Václav Vydra: Život mi víc dal, než vzal. Na mámu nikdy nezapomenu

Vašku, v souvislosti s tvými krásnými pejsky mě napadlo, viděl jsi v létě film Gump, který natočil F. A. Brabec?

Neviděl.

Já jsem ho viděla, protože jsem taky pejskař, a opravdu ho vřele doporučuju. Myslím si, že stojí k zamyšlení nad tím, jak žijeme, nad hodnotami, které dáváme druhým a co nás obohacuje. A myslím si, že právě ten psí život mezi obohacování patří. Tak jestli budeš mít chuť se podívat.

Tak to určitě patří. Já asi takového Gupma žiju. Ale podívám se na to moc rád.

Tvou životní láskou nejsou jenom psi, ale taky jsou to koně. Ty nejsi, předpokládám, každý den jenom v koňském sedle…

… já jezdím většinou bez sedla, no. (smích)

Ale samozřejmě vím, že se věnuješ těm koním nad rámec. V čem všem spočívá tvoje starání se o koně a láska ke koním.

To je téma na dlouhé povídání, ale jestli se to má shrnout, nazývá se to celostní péče o koně. To znamená, že se jim snažím dopřát maximální možnou svobodu a co nejpřirozenější podmínky jejich životu. Což zahrnuje i bosá kopyta, úpravy bosých kopyt a tak dále.

A proč se proti tomu brojí?

To se mě moc ptáš. Nevím. Myslím, že by se to naopak mělo vehementně prosazovat, protože to přispívá ke zdraví koní, pomáhá to jejich přirozenému životu, zkrátka je to přirozené. Myslím, že časem dojdeme k tomu, že tohle je ta cesta, kterou bychom měli s koňmi jít. A ne je nutit k něčemu, co je pro ně nefyziologické a nepřirozené.

Kolik máš koní?

Svých koní šest a na statku máme dohromady dvacet pět koní.

To není málo. A máš hodně lidí, kteří se ti o ně starají?

Na péči o kopyta je lidí katastrofálně málo, i když spoustu lidí se to už naučilo nebo se učí tomu věnovat, ale trvá to dlouho, než se člověk naučí to správně dělat. A druhá věc je, že lidé ke koním se shánějí opravdu obtížně.

Čím to je?

Já nevím. Lidé přicházejí a odcházejí. Možná to jsou takoví migranti jako koně samotní. Že prostě pořád hledají nějaké jiné prostředí. Ale u posledních dvou zaměstnanců jsme měli štěstí, že nám vydrželi poměrně dlouho, nějakých pět šest let. A teď máme nové zaměstnance a myslím, že spokojenost je vzájemná. Doufám, že to tak vydrží.

Na začátku jsem zmínila, že jsi velmi oblíbený a výborný herec. Dovolila bych si takovou kratší citaci, protože se chci dostat k tématu, které prožíváme všichni. „Čemu se smějete? Sami sobě se smějete. Vy, vy…“ Dopovíš to za mě?

Úplně ne. Akorát ti můžu říct, že to je z Revizora.

Ano.

Ale vzhledem k tomu, že hejtmana nehraju, tak úplně přesně nevím, jak to pokračuje.

Pokračuje to: „Já bych ty škrabáky, ty rejpaly, liberály zatracený, svázal tu pakáž do jednoho uzlu, na kaši rozcupoval, zadupal…“

„…zadupal pět sáhů do země.“

Dva sáhy pod zem.

Dva sáhy. Já bych je zadupal pět.

Já jsem parafrázovala schválně, protože mně to evokovalo nejenom Gogolova Revizora, kterého hraješ v Divadle na Vinohradech, ale taky mi to evokovalo současnou dobu. Nepřipadá ti to také tak?

No, tyhle dobré hry jsou nadčasové. Takže tam bohužel jenom vidíme, že ten problém nežijeme jenom dnes, ale že už ho žili lidé před námi a před nimi, a ti před nimi, a obávám se, že to budou žít i lidé po nás.

A jak ty osobně jsi prožíval dobu, kdy jsi nemohl hrát divadlo?

Mně to samozřejmě hodně vadilo. Pokládal jsem to za zásadní zásah do života lidí. A samozřejmě i nadále pokládám. Ale vzhledem k tomu, že jsem měl ta zadní dvířka ke koním, tak vlastně mě to nějak zásadně nezasáhlo. Žil jsem si svůj přírodní život dál, bohužel jsem nemohl žít svůj umělecký život. Což se posléze ukázalo jako problém, protože spoustu her se muselo zkoušet úplně znova. Nikdo z nás ještě nezažil, že bychom třeba rok a půl nehráli něco, co bychom měli začít hrát znova. Některé hry se musely zkoušet více, některé méně. Ty, které nebyly úplně ohrané, se musely zkoušet několikrát, abychom se do toho nějak vpravili zpátky. Dokonce někde jsem si musel začít ten text opakovat. Což nebývá mým zvykem.

Mluvili jsme o Divadle na Vinohradech. V čem tě tam ještě diváci mohou vidět?

V současné době zmíněný Revizor, Slaměný klobouk a Jak se vám líbí.

A tobě víc sedí komedie, historie, nebo nějaký jiný žánr?

Když je to pěkná hra a pěkná role, nebráním se žádnému žánru. Baví mě hrát cokoliv, pokud tam je co hrát. Většinou jsem ale celý život hrál v komediích. Na nich se mi líbí, že na ně lidé zaprvé rádi chodí, to znamená, že je většinou plno, a zadruhé že se smějí. A že je slyšet ta jejich hlasitá reakce, ta interakce tam je daleko lepší. Když hrajeme drama, nějakou tragédii, tak lidé sedí potichu jak zařezaní.

Prožívají to s vámi.

Prožívají to, doufejme, s námi. Ale tam je ta reakce spíš v tom tichu. Čím větší je ticho, tím větší je reakce. Když nepředpokládáme, že lidé usnuli. (smích) Ale situace je taková, že na většinu vážných her, ať jsou jakkoliv dobře udělané, jakkoliv dobře obsazené, jakkoliv dobře napsané, jakkoliv dobře zrežírované, tak ta návštěvnost je malá. Alespoň tedy v divadlech jako je to na Vinohradech. A to mě samozřejmě mrzí.

Myslíš teď v současné době?

No, v podstatě i v dohledné době zpátky. Ta doba, kdy bylo narváno i na všechny truchlohry, ta je dávno pryč. Hrál jsem na Vinohradech asi ve třech ve čtyřech vážných hrách a většinou nepřežily patnáct repríz.

A kolik je tak běžně repríz, aby si to mohl člověk srovnat?

Tak minimálně třeba padesát, šedesát. Na Vinohradech byly veleúspěšné hry, které měly třeba sto představení. Ale moje nejhranější hra, Blbec k večeři, má okolo devíti repríz. Taky ji hrajeme čtvrt století.

No tak to je ale krásné.

To je krásné, ano. To člověka těší a pak si řekne: „To stálo za to se ten text naučit.“ (smích)

Ty máš rád legraci a vtipy, to je o tobě známé. Co pro tebe humor znamená?

Samozřejmě zábavu, smích a poslední dobou i určitou svobodu. Protože my o tu svobodu neustále víc přicházíme a humor je takový lakmusový papírek, který když se nám zbarví do té špatné barvy, budeme muset dávat pozor, jaký vtip kde říkáme, jestli náhodou jsme někde nešlápli do něčeho, do čeho se šlapat nemá, tak to je takový zdvižený výstražný prst, že něco není v pořádku. Ono teď se to bohužel děje. Znám spoustu vtipů, které z takzvané korektnosti nebo já nevím z čeho bych nemohl publikovat veřejně. Nebo bych byl popotahovaný nebo nařčený. A to je strašně špatně.

A nepřipomíná ti to časy minulé?

Do určité míry připomíná, ale je to trošku z jiného úhlu pohledu. Nepřijde mi to jako ideologie, přijde mi to jako blbost. A to mnohdy horší. I když nevím… S blbostí se, jak říkal Werich, nesmí přestat bojovat, jinak zaplaví svět. I když ten boj se nedá vyhrát, ale dá se bojovat. A to asi musíme dělat. My jsme se určitý čas ukolíbali tím, že svoboda tak jako přišla a že ji máme. Jenomže ona se strašně snadno ztratí. A pod různými záminkami se jí spousta lidí ještě ráda vzdá. A to je taky hrozně nebezpečné. Protože ono se o ni snadno přijde, ale hrozně těžko se získává zpátky.

Studuješ teď nějakou novou divadelní, televizní nebo filmovou roli?

Televizní ani filmovou žádnou, teď zrovna o mě asi není nikde zájem, i když nějaké potenciální nabídky jsem dostal, ale je to takové asi ve stadiu zrodu. A divadlo je takový můj umělecký azyl, protože tam mám takovou nějakou kontinuální práci pořád. Takže já se spíš musím bránit tomu, abych moc zkoušel, protože už bych to neměl ani kdy hrát. Na repertoáru mám nějakých dvanáct komedií, které se prostě musí nějak odehrát. A baví mě je hrát a nemusel bych už zkoušet dál. Ale říkám si, že takovou jednu dvě komedie do roka prostě udělat musím. Takže v současné době mě čeká letos rozezkoušet jednu krásnou hru pro Divadlo Kalich, kde budu hrát s Janou Paulovou. A moc se na to těším.

Vy jste vlastně spolu hráli několikrát a jste sehraní partneři.

No jasně, my jsme spolu hráli v Městských divadlech pražských v jedné krásné Dürrenmattově komedii Manželství pana Mississippi a pak samozřejmě v Kameňácích a v různých dalších hříčkách.

Kameňáky jsou nezapomenutelné, pojďme to naše povídání trochu odlehčit. Co ty a erotika?

(smích) Takhle ti to řeknu: Krásná historka se říkala o panu Vojtovi, který natáčel nějaký film, a líbila se mu tam jedna klapka. A chodil a říkal: „Vidíš tu holku, to je pěkná holka, to by sem si dal říct. Viď, ta je moc pěkná.“ No a oni se na něj domluvili a po natáčení spali v hotelu, tak přemluvili tu klapku, aby šla a zaklepala mu na dveře. A teď všichni poslouchali. Ona zaklepala a tam se ozvala takové šourání a hlas: „Kdo je?“ A ona řekla: „To jsem já, mistře, já jsem si všimla, jak jste se na mě celý den díval, že se vám líbím, tak jsem si dovolila na vás zaťukat.“ Tam bylo chvíli ticho a pak se ozvalo: „Běž spát, děvče. Jsem starý muž.“ (smích)

Tak tím jsi asi řekl všechno. Říkal jsi mi nedávno, že si budeme povídat o životě. Což jsme si teď povídali. A jak bychom zakončili to naše povídání – co ti dal a vzal život a jaké dnes uznáváš životní hodnoty?

Mám pocit, že mi život celou dobu dává. Jsem za to strašně rád a všechno, co jsem prožil, bych nevyměnil. Vzal mi spoustu lidí, včetně mámy, kterou jsem miloval, ale to se nedá brát tak, že mi to vzal, prostě takový je život. Tak život jde. A jestli jde tak, jak si myslím, tak se stejně někde setkáme. Takže většinou mi život dával a jsem za to moc vděčný. A hodnoty – kromě toho, co si přejeme – zdraví, štěstí, láska, to jsou takové zásadní hodnoty, kterých bychom si měli vážit – tak si myslím, že to je už ta zmíněná svoboda. Protože otázka je, co má bez ní smysl. Jestli třeba to zdraví? Nebo zdraví v nesvobodě? Štěstí v nesvobodě asi nejde. Láska možná jde i v nesvobodě. Ale prostě ta svoboda je něco, co bychom měli opravdu chránit a na co bychom si měli opravdu dávat velký pozor, abychom neztratili. Mě tuhle napadla taková myšlenka, že dřív vlastně byli lidé ochotni za svobodu položit život. A teď jsme v takové době, kdy se jen pro nějakou představu toho, že si zachráníme život, jsme ochotní vzdát jakékoliv svobody.

Takže ty hodnoty, jak se o nich teď bavíme, se malinko posunuly, jestli jsem to správně pochopila.

No, bohužel se posouvají. A měli bychom si to aspoň uvědomovat. Protože to uvědomění je vždycky základem změny.

Vašku, náš rozhovor byl velmi zajímavý, myslím, že pro diváky velmi inspirující. Ty teď tady z rozhlasu odcházíš kam?

Teď odcházím do Divadla na Vinohradech, kde hrajeme Labichův Slaměný klobouk.

Tak já ti přeju, aby se to tobě i divákům moc líbilo, děkuju ti za návštěvu, přeju tvým pejskům, koníkům, všem dalším zvířátkům i tobě a tvé paní, ať se vám všem daří a hlavně ať si užíváte svobodu života, štěstí a lásky. Děkuju moc, že jsi přišel.

Taky moc děkuju. Krásný den.