škole řeší mezi dětmi značky oblečení, mobilů atd. Pozorně poslouchal a na konci mého výkladu řekl, že jedinou možnou cestou, jak této rivalitě alespoň trochu zabránit je nošení školních uniforem. Toto řešení by rád podpořil. Také se zmínil, že je velmi důležité, aby se vzájemně stýkali lidé podobných zájmů i společenských vrstev. Předešlo by se tak mnoha nedorozuměním i zbytečných nejen společenských střetů.

Tento zvyk do Indie přinesli Britové a místní obyvatelé, úřady na něm dodnes nic nezměnili. Asi ví proč.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Úryvek z knihyo Indii

0