Pro mě je každý pacient VIP, říká končící přednosta IKEM, MUDr Jan Pirk

Vy jste nejen náš přední kardiochirurg, ale také člověk, se svými radostmi, starostmi, emocemi. Kde je profesní hranice, kdy je lékař nesmí dát před pacientem najevo své pocity?

Že bych neměl chuť operovat, to se mi nestalo, A když jsem unavený? Tady stále hovoří o tom, že chirurg musí být pro výkon své práce odpočinutý. V Americe publikovali práci, ve které porovnávali výsledky odpočinutých a neodpočinutých chirurgů. Kritériem bylo, že neodpočinutý chirurg byl ten, který operoval nejméně do 3 hodin do rána a hned ráno šel na další operaci. A ukázalo se, že výsledky operací se od sebe nelišily. Pan profesor Beneš z UVN říká: “Copak vás unavuje něco, co vás baví?“ Únava na vás padne většinou až po operaci. Během ní musíte být psychicky i fyzicky fit. Tady jdou veškeré pocity, problémy stranou.

Perfektní fyzická kondice pro vás, jako sportovce asi není takový problém, jako pro lékaře, kteří se sportu nevěnují. Mladí lékaři jsou fit svým mládím, ale časem si asi budou muset uvědomit, že bude potřeba začít se o svoji kondici a to jak fyzickou, tak psychickou starat. Obě spolu úzce souvisí.

Co se děje na sále, poté co anesteziolog pacienta uspí a vchází operatér?

Na sále samozřejmě probíhají rozhovory mezi lékaři a personálem a to nejen o zákroku, který právě provádíme. Máme puštěnou hudbu, já mám nejraději Oldies. Jinak každý operatér si při své operaci sám vybírá, jakou hudbu chce poslouchat. Jsou fáze operace, které jdou od ruky automaticky, a tak je možné si přitom povídat o čemkoli. Pak jsou fáze, kdy musí být lékař se svým týmem naprosto soustředěný na operaci a tady pak není prostor pro slovo navíc. Všeobecně mojí filozofií je, že na operačním sále musí panovat dobrá nálada. Na sál nepatří nervozita, křičení, házení nástrojů…a podobné emoce.

Čtete také:  Vnuk kardiochirurga Jana Pirka je vášnivý tenista. Jaké osobnosti v turnaji porazil?

Přesto, stává se, že někdo hází nástrojem nebo křičí?

Ano, vypráví se to. Ale tento způsob jednání je projevem toho, že chirurg si není jistý sám sebou a nervozitu, kterou cítí, přenáší na celý tým. Tím může celou situaci ale jen zhoršit. Nejlépe pracují lidé, kteří jsou v pohodě a ne ve stresu. Šéf je vedoucím proto, aby svůj tým vedl, aby věděl, co komu říci, jak postupovat nebo naopak ví, že některým lékařům a personálu už nemusím říkat nic. Nezkušeným je potřeba říci, jaký z nástrojů mi mají podat. Na operačním sále pracují jen lidi, kteří tam pracovat opravdu chtějí. Ne kvůli benefitům, ale protože je to baví. Samozřejmě, že někdo je více šikovný jiný méně. Šéf týmu musí vědět, jak kvalitní má kolem sebe tým a měl by se podle toho zařídit. Měl by vědět, jakou práci na kterého zaměstnance přesně delegovat.

Toto povolání je také o prestiži. Soupeří lékaři mezi sebou o to, kdo dostal lepšího pacienta či zajímavější operaci?

Každý, kdo se zabývá chirurgií, chce operovat, jít na sál. Snažím se odoperovat co nejvíce srdíček, a když já například nemůžu být dva dny na sále, dělám si legraci, že už mě tam ti mladí nepustí. Mladý kluky to baví, takže by operovali do roztrhání těla, protože tato práce je svým způsobem droga.

Nemáte dojem, že malinko mizí etika, umění vycházet s lidmi, a to nejen v medicíně?

Ano. Také mám tento pocit. Snažím se jít příkladem, protože dobře vím, že pacientovi stůně nejen srdíčko, ale i dušička, o kterou je potřeba se starat stejně pečlivě.

A mají na „dušičku“ lékaři čas?

Správný chirurg se musí umět naladit s pacientem na stejnou tóninu. Musí být trochu herec. My sice nemůžeme být s pacienty rovnocennými partnery v oblasti medicíny, tedy pokud neoperuju kolegu-lékaře. Já se musím přizpůsobit j psychickému stavu pacienta, dostat se do stejné role jako on, která nás spojí. Musím umět rozlišit, s jakým pacientem právě hovořím. Jinak mluvím s ligovým fotbalistou, jinak s univerzitním profesorem, jinak například s maminkou od dvou dětí. Každý z těchto lidí potřebuje individuální přístup, abychom se dokázali vzájemně pochopit.

Stále tvrdím, že medicínu považuji za svobodné povolání, tedy něco jako sochařství, malířství. Medicína je něco na hraně vědy a umění. I tady je zapotřebí intuice, odhadu na základě citu, empatie. Nedá se vědecky naučit, jak se máte bavit s pacientem.

Jaký jste vy šéf?

Absolutně neuznávám docházku. Jsem zásadně proti tomu, aby si lékaři psali přesné hodiny. Doktoři musí zůstat v nemocnici podle potřeby, podle toho, jak je potřeba pro nemocné. Pokud nejsou potřeba, ať jdou v jednu hodinu odpoledne domů, protože další den zde zůstanou třeba i 20 hodin. Nic proti tomu absolutně nemám. Jsem pořád napadaný, že nevedu řádně knihu docházek. A já říkám: „nevedeme a nepovedeme“. Mám tady doktory od toho, aby zde pracovali a pokud tady nemají žádnou práci, být zde nemusí.

Na druhou stranu oni dobře ví, že když je cokoliv důležitého, akutního, zavolám jim a oni jsou ochotní přijít a operovat třeba i o půlnoci na Štědrý den. Souhlasím s tím, aby doktoři měli trojnásobek průměrného platu v této zemi, ale není možné mít tento plat za pracovní dobu od 7.30 do 16 hodin. To nelze. My nejsme továrna. Právě za to, že pracují déle mají mít nárok na tuto výši platu. Ale jen za předpokladu, že mají ukončený výcvik, to jest atestaci.

Nemocnice bojují o každou korunu. Jak se shání peníze vám, jako přednostovi IKEMu?

Jestli máte na oddělení pořádek, útulno a uklizeno, to je práce především pro vrchní sestru. A co se týká mezd, všichni máme tabulky, jen je otázkou intenzita práce, jak si oddělení dokáže na sebe vydělat.

Rozdělování financí má daleké kořeny ze začátku 90.let, kdy se tvořil sazebník pojišťovny. Už tehdy jsem věděl, že finance jsou to nejdůležitější. Pracoval jsem v USA, kde jsem načerpal mnoho odborných i ekonomických zkušenosti. Pečlivě jsem se tedy tvorbě sazebníku věnoval, chodil jsem si ověřovat doplňovat informace na ministerstvo zdravotnictví.

Kardiochirurgie je určitě obor, který si na sebe dokáže vydělat. Ostatní lékaři tehdy řekli: „ My jsme doktoři medicíny, přeci se nebudeme zabývat ekonomikou“. A tak jim tedy příslušná pojišťovna udělala sazebník podle svého uvážení, což se muselo logicky v cenách projevit. Bohužel to mělo a má dlouhodobé následky.

Tedy podle vás někteří lékaři nejsou dobří manažeři?

Tehdy nebyli. Byla to starší generace lékařů, která dnes již možná nepracuje. Ale tento problém existuje i dnes. Nastavené podmínky mezi nemocnicí a pojišťovnou se velmi těžko mění. Snažím se, aby lékaři měli patřičné ohodnocení podle toho jak kvalitně svoji práci odvádí. Mají osobní plat, a tak například vědí, že jejich měsíční plat příjem je například 60.000,- Kč. A nemusí si žádné přesčasy vykazovat ani vymýšlet. Odměny jsou vždy zdrojem hádek. Přesto, že si mezi sebou nesmí říkat, kolik kdo dostal, nikdy se toto neutajilo a vedlo jen k nesvárům. Podle mého názoru lidi mají být dobře zaplaceni a dobře pracovat. A pokud pracují špatně, mají odejít a ne, aby jim byl na chvíli snižován plat či se „sáhlo“ na odměny. Odměna má být součástí základního platu.

Určitě k vám chodí také spoustu různých VIP pacientů. Kteří to jsou?

Pro mě je každý pacient VIP, těch mám několik tisíc. Ale máte-li na mysli známé osobnosti, těch tady byla také celá řada. Například režisér Jakubisko, zpěvák Karel Štědrý, Pavel Bobek, prof. Šamánek, na kontroly k nám dochází tenista Jan Kodeš, těchto osobností je celá řada.

Vy máte mezi odbornou veřejností ale i pacienty respekt. Poslechnou vás?

Neposlechnou. Měl jsem jednoho doktora s nemocným srdíčkem a on i po operaci „hulil“ jednu cigaretu za druhou i přesto, že uznal, jak moc si škodí.

My máme štěstí, že zhoubné nádory v srdci jsou vzácností, takže diagnózu pacientovi jsme říkali i v dobách, kdy byl přísný zákaz, aby znali svůj chorobopis. Musím jim oznámit diagnózu a poradit se s ním, či doporučit další postup léčby. Teď jsem měl rozhovor s pacientem, který má vážně nemocné srdce a jedinou možností by pro něj bylo připojit ho na umělé srdce. Řekl jsem mu výhody, ale také rizika související s tímto postupem. Pokud pacienta nepřivezou v bezvědomí, či v kritickém stavu, kdy léčba je výhradně na lékaři, musí si ale nakonec zvolit on sám, či poradit se s nejbližšími, jak dál postupovat.

Když někdo nechce přijmout mnou navrženou léčbu, po dobrém se rozejdeme. Nikomu nezazlívám, aby se šel léčit jinam. Na to má každý pacient právo. To je o důvěře. Když nechce operaci, ale jen léky, nechám konečné rozhodnutí na něm.

Našel jste mezi svými pacienty i trvalé přátele?

Určitě. Milan Šamánek je jedním z nich. Přátelé mám také mezi lidmi, kteří nejsou mediálně známí. Například na Moravě mám vynikající přátelé, kteří byli mými pacienty. Jezdíme k nim na návštěvu několikrát do roka.