Úspěch. Co se stane, když učitelka nezná základ tohoto slova?

Foto: Pixabay
Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on whatsapp
WhatsApp
Alena Hájková
Alena Hájková

Redaktorka

Přidat na Seznam.cz

Blíží se začátek školního roku. Zejména prvňáčci se těší na nové kamarády, prostředí i učitele. Ti zkušenější už ví, co je čeká, ale i odrazuje od školních povinností. Kantoři i biflování. Náročné povolání, vyžadující citlivé jednání, přirozený respekt i umění zaujmou nezvládá každý. Je potřeba změnit přístup i způsob výuky?

Školní začátky jsou pro děti především o poznávání nových lidí, návyků, které můžou být od rodinného prostředí zcela odlišné. Právě učitel je ten, který by měl s hravostí, lehkostí děti do tohoto světa zasvětit. Proto je zapotřebí vysoké empatie, intuice i nadhledu ze strany učitele i rodičů. Vystihnout citlivý bod dítěte a umět s ním pracovat tak, aby dítě od školních povinnosti, začlenění do kolektivu neodradilo, ale naopak jemně přiblížilo. Každé dítě je originál, a tak je třeba k němu přistupovat.

Děti milují ocenění, pochvalu. Bohužel jsme se všichni naučili, že jsme chválení za něco, co umíme. A paradoxně tam, kde bychom potřebovali pomoc, trpělivost od dospělých se nám dostává špatné známky, černého puntíku i poznámky. A tak jsme si do života odnesli, že nesmíme dělat chyby, protože za ně budeme potrestání. Naopak pracovat na chybách je známkou vývoje a není potřeba se za ně stydět. Učitelé i rodiče pak děti trestají a do života si neseme bloky, komplexy a stud za svoji nedokonalost. Od malička v sobě budují stres, strach, tedy vše, co brání zdravému sebevědomí.

Pro nás dospělé i děti je důležitý úspěch. Je oceněním za námi vykonanou práci, ale motivací pro další náš vývoj a další úspěchy. „Nesnáším slovo úspěch,“ vyjádřila svůj názor zástupkyně ředitelky základní školy, nedaleko Prahy. Na náš dotaz, proč, odpověděla: „Je od slova spěchat, což nemám ráda.“ Bohužel se paní učitelka prvního stupně zmýlila, protože slovo úspěch je od slova USPĚT. Toto jsou základní pojmy, které by měl kantor znát. Pokud do nich vkládá své osobní pocity, životní prohry, je na nás, rodičích, ale i vedení školy k zamyšlení, zda tito lidé patří za katedru.

Profese učitele je náročná. Proto ji stejně jako jiné nemůže vykonávat každý. Učitel by měl být také dobrým hercem, aby zaujal tónem, mimikou. měl by umět pracovat s emocemi svými, žáků, dětí. V neposlední řadě by měl mít přirozenou autoritu, kterou si získá právě těmito schopnostmi. Nedílnou součástí je i hezké oblečení, účes, upravenost. Určitě je dnes spoustu skvělých učitelů, které mají děti rády, těší se do školy a nebojí se neúspěchu a prohry.

Děti jsou jako opičky. Stejně jako od rodičů, tak i od kantorů se učí především příkladem. Odkoukávají, opakují po svých vzorech, co jim ukáží, neboť jsou přesvědčeni, že tak to má být. Nemají srovnání, tudíž předpokládají, že je to správně. V pozdějším věku je proto pro ně často psychicky náročné rozlišit, co je a není správně, kdo je pro ně autorita, kdo ne. Často to pak bývají různé party. Bez zázemí, správných vzorů a informací je jejich dušička nalomená, nedůvěřivá, někdy po celý život bolavá.

Pro kantory je někdy spolupráce s rodiči náročná, proto je potřeba hledat cestu, dohodu, jak dítěti pomoci a správně ho nasměrovat. Ne nadarmo se říká škola hrou.

Autor: Jan Čížek