Indie si dokázala uchránit to, co nám bylo vzato, říká Alka Hájková

Radek Velecký

Lotosový chrám v Dillí | Foto: Alka Hájková
Facebook
Twitter
WhatsApp
Alena Hájková
Alena Hájková

Redaktorka

Dnes nejlidnatější země světa. Jaké zážitky si z cesty do této země plné kontrastů přivezla Alka Hájková, kterou v hlavním městě adoptovali čeští diplomaté, s jakými dojmy se vrací, jak se země změnila, co si naopak dodnes dokázala uchovat?

Alka Hájková s indickou holčičkou | Foto: Naresh Nagal

V těchto dnes jste se vrátila z Indie. Co vás přimělo k její návštěvě?

Odletěla jsem do New Delhi se svým starším synem, a to na pozvání přátel mých rodičů, kteří v Indii v sedmdesátých letech pobývali čtyři roky jako diplomaté. Kromě setkání s manželi Khemkovými, velmi významnými osobnostmi nejen této země, jsem chtěla opět vidět a poznat místo, kde jsem se narodila a se svými adoptivními rodiči tady jako batole rok pobývala.

Jak na vás zapůsobilo nejen setkání s vašimi přáteli?

My jsme se průběžně vídali ještě také v Praze, kam pan Khemka jezdil především obchodně, a to i po smrti mých rodičů. Takže vazby jsme nepřetrhali. Při posledním společném setkání před naším odletem to velmi přesně a hezky řekla paní Khemková, princezna maháradži z Pandžábu: „Přátelství je ta největší hodnota.“ Od lidí, kteří patří k nejbohatším na světě, opravdu potěšilo, jaké priority a hodnoty uznávají a ctí. Velmi hezky a starostlivě se o nás s Honzíkem postarali, a za to jim patří obrovský dík. Jinak bychom se asi napoprvé v této zemi ztratili:).

Alka Hájková se synem Janem a manželi Khemkovými v hotelu Taj Mahal, Dillí | Foto: Naresh Nagal

A Indie? Její pestrost a historie je tak obsáhlá, že za ten krátký čas, co jsme tam byli, jsme nemohli vidět vše. Ale navštívili jsme nádherná historická místa v Nové a Staré Dillí, v Agře samozřejmě Taj Mahal, v Jaipuru Pevnost Ambér. Detailně jsme procestovali tato města, pěšky prošli jejich ulicemi. Nejvíce mě příjemně překvapila atmosféra, která v přeplněných ulicích a silnicích panovala. Nikdo nikomu nepřekážel tak, aby se ostatní museli chovat agresivně, pohrdlivě… Každý si tu žije, jak umí, ostatní to neřeší a respektují.

Je to země, která je pro nás opředena mýty západního paradigmatu, tedy opravdu tak zaostalá země, nebo naopak plně se rozvíjející na základě tisíciletí zkušenosti a tradic?

Rozhodně není zaostalá. Naopak bych řekla, že se Evropa nejen díky EU dostala do kleští nesvobody. Společnost je tady uměle rozdělována. Oni mají opravdové, existenční starosti, takže si nemůžou dovolit řešit takové blbosti jako například tvar banánu v obchodech jako my tady v Evropě. Nám tady vymírají tradice, na které jsou Indové velmi hrdí a pečlivě je dodržují. Slaví rádi téměř cokoliv, milují barvy, uctívají své bohy…, a to i přesto, že většina populace je velmi chudá. Ale i tito lidé mají ve tváři určitou vznešenost. Jejich sociální cítění je na takové úrovni, o které si my můžeme nechat jen zdát. Podařilo se jim zachovat si osobní sociální kontakt, který u nás začíná vymírat…

Premiér Módí společně s vládou vypracovali sociální systém v pomoci chudým. Viděli jsme tady dlouhé fronty lidí, kteří čekali na jídlo zdarma. To se vařilo jak na místě, tak bylo přiváženo z restaurací a hotelů. Uřídit miliardovou zemi je velmi těžké.

A to myslím nejen ke vztahu k druhým, zvířatům, ale především k dětem. Například v čase Covidu, kdy byly školy zavřené 2 roky, nezůstaly samy doma, ale čekali na ně rodiče, prarodiče.  Necítily proto žádnou prázdnotu, kterou by si musely nahrazovat drogami, alkoholem, agresivitou… Nakonec tady je alkohol více méně zakázaný a užívání psychotropních látek pod velkými tresty.

Navštívili jsme Národní muzeum v New Delhi, byly tam shodou okolností školní výpravy. Děti se na nás mile usmívaly, navazovaly kontakt. Mobil jsem neviděla ani u jednoho z nic.  Šel z nich i z učitelů příjemný klid. To samé jsme zažila později v sirotčinci, který jsme také navštívili. Děti měly v muzeu, ale i ZOO, kam jsme jeli později, na sobě uniformy, což je podle mě velmi důležité právě z toho sociální pohledu.

Na cestě z Agry do Jaipuru jsme narazili na několik univerzit. Zaujal mě zde Institut duševního zdraví. Něco takového u nás nenajdete.  Při vysokém a stále stoupajícím počtu duševně nemocných lidí, by to určitě pro společnost zbytečné nebylo.

Víte, ono je něco jiného, vidět tuto zemi z pohledu ulice, laciných hotelů, přeplněné dopravy anebo z pohledu luxusních aut, služebnictva, vysokého postavení. My jsme ji se synem poznali právě z té nejvyšší možné kasty. Měli jsme k dispozici služebnictvo, personál… Tady je velmi striktně dané kastovnictví, pracovní zařazení. Řidič, kterého jsme měli k dispozici, si své práce velmi vážil, stejně jako vrátný nebo služka. Každá se stará o svoji náplň práce, jsou za ni vděčni, protože najít zde dobré zaměstnání je velmi těžké. Rozhodně si tady nejsou všichni rovni, stejně jako u nás. Jenže nám je to tak vtloukáno do hlavy. Každý člověk, každá bytost je originál, už jenom proto je myšlenka rovnosti zcestná. Ovšemže i kastovnictví přináší problémy, bylo by to na dlouhou debatu.

O pejsky je tu náležitě postaráno | Foto: Alka Hájková

Zmínila jste zvířata. V Indii je kráva posvátná. Platí stále, že dobytek je ve městech všude přítomný?

Už dávno ne. Silnice jsou přeplněné, jezdí se zde poměrně rychle, pro nás nebezpečně. Aby se předešlo střetům krav s auty či autobusy, byla tato posvátná zvířata především z velkých měst přemístěna na jejich okraje, do vesnic. Podél silnic tu ale leží neskutečné množství psů. Přiletěli jsme v lednu, kdy tady bylo asi 15 st. teplo. Přesto většina z nich měla na sobě oblečky. I v těch nejchudších oblastech leželi na starých dekách, matracích. Proto jsem před tím mluvila o to sociálním cítění. Neviděla jsem, že by do nich někdo kopal, odehnával klackem. Naopak.

Na facebooku jsme právě viděla příběh českého pejska, kterého u nás někdo přivázal k řetězu a schválně ho nechal umrznout. To mě v tomto kontrastu velmi zabolelo. Na druhou stranu i my jsme skvělou zemí, která má ráda zvířata. Ale to, co se tu děje, vybíjení slepic, atd., to by tam asi nikoho nenapadlo. Hlad by jim to nedovolil, ale ani vláda by toto nenařídila, neschválila. Ke svému premiérovi Módimu chovají velký respekt. Také mají výhodu v tom, že poslouchají jen sami sebe, nejsou součástí pseudo unií, i když na druhou stranu na ně samozřejmě globalizace doléhá také.. Jak si to zařídí, tak to mají. Jsou víceméně tak soběstační, jako jsme byli v minulém století my. A právem jsou na to hrdí. Musí se nějak mezi sebou dokázat dohodnout, jinak by se vzájemně zbláznili, pozabíjeli nejen na silnicích…

Je pro Indy těžké najít zaměstnání?

Tady vládnou tvrdá pravidla. Dobrou práci, nějaký vysoký post je tady velmi náročné získat. Na těchto pozicích už vládne nekompromisní boj, daleko větší než u nás. Je to pochopitelné, lidí je tady hodně, a přesto, že je jech hodně negramotných, s malým vzděláním, boj je tady o vysoké pozice velmi tvrdý. Právě náš řidič a sekretář pracují u manželů Khemkových 35 a15 let. A velmi si toho váží.

Může podle Vás zvládnout Evropan řídit třeba v Novém Dillí auto? Jak vypadá tamní provoz?

Pro nás nejen nezvykle, ale i zmatečně a riskantně. Chaos, který svojí jízdou vytváří má ale neskutečný řád. Každý troubí na každého, přesto nikoho nenapadne zastavit, řvát agresivně na druhé, nebo bránit zlomyslně v jízdě. I tady se opět vracím k jejich cítění, intuici i vzájemném respektu. Na druhou stranu se přiznám, že bych tady asi sama řídit nechtěla.

Nejen Baťa nás proslavil až v Indii | Foto: Alka Hájková

Indové jsou známí jako vegetariáni. Jaké maso se však v Indii konzumuje a je možné se tam stravovat více méně podle našich zvyklostí?

Ano, převážně jsou vegetariáni. Ale pokud máte chuť na kuřecí, jehněčí nebo vepřové, je tady velké množství restaurací, které maso nabízí. I když ve většině případů má zpracování těchto masitých pokrmů samozřejmě indickou chuť. Pro mnohé z nás je příliš kořeněné. Proto je dobré dávat pozor, kde a co jíte a pijete. Náš organizmus na jejich gastronomii není nastaven. Ale balené vody tu najdete na každém rohu.

A závěrem. Vy produkujete společenské akce, besedy, píšete knihy. Budete chtít tyto vaše zkušenosti dál uplatniti?

Ráda bych, i když na druhou stranu to, co zažijete, cítíte a navnímáte, o tom se velmi těžko píše a mluví. Vnitřní pocity jsou nepřenosné, stejně jako zážitky. Každý si odnášíme jiné. Já jsem se tady po mnoha letech přesvědčila o tom, že jsem se ani nemohla chovat jinak, než jak tomu bylo po celý můj život v ČR. Stejně jako Evropané nemůžou být jiní. Je to jiná mentalita, výchova v rodinách, školách, celkové nastavení systému. Za sebe musím ale říct, že mě Češi jako Indku žijící v Praze přijali velmi pěkně, patříme k národům s bohatou historii kultury, obchodu, máme tu velmi tvořivé lidi, proto si myslím, že stojí za to si tyto důležité hodnoty, tradice uchovat.