Kodet: Je úžasné, když máte někoho, kdo vás dokáže pochopit

A je tomu opravdu tak?

No, není, i když musím přiznat, že krásné dívky mám rád. Co mi vadí, je to, že samotná výstava je nesmírně vzdálená tomu, co najdu v novinách. Ale přesto, že to vždy vše vím již předem, musím i na další výstavy opět pozvat žurnalisty a počítat s tím, že to asi zase příště nebude jinak. Bulvár mě nazval „lvem salonů“ a je to. Toho se už asi nezbavím.

Čím myslíte, že jste si zasloužil tento titul?

Jak už jsem říkal, tím, že nesmírně rád chodím do společnosti. Mám radost, když se můžu bavit, což ale nemá nic společného s podstatou toho, proč jsem na světě rád a proč se na něm chvílemi i strašně trápím. Chvíli se ze života těším a žiju život malíře. Toto je můj vnitřní svět a to, co nabízí nebo předkládá bulvár lidem, je svět venkovní, povrchní. Tím jsem vám chtěl odpovědět na vaši otázku. Víte, myslím si o sobě, že mám v sobě pokoru… Jsem potěšený, když se na vernisáži sejde hodně lidí, což se mně daří. Navštěvuji večírky už jen proto, že se znám se všemi lidmi, kteří sami něco vytváří. Je mi tam dobře, a najednou to vše končí jinak. Dám vám příklad. Jéňa Pacák měl u Voršilek posmrtnou výstavu. Bylo tehdy obrovské vedro, takže všichni návštěvníci postávali na chodníku a většina lidí si tudíž řekla, že ani nepůjdou dovnitř, protože je tam dusno a nakouřeno. A tak zůstali pít a bavit se venku. Poté, co dojedli a dopili, hned odcházeli domů, a to aniž se na ty jeho obrazy alespoň krátce podívali. To je ale strašně smutné, protože pozůstalí i organizatoři sháněli dohromady Pacákovo dílo velmi těžce. Taková neúcta k druhým mě mrzí.

Pojďme k věčné inspiraci malířů, a to k ženám. Co pro vás znamenají?

Žena je důvodem k tomu, aby chlap měl ty správné impulzy, proč vlastně žije. Ženě by měl mít muž možnost dokázat, jak moc ji dokáže opatrovat, jak umí být vůči ní pozorný, milý. Je krásné, když chlap dokáže nad ženou držet ochrannou ruku. Vážím si na ženě, když umí druhým, tedy nám, mužům, naslouchat. Víte, slova mají velkou váhu, hodnotu. Nemělo by se jimi zbytečně plýtvat… Vážím si své ženy, která se mnou prošla emigrací. Zažili jsme spolu časy, kdy byla dcera velmi nemocná. Já jsem tyto věci těžce nesl a moje manželka mě tehdy podržela. Nikdy jí to nezapomenu! Mám pocit, že když se žena rozhodne pro určitého chlapa, třeba proto, že ho má ráda a neříká mu jenom, že ho miluje, ale také dokáže pro něho něco udělat, stát za ním, tak to je strašně dobrý skutek. Je ohromné vědět, že člověk na ty dny, kdy se mu nedaří, není sám, že se má komu svěřit. Je úžasné, když máte někoho, kdo vás dokáže pochopit. Když si vyzkoušíte, že člověk, který vám pomůže, na kterého se obrátíte, to už dříve s vámi myslel dobře, už víte, co od něho můžete čekat. Je ohromné mít určité zázemí. A zase naopak, musím sám umět podat pomocnou ruku druhým. Všeobecně tedy nezapomínám lidem, kteří se zachovají ve chvíli, kdy na tom člověk není nejlépe, vůči němu slušně. Za to musí být člověk vděčný.

A nevymřela nám tak trochu ta vzájemná pomoc, gentlemanství?

No, je pravda, že je dnes spousta mužů, kteří si sednou dříve než žena, a nechovají se k něžnému pohlaví uctivě. Aby slušné chování muž zvládl, je potřeba, aby sám vyrůstal v prostředí, kde se pěstuje úcta nejen k ženě.

Kdo vás a vašeho bratra naučil chování ve společnosti?

Vy mě přivádíte do rozpaků. Asi to byl otec, který měl tak vybroušené chování, že si ve společnosti žen sám nesedl, dokud se ony samy neposadily. Měl jsem také dědečka, který nás těmto způsobům všechny naučil. Vlastně jsem v tom odmalička vyrůstal. Pamatuju si, jak se jednou můj táta hrozně hádal s mámou, jak na ni v největším rozčilení křičel, že by už měla mít ve svých padesáti letech také rozum. A představte si, že ani v tuto chvíli nezapomněl na to být v té největší hádce galantní, a tak jí ubral šest let. Takže on i v té hádce byl gentleman… Jinak všeobecně proto, aby člověk mohl ve společnosti nějak přežít, musí mít také smysl pro fair-play. Víte, já když dnes poslouchám třeba některé politiky, musím říct, že jim nevěřím, co říkají, o čem nás přesvědčují, co slibují…

Dříve jste jim věřil?

No, to už vůbec ne. Mám ale srovnání. Měl jsem možnost zažít Ameriku v těch lepších dobách, kdy například Reganovi jsem důvěřoval více. Víte, to byl člověk, který ke svým přesvědčením dospěl časem, léty a zkušenostmi, takže věděl, o čem věděl, o čem hovoří, co je v životě důležité. Já jsem přesvědčený, že tady u nás mluví politici pokaždé jinak. Nestojí si za svými názory, rozhodnutími, za svými slovy.

Jaké je tedy vaše srovnání chování Čechů a Američanů?

Amerika je tvrdá země. Tam si uhájit své postavení, pozici, je nesmírně těžké. Ale když se vám to povede, tak to, co jste doposud dělala, na čem jste neuvěřitelně dřela, ve finále má opravdu smysl a hodnotu. V tu chvíli máte dobrý pocit, protože víte, že to vše nebylo zbytečné. My jsme bydleli na Manhattanu. 100 mil od N.Y. jsme měli dům, který jsme si sami vybudovali. Třikrát do měsíce nás navštívil šerif, tedy jakýsi starosta. Měl k nám neuvěřitelně lidský přístup. Znal nás, zajímal se, o to, co nám vadí, co je potřeba vylepšit, a měl o nás, o to, jak se nám tam žije, opravdu zájem. A v Čechách? Tady neznáte ani jméno obecního policajta. Ostatní jsou vám vzdáleni, vy jim, oni mají úplně jiné zájmy a potřeby, než jsou starosti obyčejných lidí. Tady v naší společnosti je úplně jiná atmosféra. Lidi vás tu nesnáší už jen proto, že máte jiné auto než oni nebo že jste jiní, protože vynikáte, byť třeba jen malinko, v něčem více než oni. Mám pocit, že než my tady dospějeme a přiblížíme se k trochu normálnímu myšlení, bez závisti a neustálého sledování druhých, bude to ještě chvíli trvat.

Dobře, a kdo by to měl tedy podle vás ty mladé lidi naučit? Stará generace odchází, politici to zřejmě podle vás nebudou. Je vůbec tedy pro dnešní dobu důležité slušné jednání?

Myslím si, že je důležité. Díky tomu, že mi je šedesát, tak si to dovolím malinko hodnotit. Jsem přesvědčený o tom, že pokud chcete běžet dlouho trať, tak právě na ní se pozná, jakou hodnotu má slušnost. Je to vidět v postoji, chování, ve všem, co a jak člověk dělá, slibuje nebo říká. Párkrát vám nekorektní chování může projít, ale těch „životních zatáček“ je nakonec tolik, že to, jak jste se zachovala, se dříve nebo později projeví. Ať už v dobrém nebo špatném. Mám pocit, že pravda je jenom jedna. Lidi, o kterých píšete, mají na svět jiný náhled, protože nejsou „skřípnutí“ nejen finančně, ale také nemají taková omezení jako ostatní. Nakonec ono je to ve finále vše spravedlivé, protože každý jest svého štěstí strůjcem. Ale kdybyste nebyla slušná, neměla k lidem pozitivní přístup, nebyla taková jaká jste, tak toho, co máte, nikdy nedocílíte. My jsme malý národ, tady se rychle o druhých dozvíte i to, co nechcete.

Myslíte si, že vlastnosti, o kterých hovoříte, lidé kolem vás ocení?

Víte, tak jako vy máte dar psát, já mám dar malovat. V tom vidím únik před realitou. Protože kdybych dal na to, co si o mně myslí ostatní, tak jsem se už dávno zbláznil. Myslím si, že mám bohatý vnitřní svět, který mi dovoluje se těmto věcem vzdalovat a nemyslet na ně.

A neměli by s touhle stranou mince umělci nebo politici počítat?

Tady nejde jenom o nás. Jde také o naše nejbližší, kterým to ublíží. Oni v tom nežijí, čili nemají a ani nemůžou mít ten správný nadhled nebo odstup. Ale čistě lidsky to, co napíší, řeknou v televizi, potom ve finále ublíží všem.

Jak vnímáte rozdíl v chování, úctě k druhým, z pohledu člověka, který zastupuje starší generaci?

Já mám rád mladou generaci a myslím si, že to dnes ti mladí mají daleko těžší než my. A to v pochopení toho, co chtějí dokázat. Ze střední školy odchází na vysokou přesto, že jim žádné garance jistého platu, zaměstnání dnes nikdo nezaručí. V minulém století byla velká plejáda malířů, herců, kteří dnes již umírají. Například Tichý, Lhotákové, Janečkové, takoví velikáni tady dnes už nejsou. Myslím si, že mladí lidé nemají to správné podhoubí pro to, aby se mohli utrhnout a být sami sebou. Dnes není tolik kultury jako bylo dříve. Dám vám příklad: já si moc vážím Karla Gotta. Ale pro srovnání. Žil jsem třináct let v Americe, kde jsem sledoval velmi pozorně dění kolem sebe. Například celosvětová hvězda Michael Jackson byl jen 14 dní na tom nejvyšším vrcholu, protože velmi krátce po něm přišlo mnoho jiných úspěšných. Náš Karel má 34 slavíků, což mu nesmírně přeji, a věřte, že příští rok bude mít další, a to jenom proto, že u nás nevyrůstají nové, kvalitní osobnosti.

Proč myslíte, že tomu tak je?

V každém oboru byli dříve takoví odborníci, kteří něčeho dosáhli, něco opravdu uměli. Vědělo se o nich. Dnes, když například dostanu nějaký přehled malířů, působících v jižních Čechách, věřte, že nikoho z nich neznám. Jejich jména jsou mi naprosto cizí…

Jaké typy lidí chodí na vaše vernisáže?

Jsou to jiní lidé než ti, které potkávám na křtech knížek. Jsou to spíš sběratelé, lidi od fochu. Bylo zajímavé, že vloni v červenci jsem na vernisáž, která se pak konala v době mých 60. narozenin v Klementinu, potřeboval půjčit některé své obrazy, které jsem již prodal. Jejich majitelé ale chtěli za zapůjčení mých obrazů trojnásobek původní ceny pro případ, že by se s obrazy něco stalo. Říkal jsem, co by se tak mohlo stát? Tak vám namaluju nové! Oni že ne, že chtějí peníze. Celá tato výstava, která trvala dva měsíce, byla proto pěkně nákladná.

S touto výstavou také souvisí můj další osobní zážitek. Například jsem přišel do redakce, kde mi představili grafika a cenu 350 000 Kč za katalog, který mi k výstavě vytisknou. Grafik říká: „Tak sjedeme v rychlosti ty vaše reprodukce.“ Mně na nich moc záleželo, takže grafikova „rychlost“ mě nejen trochu překvapila, ale i zamrzela. Sedli jsme si tedy k PC a jemu v tu chvíli zazvonil telefon. Nejdříve jednou, pak podruhé a za chvíli se v té naší práci totálně ztratil a zeptal se mě, kde že jsme to vlastně skončili. Pak zase zazvonil telefon a milý grafik delší dobu s někým na druhém konci rozebíral, jak bylo na horách. Když ale ten mobil zazvonil počtvrté, naštval jsem se a řekl jsem že chci jiného, seriózního člověka, který se mi bude věnovat. A to je přesně ten přístup k práci, který mně osobně strašně vadí.

Pojďme si chvilku povídat o vašem malování. Malovat nelze na povel. Nejde si určit den, hodinu. Kdy tedy nastává ten pravý čas?

Tak to je nevyzpytatelné. Třeba přijedu na chalupu, naštípám dřevo, kamna hoří, takže atmosféra pro malování jak stvořená, a já nakonec stejně nic nenamaluju. To jsou nevyzpytatelné impulzy. To, co je napsáno v obrazech, kam se promítlo kus mého já, nelze ošidit. Ani film, ani poezii, ani obraz není možné ošidit. To jde z nitra, a buďto to tam je, nebo není. Nečekám žádné dotace, protože se uživím, umím se o sebe postarat. Člověk by asi brzy skončil, kdyby v něm něco nebylo. Něco uvnitř, co zasáhne nejen jeho samotného, ale také ostatní. Život je vlastně strašně krátký, a je krásné, když přibude na stěně nějaký obraz, v knihovně kniha…

Kde berete jako malíř stále novou invenci?

Vnitřní síla. Mám rád přírodu. Umím být sám a v přírodě cítím silné zázemí. Představte si, že kdybyste sama neměla nutkání něco sdělit, někde své pocity ventilovat, jak by byl váš život nakonec prázdný… Vaše dílo posuzuje ve finále nejen veřejnost, ale také média. A co se novinářů týče, to je, pokud jde o odbornou úroveň, neskutečné. Tady není opravdový, kvalitní kritik, člověk, který by si normálně, racionálně sedl a napsal o díle, které malíř, textař, básník nebo někdo jiný vytvoří. Každého, i kolega svého „kolegu“ se snaží zesměšnit, aby ukázal, že on je vlastně ten nejlepší. Bohužel pouze na úkor těch druhých. Jak jsem se již zmínil, tady je někdy důležitější, jakou máte značku bot, auta, s kým kamarádíte, s kým ne. A novináři často splácají vše dohromady, vytrhnou z kontextu, a podstata díla jim naprosto uniká… Mám naopak radost z publika, které zajímají obrazy. Mám rád určitou úctu, která by se měla mezi lidmi projevovat. Důležité jsou také pocity, které ve vás druzí umělci – jejich díla – zanechávají.

Jaké jsou tedy vaše životní hodnoty?

Řekl bych, že jen činy se počítají. Důležité je, aby po sobě člověk zanechal něco hodnotného. V jakémkoliv oboru. Teprve teď začínám pociťovat, jak život rychle letí. Dnes už vím, že je důležité prožít každý den tak, abych neudělal něco, čeho bych musel litovat, abych dokázal mít radost z každé maličkosti. Mně jde dnes také v mém věku už i o čas, který se zákonitě zkracuje. Trávit odpoledne s blbcem, na to je mi času hrozně líto. Na takovou zábavu už nemám ani sílu, ani chuť. Nechce se mi. Za tu dobu může člověk udělat spoustu jiných věcí. Ale cítím třeba, když jsem na večírku, kde vidím lidi, jak se cpou vším možným, že mě to tam nebaví, protože v tutéž chvíli můžete jinde potkat člověka, který vás něčím obohatí, který je pro vás přínosem. Smysl těchto akcí přece není v tom, dát si řízek, nato kus dortu a nahoru ještě jednohubku…

Nemáte dojem, že si lidi u nás stále na něco hrají, nejsou svoji? Neustále se něčemu nebo někomu přizpůsobujeme, protože originalita se tady prostě nenosí?

Připadá mi to, jako když jedete na koni dostihy a ostatní čekají na chybu, kterou uděláte vy nebo kůň a ve finále mají starosti, když ten váš kůň zakopne. A místo, aby se koncentrovali na to, že oni budou ti dobří nebo lepší, dělají všechno možné pro to, abyste prohrála vy. A to je šílený. To je naše typická česká vlastnost. Já jsem byl loni v létě na chalupě v jižních Čechách, kde se připravovala pouť. Vesnice tím logicky žila, pouť je pro místní lidi svátek. Dělaly se velké přípravy, upravovalo a zkrášlovalo se okolí… A každý z nás měl tedy něco udělat pro krásu nejen své chalupy, ale i vesnice. Já jsem musel bohužel v tu dobu být pracovně v Praze. Nechtěl bez jediného slova ujet, a tak jsem si najal dva lidi, kterým jsem řekl, že jim zaplatím, aby uklidili, co bude potřeba, za mě. Musím vám přiznat, že jsem si neskutečně naběhl. Ti lidi na vesnici si teď o mně myslí, že mám na všechno lidi, které si zaplatím, a že mně samotnému se pracovat nechce. A to mi je strašně líto. Soused odnaproti, který nikoho ničím nepověřil, se na pomoc s úklidem úplně vykašlal a nikdo mu nic nevyčetl.

Za dobu, co spolu hovoříme, jste vykouřil hrozně moc cigaret. Proč kouříte?

Víte, to je takový návyk. Snažím se přestat, ale čím víc se snažím, tím víc kouřím.

Teď si uvědomuji, že kouřil i váš bratr. Jak něj vzpomínáte?

Na bratra vzpomínám jako na člověka, se kterým byla legrace. Vážil jsem si ho pro jeho talent, téměř se nemusel učit roli, vyzařoval ze sebe fluidum. Tak to ten můj brácha měl, to je bezesporu. Ale v osobním životě ho mít za bratra nebylo lehké. On byl extravagantní člověk. Například přišel za naším otcem, aby mu dal peníze na boty. Říkal mu – hrál na jeho city i ego –, že on jako slavný sochař nemůže mít přeci syna, který chodí v odřených botách. A tak táta šel do knihovny, a aby to maminka neviděla, vyndal dvě stě korun, což bylo za socialismu docela dost peněz, a Jirkovi je dal. Brácha je vzal a řekl, že už musí letět, že odjíždí do divadla. My jsme mu šli zamávat, a najednou vidíme, že odjíždí taxíkem! On prostě byl takový. Samozřejmě že na něj rád vzpomínám, byl to pro mě člověk, se kterým jsem se nikdy nenudil, měl spoustu úžasných nápadů, a bohužel takhle brzy odešel….

Jste životní optimista nebo pesimista?

To je složitá otázka. Řeknu vám, že chodím po špičkách a tiše děkuju za to, že mi osud nahrává dobré věci. Například pokud se týká výstav, sám se nikam nehrnu a je neuvěřitelné, že kvůli jejich pořádání mi volají lidi z různých měst. Takže já si můžu vybrat, kde výstavu udělám, ale sám za tím, abych mohl vystavovat, nejdu. Peníze vydělávám tak, že vlastně nabídky přicházejí za mnou. Já bych se nikdy nikoho nezeptal, jestli chce koupit můj obraz. Mohl bych už s malováním přestat, ale to, že je o mou tvorbu stále zájem, je dílem Štěstěny…

————–