Na studium čínštiny mi teď nezbývá čas, říká ministr Karel Havlíček

Vy hovoříte několika jazyky. Mezi nimi  je velmi neobvyklá čínština. Co vás k ní přivedlo?

Čínsky jsem se učil deset let, ale dodnes absolutně nemůžu říct, že tento jazyk umím. To nelze, protože zde se člověk musí zdokonalovat postupně a pokorně. Poslední dva roky na ministerstvu mi na systematické učení už chybí čas. Špičkoví sinologové mě učili dvakrát až třikrát týdně, denně jsem jazyk piloval, což nyní nejde. Cítil jsem, že to po těch letech začalo přinášet výsledky, takže mě mrzí, že z toho úplně vypadávám. Ale teď na to opravdu není vhodný čas, vůbec si nedovedu představit, že bych jako dříve v tomto nasazení ještě každé ráno psal čínské znaky.

Život vás zavál do politiky. Je to to pravé, co jste od života, resp. své kariéry očekával?

Nestěžuji si a za svým rozhodnutím, které nebylo vůbec jednoduché, si stojím. Možnost být v politice jsem měl už dávno, protože jsem byl v asociaci malých podnikatelů a živnostníků a s politiky jsem jednal. Ale vždycky jsem si zakládal na své nezávislosti a svobodě. V padesáti letech se to vše ve mně zlomilo. Nebyl jsem na nikom závislý, rodinu jsem měl zabezpečenou. Pan Babiš, se kterým jsem již několik let v asociaci spolupracoval také v oblasti vědy, mně už tehdy několikrát nabízel, abych šel do vlády, což se mu napotřetí podařilo.

Po třiceti letech v byznysu jsem vše prodal a udělal tak zásadní změnu. Ze světa, který mě celý profesní život naplňoval a kde jsme měli slušné výsledky, jsem šel do světa úplně nového, protože politika je opravdu o něčem jiném. Ale svého rozhodnutí nelituji. Když se do něčeho pustím, nic mě nezlomí a toto beru jako další výzvu. Moje role je v hospodářské politice. Mám velkou výhodu v tom, že na této profesi nejsem finančně závislý. Na ministerské brány jsem neklepal s čepicí v ruce a nenechám se nikým koupit. Ale dokud v ní budu, chci ji dělat dobře a zodpovědně. A myslím si, že máme dobré výsledky.

V byznysu jste byl podle vašich slov profesionálem. Může jim být člověk i v politice?

Myslím si, že profesionálem může být člověk v jakémkoliv oboru. Všude máte lidi více i méně schopné, v politice nevyjímaje. Vždycky jsem si vážil lidí, kteří byli srdcaři. Jak jsem říkal, třicet let jsem byl v byznysu, takže vím, že to bez toho srdce prostě nejde. A chcete-li mít úspěchy v podnikání, nemůžete to dělat jen pro peníze, ale proto, že vás to baví, jste pro to nadšená, je to vaším posláním. Něco tvoříte, takže i riziko, které to sebou přináší, umíte brát jako hru. Žijete tím. Úspěchy na světových trzích, to je to, co mě popohánělo.

Měl jsem možnost cestovat. Byl jsem asi ve stovce zemí světa, ve kterých jsem obchodoval, a to mě naplňovalo a bavilo. Učil jsme se také jazyky i velmi důležitou věc. Vyhrávat a prohrávat a poznával různé národnosti. Takže si myslím, že když děláte své řemeslo dobře, můžete dělat stejně tak i politiku. Sám v ní vidím lidi, kteří jsou mnohem zkušenější, než já a dobře ho zvládají. Politika má vůči byznysu přeci jen jednu nevýhodu. V obchodě nezáleží až tak na tom, jakým způsobem informaci řeknete, ale podstatný je výsledek. Zatímco v politice je výsledek kupodivu méně důležitý, ale velmi záleží i na tom, jak informace podáte, okomentujete. Je řada lidí, kteří tady výsledky nemají dvacet let, ale protože jsou dobří rétoři, umějí to „okecat“, tak v ní nějakou dobu vydrží. Obchod je v tomto spravedlivější. Bez výsledků nepřežijete. Úspěch přitom není v krátkodobých hospodářských výsledcích, ale . v tom, že přežijete v podnikání delší dobu, třeba generaci. Zažijete si propady, úspěchy, ztráty, se kterými se musíte vyrovnat, musíte umět vyjednávat s bankami, dodavateli, odběrateli. Takže ten, kdo tolik let v byznysu přežije, nemůže tuto branži, na rozdíl od politiky, dělat špatně.

Ano, Němci tomu říkají „Der ton macht die Musik.“ Tedy je zapotřebí poslouchat i tu „melodii“. Politici bojují dnes víc než kdy jindy s důvěrou. Víte, jak ji získat, resp. si ji udržet?

Obvykle ti, kteří jsou noví v politice, důvěru mají. Ale když jste v ní déle, jste hodně vidět, děláte pochopitelně chyby a jste okoukaná. Proto jsem říkal, že naše preference mezi 21 až 25 procent jsou skvělé na to, v jak naprosto neuvěřitelné situaci jsme. Myslím dobu covidovou. Počet hlasů, které máme, považuji ve chvíli, kdy jsme museli dělat stovky restrikcí všechny naštvali za zázrak. Kdyby opozice nedělala x-koalice, byla by druhá strana na polovině našich preferencí. Přesto, že se obliba hnutí snížila, musím vyslovit vysoký respekt ke všem, kteří nám tuto důvěru stále dávají. Je pro nás velkým závazkem. My to samozřejmě neděláme jen pro ně, ale pro všechny občany. Ale chci něčeho dosáhnout, něčemu pomoct. Ať jak to lidé ohodnotí ve volbách, to bude fér a spravedlivé. Pro mě je to otázkou zodpovědnosti a s tím jsme do toho šel. Rozhodně jsem na tom nechtěl zbohatnout, už jen ani jsem netoužil po mimořádném kvůli společenskému postavení.

K postavení politika patří snad určitá kultivovanost. Jak jste vnímal kauzu Volného ve Sněmovně?

Primitivismus a exhibicionismus. Navíc je tam zjevný intelektuální strop. Možná se téhle zvláštní partě podaří získat pár tisíc příznivců, ale bude to na. úkor tisíců nakažených. Jak jsem říkal, všude najdete lidi schopné a naopak jedince, kteří dělají problémy, jsou nepřizpůsobiví.

K vašim zájmům patří i muzika. Jaké koncerty jste měl možnost navštívit a kdo jsou vaši favorité?

Obecně muzika je celý můj život. Mám obrovské sbírky desek, cédéček. V době, kdy jsem na ni měl více času, jsem navštěvoval rockové koncerty po celém světě. Mám spoustu nezapomenutelných zážitků. Viděl jsem Rogera Waterse, Leonarda Cohena, Davida Gilmoura, Paula Simona nebo Bruce Springsteena na úžasných koncertech. Mám rád i české interprety. Mišíka, Pospíšila, Prokopa či Radúzu.

Hrajete na nějaký nástroj?

Nehraju na nic, ale baví mě muziku poslouchat. Občas jsem kdysi napsal i nějaký „sloupek“ do médií o muzice. Právě když zemřel Leonard Cohen, David Bowie nebo když Pink Floyd vydaly před pár lety překvapivě desku. Muzika to jsou to pro mě nepřenosné zážitky a je úplně jedno, jestli je to Waters na Yankee Stadium v New Yorku nebo Merta v hospodě U Škvorů v Čerčanech.