Jiří Adamec: Můj život má určitou hodnotu

Autor: Alena Hájková

Jiří Adamec | Foto: VIPosobnosti.cz
Facebook
Twitter
WhatsApp
Picture of Alena Hájková
Alena Hájková

Redaktorka

Režisér, člověk, který v životě prošel mnoha životními sinusoidami. Ne vždy se Jiřímu Adamcovi dařilo, tak, jak by si přál. Slávu nahradily pády, soukromé i profesní.„Člověk a jeho život je tak složitý, že s jednou kvalitou v něm nevystačíte“, říká režisérový král v exkluzivním rozhovoru pro VIPosobnosti.cz.

Profesionál, který má za sebou úspěšné seriály jako například Sanitka, Pojišťovna štěstí, zábavné pořady Karel Gott 70, Dva z jednoho města, současný oblíbený seriál Cesty domů, či několik silvestrovkých show, poslední z nich byl Silvestr na pláži. Jiří Adamec má nepřeberné množství zážitků, životní zkušenosti, o kterých může vyprávět velmi dlouho a zajímavě.

Vy, jako režisér, máte určitě zcela jasnou představu o tom, jak by měli herci nebo zpěváci, prostě výkonní umělci, ztvárnit svoji roli. Nebo splnit daný úkol. Jak je dokážete, v rámci příběhu nebo zábavné show, dovést k úspěšnému cíli?

Na začátku je nějaké producentské zadání nebo konkrétní dramatický text. Když o úkolu přemýšlíte, nebo ten konkrétní text čtete, a taktéž přemýšlíte, začnou Vám v duchu najednou naskakovat nejen konkrétní tváře, ale také to, co bude která prožívat, a co tedy bude cítit. Důležitá je režisérská představa o tom, co budete v konečném důsledku chtít od které postavy vidět a slyšet. Postavy tedy najednou začínají mít konkrétní tvář, hlas, projev. A podle všech těchto mých představ pak režisér hledá herce, kteří tuto postavu naplní. Nebo naopak, nejsou-li v dosahu herci přesně podle tohoto obrazu, musím je dokázat „přetavit“ tak, aby naplnili má očekávání i představy autorského textu. Takže z jedné i z druhé strany je práce s interpretem o režisérské modelaci. Režisér může při naplňování svých představ velmi mnoho, dokonce tak mnoho, že někdy se autor scénáře diví, když vidí své dramatické dílo na plátně, nebo na televizní obrazovce, jak naprosto odlišné je výsledné dílo od toho, co do scénáře napsal. Je to dáno tím, že mezi text a vidění autora scénáře vstupují představy režiséra. Já můžu vidět věci na rozdíl od scénáristy naprosto odlišně, dokonce úplně obráceně. Proto je režisér pro konečný tvar dramatického textu tak důležitý, proto je to právě režisér, kdo je považován za autora finální podoby dramatického díla. Nejde totiž jen o výkonné umělce a práce s nimi, ale o zcela zásadní vedení všech ostatních spolupracovníků a určování směřování jejich činnosti.

Režisér by měl mít autoritu. Jak se dá podle vás získat?

To není až tak složité. Musíte všechny ostatní přesvědčit, že víte, co chcete a že to, co chcete, je správné. Pokud se vám to nepodaří, pak musíte velet a autoritu si vynutit. To nebývá dobře…

Chápu. S lidmi, se kterými jste naladěný na stejné vlně, je jednodušší spolupráce, než s těmi, se kterými si až tak úplně nerozumíte. Jak se vám pracuje s těmi druhými?

To, že se mi lépe spolupracuje s lidmi, se kterými jsem naladěn na jednu vlnovou délku, je pravda a všechno je s nimi opravdu jednodušší. Na druhou stranu režisér je právě ten, kdo sestavuje tým lidí, se kterými bude spolupracovat, takže je to jen na něm. On je skutečně jediný, kdo rozhoduje prakticky o všech lidech, kteří ho obklopují a tvoří jeho tvůrčí tým. Začíná to partou, která staví dekorace, muzikanty, kostymérky, kameramany, až po představitele hlavní herecké role. To vše je jen na volbě režiséra. Sestavení tvůrčího týmu je jednou z věcí, která velmi vážně rozhoduje dlouho dopředu o úspěchu nebo neúspěchu té, či oné show, filmu, seriálu… Sestavit dobrý a spolehlivý tým je důležité také proto, že na zbytečné zápasy, zejména v televizi při realizaci seriálu, není čas a všichni musí táhnout za jeden provaz. Jinak se to projeví na konečné podobě díla, které například mimo jiné i stojí docela dost peněz.. A úspěch, to není jen úspěch tvořený diváky, ten musí mít režisér také u producenta. Není jenom o tom, kolik diváků sleduje určitý pořad, ale také o umění natočit jej za peníze, které k tomu producent určí, nebo za rozpočet, na kterém se režisér s producentem dohodnou. Když točíte třeba seriál a najednou vám všechno začne ujíždět pod rukama, protože se hádáte s lidmi, neplníte denní natáčení plán, pak se může ve finále stát, že seriál uletí v rozpočtu například o 10-20 miliónů korun, což se může stát, a to se žádnému producentovi nemůže líbit. I takové problémy můžou dílo provázet. A zdánlivě neviditelný fakt, kterým je úspěch u diváka, může být negativně ovlivněn tím, že se nedařilo udržet rozpočet a náklady byly překročeny.

To ale divák vůbec netuší…

To sice divák neví, ale když režisér dělá svoji práci, divák není jediným, kdo určuje kvalitu jeho práce. Tím je samozřejmě především producent. A každý režisér ví, že musí brát producenta v úvahu stejně aktivně jako diváka.

Může říct herec režisérovi NE, protože on má jinou, svoji vlastní představu?

Říct to samozřejmě může…Ale jinak…Existují také režiséři, kteří v podstatě žádnou představu nemají. Proto si často hledají takové spolupracovníky, kteří s takovou představou přijdou sami. A to herci bývají docela často…A nebo to může vypadat i tak, že si dělá každý co chce a když to má dobrého produkčního, může z toho nakonec i nějaké dílo vzniknout. Takže i například film, inscenace, prakticky bez režiséra nemusí nakonec dopadnout až tak špatně. Pamatuji si, že v dobách minulých-někdy před třiceti lety působili i v českém filmu režiséři, kteří se rekrutovali třeba ze zasloužilých ředitelů divadel, a ti se najednou neznámou oklikou dostali k režírování celovečerního filmu přesto, že se fyzicky na natáčení skoro neobjevili. Měli slušný scénář, dobré pomocné režiséry, kameramany, střihače atd., a tak se při natáčení nějaké lehké komedie neúčast takového taky režiséra de facto vůbec nepoznala. I o tom může být tahle profese.

Vy máte v sobě neuvěřitelné množství pozitivní energie, což je poznat z vašeho hlasu, z vašich gest… Říká se o vás, že ji umíte správným způsobem přenést na štáb i na své herce. Víte o tom?

Už jsem to slyšel…Myslím si, že se s tím člověk musí narodit, to jsou dispozice od táty a mámy, a taky od Pána Boha. Obvykle se tomu říká talent. Tak jako dokáže jeden vzít oproti druhému oštěp a hodit jím dál…a oba stejně trénují a stejně dřou. Ale jen jeden z nich dokáže vytvořit světový rekord…

Je to těžké?

Není. Protože taková jste. Když je to ve vás, tak i přesto, že máte třeba zrovna nějaká vlastní trápení, energii ze sebe vyzařujete a neobtěžujete svoji momentálně špatnou náladou ostatní okolo vás. Prostě vaše duše je tak nastavena. Jsou lidi, kteří se ráno probudí, ještě ani nepromluví a otráví všechny kolem sebe. Oni sami si to nepřejí, třeba jim to i vadí, a tím, jací jsou, sami trpí. Probudí se, bolí je hlava a skutečnost, že jim nejde vymačkat zubní pasta na kartáček, je pro ně stejně velký problém, jako kosmické těleso, které se řítí na naši zemi a má nás každou chvílí zahubit. Prostě všechno je už od rána problém. A pak jsou tací, u kterých není problém nic, protože dobře ví, že to, co se stane, stejně musí nějak vyřešit, tak proč by měli obtěžovat blbou náladou z obtížností úkolů všechny kolem? A když to nejde, tak je přece lepší se v klidu a s úsměvem ostatních zeptat, jestli nevědí oni, jak konkrétní problém řešit a společně s nimi na jeho vyřešení spolupracovat. Jestliže chcete něco dokázat, musíte se umět s lidmi domluvit. To je základ úspěchu.

A myslíte, že to jde vždycky a s každým?

Nejde to vždy, ani ne s každým. Samozřejmě. Já mluvím o ideálním stavu, který je mi nejblíž, a o který usiluji. Když narazíte na šiřitele blbých nálad, je třeba se těmto lidem, pokud možno, vyhnout. Máte-li takovou šanci, a režisér takovou šanci obvykle má, tak to učiní. Jen pro příklad: Vyberete si pro natáčení jednu vysokoškolskou kolej v Praze. Před ní se odehrává do seriálu jeden jediný obraz, nic zásadního, jedna z postav vychází z hlavních dveří budovy, přichází k autu, kde na ní čeká kamarád. Postava do něj nasedne a auto odjíždí. Taková jednoduchá záležitost. Prkotina. A proto, abyste mohla tuto scénu natočit, musíte zažádat o povolení na určitých úředních místech. Na Karlově univerzitě existují lidé, kteří natáčení takých scén povolují. A ten člověk, který povolení vydává. řekne první a poslední větu:” Nic takového vám nepovolím. Už jsem to několika filmařům zarazil a nic se tady natáčet nebude”. Tečka. Konec. Srážka s blbcem. Tenhle člověk nechce být vstřícný. Chce být nepříjemný. A důležitý. Má v sobě zlou, zápornou energii. To je nešťastný člověk. A i takové lidi při své práci potkávám.A teď si představte, že je v seriálu autorem napsaná postava, o které jsem právě mluvil-zlý člověk. Je samozřejmě dobré, když si najdete herce, který má k této lidské mentalitě blízko. Dobrý herec může udělat spoustu věcí výrazně jinak, než jaký opravdu povahově je, ale některé vlastnosti jsou dané. Člověk je má vepsány v očích, v gestech, a to znamená, že některé vlastnosti herec ze sebe nemůže odstranit, stejně, jako některé věci nezahraje, i kdyby se zbláznil. Něco ho vždy prozradí. Nikdo z nás není ani černý ani bílý. Někteří mají tu paletu nesmírně barevně širokou, od čerta až skoro k andělovi. Ti, kteří ji mají nejširší, jsou ti nejtalentovanější herci. Když hledáte třeba nějakého padoucha, je dobré si v hereckém světe najít člověka, který je tomuto typu blízko, protože pak se režisérovi s touto postavou lépe pracuje a ona sama působí důvěryhodněji, autenticky. Ale potom se může stát, že právě takový člověk přinese do štábu atmosféru neklidu a nedorozumění. Režisér je vlastně člověk, který ale někdy bohužel ve jménu výsledku musí tuto “infekci” do toho vlastního štábu dovést, ať se mu to líbí nebo ne. V dramatických příbězích holt vystupují postavy, které mají mnohé záporné dispozice a je pro výsledek dobré, pokud je herci, kteří ty postavy hrají, nesou i jako lidi.

Jiří Adamec v režii Silvestr na pláži | Foto: VIPosobnosti.cz

Tady se nabízí otázka, proč hrají herci raději záporné postavy?

Ono se jim to lépe hraje. Každý z nás máme v sobě i kus ďábla, a protože v životě to tajíme a se svými běsy zápasíme, je přece příjemné je smět v rámci hry ventilovat.

Vy jste stejný člověk v soukromí i ve své profesi?

Zase. Myslím si, že člověk nemůže sám ze zebe zásadně a hodně daleko vystoupit, a tak i režisér, jaký je na place, bývá takový i doma. Není možné, aby režisér – anděl, přišel domů a rázem se z něj stal absolutní ničema, a naopak. Takže tak, jak se projevuji na place, se jistě chovám i doma a musím říct, že mně to nedá ani moc práce. Žiji moc rád, líbí se mi žít, mám rád lidi, mám i pochopení pro jejich slabosti. Na druhou stranu ale určitě nejsem chlap, který umí vše odpouštět, jsem taky žárlivý a mám spoustu nectností, které mají chlapi. Ale pravdou je, že protože ze všeho nejvíc rád žiji, snažím se nekazit život druhým. Ono se to nakonec projevuje na způsobu života, je to takový uzavřený kruh.Možná je to dáno i tím, kde a komu se narodíte, v jakém prostředí, kdo vás vychoval, kdo vás formuje. Nebo jestli se na vás lidi od dětství jen mračí nebo naopak jestli máte kolem sebe pohodu. Důležité je, jestli vás někdo, kdo se o vás od malinka stará, naučí, jak se postavit k lidem, práci, k problémům. Je potřeba naučit už v dětství vážit si lidí i věcí. To vše souvisí s tím, jaký jste v dospělém životě člověk.

Řešíte také problémy členů svého štábu? Nebo vás to nezajímá, protože nemáte obavu, že by mohly zasáhnout do práce samotné?

Takhle to v práci, kterou dělám, nejde. Možná, že to jde v divadle, kde se zkouší jedno představení každý den několik týdnů. Pak je možné jeden den, který se z toho nebo onoho důvodu nepovede, vypustit a příští den výpadek dohnat. Když ale točíte seriál, je jakýkoliv výpadek veliký problém. A obvykle velmi drahý.

Natáčecí den se nedá zopakovat?

Dá, ale nikdo to nedovolí. Respektive nezaplatí. Není možné říci, tahle scéna se mi nelíbí, tady je skriptérská chyba, protože skriptka měla ten den „problém“, zavolejte znovu herce, sestavte štáb, postavte kulisy, objednejte znovu dům, ve kterém se natáčí… Tempo je velké a každý den stojí statisíce korun. Ze všech stran a pro všechny je to velká zodpovědnost. Herec, stejně jako skriptka a kdokoliv jiný, tedy nemůže přijít a říct, že se z nějakého důvodu necítí, že mu je třeba špatně a sám neví, co kdy bude. Já se můžu lidsky zajímat o problémy, můžu s herci, i se členy štábu cítit, zeptat se jich, co je trápí, a třeba jim i podat pomocnou ruku, ale pak musíme jít všichni pracovat. A to je ono.

To znamená, že musíte být také dobrý psycholog…

Nevím, jestli zrovna psycholog…,ale schopnost vcítit se do druhých, je alfou i omegou úspěchu režiséra. Jak jsem říkal, už když si čtu scénář, domýšlím příběh, obsazuji postavy, už tam je třeba vciťovat se, což je zřejmě kus psychologie. Vše souvisí s tím, jak se dokážete s lidmi domluvit, jak je dokážete navést na správnou cestu, jak je dokážete inspirovat, uklidnit, nebo naopak vzrušit.

Stalo se vám taky, že se vám něco nepovedlo, bylo vám něčeho líto?

Člověku se v životě nepovede spousta věcí. Pokud bychom mluvili pouze o práci, pak většinou je to tak, že když se do něčeho pustíte, máte v tu chvíli pocit, že děláte to nejlepší, co jste kdy dělal. Člověk tomu věnuje vždy maximum energie, času i talentu, pokud nějaký má. Víc neumíte, víc neobsáhnete. Když se tou věcí zabýváte poctivě, máte pocit, že to, co právě děláte, je dobré. Ale když se podíváte zpět, třeba po dvaceti letech, všechno může vypadat i jinak. Někdy to všechno vypadá jinak už po třech. Nebo i dřív. Ale může to být ještě i jinak. Když jsem třeba ve svých třiatřiceti letech režíroval seriál Sanitka, vůbec jsem si nemyslel, že vytvářím dílo, který mě jednou zcela zásadně přežije. Točil jsem ten seriál v domnění, že je to jedna z mých „normálních“ prací, i když podle výborného scénáře Jiřího Hubače. Byla to pravda výtečná práce s barrandovským štábem, ale přeci jen to byla vlastně obyčejná, každodenní práce, kdy jsem na to natáčení chodil dlouhou dobu prostě jako do práce. A teprve čas u každého díla ukáže, jestli a jakou mělo opravdu hodnotu. Jestli si třeba to které dílo zaslouží, nebo dokonce vyslouží, čest být označováno za dílo umělecké. Takže třeba říkat o něčem, a já to slýchám kolem sebe dost často, že právě teď děláme umění, zatímco ti ostatní dělají komerci, je nesmysl, protože až třeba opadne příznivá politická konjuktura, tak to, čemu zrovna teď říkáme umělecká tvorba, může být v dohledném čase mrtvý propadák. Samozřejmě to není nic nového, to se opakuje už tisíce let. Tento fakt zdaleka nesouvisí jen s našimi životy, se socialismem nebo naši novou dobou po roce 89. Tvůrce vždycky někomu nebo něčemu slouží, vždycky byla, je, a bude nějaká vrchnost, která něco vyžadovala a i dnes vyžaduje, stejně jako vždycky byli a budou “patlalové a Michelangelové”. Patlal ve středověku, stejně jako dnes, dostal velmi podobnou zakázku jako Michalangelo. Dílo toho prvního je zaneseno prachem, naopak dílo druhého umělce žije dodnes a má stále vyšší hodnotu. Obojí byla docela obyčejná zakázka na objednávku. Je to jen o tom, že člověk pracuje, jak nejlépe umí a že jeho talent je dostatečně velký. A teprve čas ukáže, jestli tvůrce i dílo byli dostatečně velcí nebo ne.

Vy jste režíroval mnoho inscenací, televizních filmů, seriálů, zábavných pořadů….a zažil jste mnoho pracovních úspěchů. Přesto, co považujete za svůj největší životní úspěch?

To je vážná otázka, která zaslouží vážnou odpověď. Musím začít trošku zdaleka, omlouvám se. Narodil jsem se v poměrně velmi chudých poměrech. Můj táta byl ale extrémně pracovitý člověk, pracoval sedm dní v týdnu, a přesto vydělával úplně obyčejné peníze, ale přeci jen o dost víc, než ostatní kolem něho. Na Českomoravské Vysočině opravil dům po rodičích maminky a zařídil v něm na tu dobu neuvěřitelné věci, které jsme my jako děti mohly užívat. Splachovací záchod, koupelna s tekoucí teplou vodou, pračka, první televize ve vsi v roce 1957…Je pravda, že jsme dlouho chodili jako ostatní venkovani na suchý záchod na dvůr, kde místo toaletního papíru byly nařezané noviny. Tak to prostě bylo, taková byla realita. A můj táta to svojí extrémní pracovitostí podnikavého zemědělce a kamenického mistra dokázal změnit Já jsem od útlého dětství věděl, že nechci být chudý, věděl jsem, že není pravda, že chudoba cti netratí, což je velmi ošklivé vylhané přísloví, chválící chudobu jako ten nejsprávnější přístup k čestnému a svobodnému životu. Pravda to není. Protože pokud má člověk dostatek prostředků, tak právě ty ho velmi osvobozují, a teprve pak se může cítit svobodným. Být chudý, chodit kolem přeplněných obchodů plných lákadel, je daleko horší, než být chudý a chodit kolem obchodů, kde jsou jen buřty a chleba. To první daleko víc bolí. Za úspěch svého života považuji fakt, že jsem poctivým způsobem, prací, dokázal vydělat peníze, které zajistí nejen mně, ale i mé první i druhé rodině vynikající životní standard. Životní podmínky a kvalitní vzdělání pro děti. Protože sám jsem odnikud a z ničeho vyšel, mám obrovskou možnost srovnání. Nejdůležitější na tom je, že jsem toho všeho dosáhl bez protekce, a to jak v dobách minulých, tak i nyní. Někteří nově důležití a mocní lidé mě, jen proto, že jsem byl jako mladý chlap romantickým členem komunistické strany, ihned po pádu komunismu bez soudu odsoudili a svrhli z piedestalu, na kterém jsem stál a srazili mě zpátky, dokonce až daleko za startovní čáru. Znovu jsem vstal a na tu čáru se postavil. A z ní jsem se dnes dostal minimálně tam, kde jsem byl už před tím, ne-li výš. Z toho mám, pravda, velkou radost, a právě to považuji za svůj největší životní úspěch. Ale tu největší životní radost mám z toho, že jsem zdravý, že mám zdravé děti a, i když jsem hodně věcí v životě neudělal správně, mám ze svého života docela dobrý pocit. Můj život má určitou hodnotu.

Jaké tedy vyznáváte hodnoty?

Člověk, jak kráčí životem, potkává se se spoustou lidí a s celou řadou lidských osudů. Poznává lidi s různými charaktery, a když se toto naučíte vidět a slyšet, tak si od studentských let začnete vytvářet své vlastní hodnotové hierarchie. Začnete si všímat dějů a věcí kolem sebe a hodnotíte je podle toho svého vlastního hodnotového klíče. Sám jsem udělal spoustu těžkých hříchů, za které bych se určitě do nebe nedostal. Vůbec nejsem ani trošku svatý a nikdy bych nezvedl kámen a nikdy bych ho po nikom nehodil, protože mám, jak jsem řekl, mnoho hříchů a vin, ostatně jako každý z nás. Nechtěl bych říkat, co je správné a ukazovat prstem…to ne, nikdy. I mně se podařilo trápit své bližní, zachovat se nefér i zbaběle…a nerozhodně.

Jiří Adamec a Karel Gott zahájili Veletrh hraček | Foto: VIPosobnosti.cz

Režisér a nerozhodný? To mně k vám moc nejde…

Ale to víte, že jde. Jenom to při práci nesmí nikdo poznat. A asi téměř nikdy nepoznal, protože nejrozhodnější jsem byl právě ve své profesi. V soukromém životě jsem projevil mnohokrát významnou liknavost, protože ono je to někdy opravdu strašně těžké. Podívejte se, rozhodovat o osudech na papíře, na filmovém plátně, nebo televizní obrazovce, je daleko snazší, než ve vlastním životě. Tam není tak těžké být chytrý, férový a rozhodný. Když ale člověk prožívá některé situace osobně, už je to o něčem jiném, je to osobně daleko složitější. Jde o daleko větší zodpovědnost za slzy druhých, a to je opravdu v životě to nejtěžší. Ne, nikdy bych si nedovolil v životě říkat druhým, co je správné a co mají dělat.

Máte 5 dětí, jaké byste jim vy, jako táta, chtěl předat zkušenosti?

V prvním manželství jsem se svojí bývalou ženou Taťánou vychoval 3 děti. Jsem přesvědčený o tom, že všechny jsou vychované dobře. Moje zásluha je tak dvacet procent. Jako dvaceti třicetiletý chlap jsem především chtěl udělat kariéru, něčeho dosáhnout, někým být, vydělat peníze, zajistit rodinu, děti, makal jsem na sto padesát procent, snažil se uplatnit, prosadit. Chtěl jsem být první a nejlepší. Mezitím v domácnosti vyrůstaly děti, které vychovávala moje tehdejší žena. Velmi racionálně, velmi střízlivě, protože sama je taková. Po mně zdědily emoce a po mé bývalé ženě lásku ke vzdělání, moudrost a racionalitu. Díky tomu vystudovaly na domácích i zahraničních univerzitách, mají akademické tituly a hovoří několika jazyky. Nejmladší dcera studuje na gymnáziu v Praze a patří mezi nejlepší studenty. Nepochybně má před sebou příznivou budoucnost, protože je nejen hezká, ale i chytrá. A bude i vzdělaná. Když jsem ale tuhle rodinu opustil, vykašlaly se na mě, protože já byl ten, kdo rozbil rodinu a jejich mamince ublížil. Rozhodně jim to nemám a asi ni nemůžu mít za zlé, naopak, drží se pevně zakotvených zásad. Zaujaly spravedlivý, i když velmi nelítostný a tvrdě racionální postoj. Maličký Daniel, natož miminko Jasmine Anna, ještě netuší. Pro ně je největší hodnotou mámino objetí v jednom případě, a v tom druhém maminčino mlíčko.

Myslíte, že jsme žili v době jiných hodnot než dnešní děti?

Já jsem teda dalek toho, abych různé “doby” označoval za lepší nebo horší. Myslím, že každý společenský systém, každý historický čas, má své kladné, ale i záporné stránky. Pro nás všechny, kteří žijeme své životy právě teď, nastala zásadní změna před dvaceti lety, kdy se společnost vydala výrazně jinou cestou. Před rokem 89 bylo více prostoru pro vnitřní, individuální vývoj člověka, což souviselo i s tím, že utíkal od věcí veřejných ke svému vlastnímu, vnitřnímu já. To často vedlo k hlubšímu sebevzdělávání, duchovnějšímu světu, k emotivnějšímu, zvnitřněnému prožívání života. Dnešní život je materiálně daleko bohatší, ale povrchnější, mimo jiné i proto, že je k dispozici mnoho “blýskavých lákadel”, která člověka dokážou zcela pohltit. Jsme zavaleni úděsným množstvím informací, s nimiž si nevíme rady, stejně jako si pak nevíme rady sami se sebou… Nechci hodnotit, pro každého z nás je to či ono lepší. Například my tady sedíme spolu ve velmi hezké, čisté “hospodě”, kde se nepije pivo desítka z ušmudlaných půllitrů, takže se tu cítíme dobře. V dobách minulých bylo takových restaurací jako šafránu. Máme na sobě vkusné barevné oblečení, můžeme jezdit auty, jakými chceme, dokonce s nimi zajedeme i do myčky, kterou jsme tehdy mohli najít jednu jedinou na Pankráci a vystát v ní frontu. Ať je to ale jak chce, byl bych moc rád, kdybychom dokázali naučit dívat se na věci objektivně, ve všech širších souvislostech, které nás obklopují. To je to, co mě trápí víc, než jestli naše děti žijí v době jiných hodnost. Zatím na tom nejsme tak dobře, stále ještě nejsme schopni objektivního pohledu, nejsme schopni pojmenovat, co bylo správně v minulé době, co jsme si měli zachovat, o co jsme neměli přijít, a naopak co pozitivního nám přináší dnešní doba. Paušální odsudky nebo nezřízená glorifikace převládají. Měli bychom se umět poučit z minula a dokázat nepředpojatě převést pozitivní věci do dnešní doby. Bohužel jsme schopni jenom nahlas přibouchnout vrata a prohlásit, že je za nimi všechno hnůj, že je tam všechno špatné, a nebo naopak, že je tam jen všechno skvělé. Nikdy to tak není, nebylo a nebude. Tato neschopnost objektivního vidění, posouzení s nadhledem a totální paušalizace mě na nás velmi mrzí.

Když nechci, nevidím…

Nebo na to nemám. V dobách minulých jsem docela často jezdil na hřbitov svých rodičů do Proseče u Skutče na Vysočinu. Byl jsem sice členem KSČ, ale nezapomněl jsem se zastavit u místního pana faráře Čechala, byl to mimochodem i velký kamarád velkého českého herce Radovana Lukavského, a povídali jsme si spolu o věcech, o kterých povídání mi dnes chybí. Já nevěřím v Boha jako bělovlasého pána na obláčku, kde jednou skončí naše duše, ale věřím v jisté vyšší hodnoty určující pravidla našich životů, které bychom někde, alespoň uvnitř sebe sama, kromě toho našeho každodenního, spotřebního života, měli vyznávat, upínat se k nim a měly by nám být svaté. Pokud na to člověk během životní pouti nepřijde, a žene se jen a jen za obyčejným výdělkem, je v podstatě jeho život prázdný a pustý. Nové auto, byt vybavený nejmodernější elektronikou sice na chvíli oslní, ale pak najednou zjistíte, tedy pokud na to máte, že to opravdu není všechno. Najednou je v autě za miliony pusto, smutno a prázdno. Když se rozbije, nemáte nic.

Vám se hezký život plný věcí i zážitků z majetku nelíbí?

To jsem říct nechtěl. Jde jen o to, aby to nebylo jenom to. Abychom dokázali svoji spotřebu doplnit i jiným rozměrem. My jsme třeba byli naposledy s manželkou Janou na dovolené, a tam jsme neustále, pokud to jen trošku šlo, do noci četli. Vše, co nám přišlo pod ruku. To hltání, prožívání cizích myšlenek, vztahů, příběhů, osudů, vše, co v těch románech je, bylo také umocněné úžasnou atmosférou moře. I na pláži jsme se střídali, jeden se staral o Daníka, druhý četl. Mířím k tomu, že před revolucí v českých domácnostech v obýváku nechyběla knihovna. Bylo tam i několik set knih, ne všechny byly hodnotné, ale to není podstatné. Dnes tam visí plazmové televize. Jakoby knihovna přestala být součástí správného obýváku, jako by ztratila hodnotu. Jakoby se vytratil například tento rozměr. V pokoji má teď každý svou televizi, svůj počítač-internet, a tak si každý vyhledává sám svoji vlastní zábavu, každý si žije sám. V rodinách mezi sebou nekomunikují, nevyměňují si myšlenky. Když jsem já vyrůstal, byla televize považována za špatnou hlavně proto, že odnaučovala lidi vzájemné komunikaci. Byla to pravda jenom částečně, protože tehdy si opravdu přestali povídat a všichni seděli u jedné televize a dívali se na nějaký společný program, ale po jeho skončení právě o něm vzájemně diskutovali. Povídali si třeba jen o tom, že zpěvačka měla pěkný účes, divili se doktoru Blažejovi, nebo plakali nad smutným osudem doktora Skalky…ale povídali si, tedy komunikovali. Dnes se manželky dívají na seriál v jednom pokoji, manžel sleduje jeden z mnoha sportovních kanálů v druhém pokoji a děti sedí a chatují u počítače. Najednou zjistíte, že spolu už nemluvíme vůbec.

A myslíte si, že se s tím dá něco dělat? Dobu zpátky nevrátíme…

Jasně, že se nedá nic vrátit zpátky, Pravdou však zůstává, že jsou určité základní věci, které by člověk neměl opomíjet. Jsem přesvědčený, že vzájemně komunikovat je stejně důležité jako nezapomenout dýchat. Nezapomínejme, že sdělování osobních pocitů, prožitků i zážitků, vše, co je mezi lidmi zajímavé, probíhá ”čelem k sobě” a k tomu patří řeč. A když toto opominete, tak jako by nás kus chyběl. Je to, jako když se na sebe vzájemně nedíváme. A to si myslím, že je chyba. Asi to bude znamenat určitý posun ve vývoji, protože pokud se nevrátíme k vzájemnému dialogu, bude se lidstvo ubírat směrem, který nebude úplně šťastný…… Dialog je potřeba také k tomu, aby se něco pořádného, zajímavého a hodnotného vymyslelo. Bez rezonance druhé strany nic pořádného nevymyslíte. Dialog se bohužel vytrácí. A to bychom vrátit zpátky měli. Jenomže šéfové a politici nám diktují.

A kdo za to může?

Já nevím, jestli se dá říct, že za to někdo může. Asi to je vývoj, směřování, realizace potřeb člověka konkrétní doby. Nám, kteří jsme prožili svůj život trošku jinak, to mnohdy připadá špatně. Nebo jen ne zrovna dobře. Ale už ve Starém Řecku byli lidi, kteří tvrdili, že to, co se zrovna teď děje, je špatně, protože to, co bylo před dvaceti lety, bylo výborné. Takže my, lidé, vždycky máme sklon k tomu, abychom to, co právě žijeme, považovali za špatné. To, co je překonané, tam najednou romanticky hledáme pozitiva. Je to stjné, jako tomu bylo s vojnou. Vojáci sice stříhali metr, těšili se do civilu, ale pak se vrátili domů a dalších dvacet let vyprávěli o tom, jak to tam bylo úžasné. Protože jim po základní vojenské službě mnoho věcí chybělo. Třeba kamarádi. Najednou parta kluků, která měla společný osud, vzdor, touhy, vítězství i porážky, toto vše v normálním běžném životě postrádala. Už měli manželku, děti, chodili do hospody za chlapama, kteří už nebyli ti správní kamarádi z vojny, ale jejich životní rivalové. Najednou jim ta vojna chyběla, byli ochotni vidět na ni jen to hezké a na všechno špatné zapomenout. Totéž se děje vlastně i dnes s námi. Na konci socialismu byli všichni naštvaní na bolševika, vyšli euforicky na náměstí a společně jakoby zatracovali Satana. Tak se ho zbavili, přišla nová doba, a teď mám pocit, jako by všichni měli pocit, že se tady Satan objevil znovu, už se nejmenuje Komunista, ale Současná doba, protože tato doba už nemá tak konkrétního společného jmenovatele, není tak jednoznačně politicky definovatelná. Já si v žádném případě nemyslím, že doba, kterou žijeme, je špatná. Jenom jsme se s ní ještě nenaučili zacházet, neumíme s ní žít. Neustále žijeme z rezidui /zbytků,pozn.red./ konfliktů minulosti a svět, který nás v současné době obklopuje, ještě není v nás. Když se nám cokoliv nepodaří, nebo jen nelíbí, obviňujeme za to dobu. Za to, jestli se nám daří nebo ne, jestli jsme spokojení nebo ne, si z valné části můžeme sami.

Miroslav Etzler, Tereza Kostková a Kuba Hájeke při natáčení seriálu Cesty domů | Foto: FTV Prima

Nemají na tom také určitý podíl média? Lidé jsou často z různých dezinformací zmatení, a protože nemají možnost si některé informace ověřit, slepě důvěřují tomu, co se píše….

Tak si teď pojďme říci, o čem to všechno je. Dříve byly Televizní noviny plné kombajnérů, kteří splnili denní limit, plán, a i v noci, pokud nebyla rosa, sekali, protože hrozilo, že za chvíli začne pršet. Za nimi přijel druhý den soudruh tajemník z OV, který jim podal ruku a předal diplom. To nás rozčilovalo.Ale to byla pozitivní publicistika. Dnes je mrtvá. Pozitivní zpráva není žádná zpráva. To je novinářské heslo současnosti. Nyní se nacházíme naprosto na druhé straně, téhle pomyslné barikády. Především mediální zprávu prodáváme. Prodáváme ji, protože to je výrobek. Tehdy měla publicistika úplně jiný cíl, měla za úkol nás jenom informovat, pravdivě, nepravdivě, tendenčně, ale informovat, a k tomu činit nás tzv. lepšími, pomáhat nám, ukazovat pozitivní příklad a získávat nás k jeho následování. Ano, bylo to naivní, často účelové a často docela obyčejně tendenční. Dnes, vše, co novináři ve kterémkoli sdělovacím prostředku vytvoří, je výrobek, který musí být především prodán. Tomu se přizpůsobuje vše. Vždyť i například to, co tady vytváříme my dva, je také jen výrobek, protože ho budete chtít prodat. Když napíšete jakýkoliv sebeúžasnější článek, který nikdo nečte, protože ho to nezajímá, tak vám jako novináři příště práci nedají. Pokud šéfredaktor neprodá potřebné množství výtisků, tak ho odvolají. Majitel mu řekne, že se snížil dlouhodobě prodej, poděkuje mu a vyhodí ho. Přijde nový šéf, který přitvrdí, zahraje na bulvární strunu, bude mít vyšší prodej, a bude zcela jedno, jakou hodnotu články budou mít. Tak to bude, protože taková je doba, kterou jsme si sami dobrovolně zvolili, aniž jsme toto všechno věděli. A metody jsou čím dál bezohlednější. Když teď třeba někdo přijde, udělá fotku, a napíše článek o tom, jak tady spolu celé odpoledne sedíme a zítra to vyjde na bulvárním titulu, co myslíte, že nám pomůže, když se budeme bránit a budeme tvrdit, co je pravda…že jsme spolu pracovali…Nepomůže nám nic, soudní lidé se budou usmívat, ale potom se jiného soudného člověka zeptají: hele, myslíš, že to je pravda?…a noviny se prodají. Nejde o nic jiného, než výrobek prodat. Prostě tak to je a nemá cenu se tomu bránit, protože pokud se vzepřete, zkrachujete. Příkladů je dost…V tržní společnosti, ve které žijeme, jsou všechny tyto mechanismy pochopitelné, protože mají společného jmenovatele, a tím jsou peníze. Každý z nás je potřebuje, protože se stará o rodinu, a tedy o domácnost, proto vydělává peníze, kupuje si služby a věci. Ale ona tady není jen domácnost, je také stát. Dohromady státy tvoří Evropu a najednou vidíte, jak například proti Asii náš starý kontinent zaostává. Vidíme, jak ve světě najednou vzniká finanční krize. Banky si budou kupovat ti nejbohatší, ale nebudou z Evropy nebo z Ameriky, budou odjinud, třeba z Ruska, Arabských zemí, budou to Indové, Číňani. Prostě se musíme smířit s tím, že kapitál diktuje všem a vše, ať se nám to líbí nebo ne, protože společnost je zcela zásadně řízena nikoliv ideály snílků, ale penězi. Vše v tomhle světě je podřízeno zisku. Ten je největší hodnotou ve společnosti. I když se společnost tváří naprosto jinak. V konečném důsledku vždy rozhodují peníze a je jedno, jestli třeba v novinařině půjde o rozpoutání aféry nebo její umlčení. Pokud takto žijí všichni, není možné od tohoto stylu života odejít, nelze vystoupit z rozjetého vlaku, protože vás stejný vlak v zápětí přejede. Danému tempu, pravidlům tohoto života musíte stačit, protože ve chvíli, kdy začnete ztrácet dech, platí: Kdo chvíli stál, již stojí opodál. Když se tedy vrátíme k situaci současné Evropy, pak je zcela jisté, že pokud se Evropa nespojí, nezačne něco dělat, nezúží potřeby zhýčkaných Evropanů, tak nás zbytek světa převálcuje. Bohužel, mluvím-li o zbytku světa, mám na mysli zbytek světa bez Ameriky. Protože ta už svoji historickou bitvu pomaloučku prohrává… A tak je to i s novinami, televizí, rádiem, které chtějí pouze vydělávat, a je jim naprosto jedno, jakým to dělají způsobem.

Vy máte úžasnou možnost srovnání chování, pracovitost lidí, se kterými jste pracoval jak říkáte v dobách minulých, ale i dnes. Kterých z nich si opravdu vážíte?

Já bych to otočil. V nových dobách existuje velmi málo lidí, na který jsem získal jiný názor, než jseme měl dříve. Ty, které jsem měl rád v roce sedmdesát, osmdesát, mám rád i dnes. A ti, o kterých jsem věděl, že jsou to neumětelové a parchanti tehdy, jsou stejní i dnes. Dnešní doba, přesto, že má úplně jiné akcenty, nezbaví konkrétní lidi jejich vlastní podstaty. Oni takoví byli a takoví jsou. Topí se stejně v této době, jako se topili v té minulé. Abych vám odpověděl, na vaši otázku úplně, lidí, kterých si vážím, s těmi spolupracuji dodnes. Ať začnete Karlem Gottem a skončíte přes mnohá další úžasná jména u Jiřiny Bohdalové, jsou to všechno lidi, kterých si vážím odjakživa, tedy i teď. Jednou, až tady nebudou, zbude tady po nich velké a nenahraditelné prázdno.

Čím to podle vás je, že dokázali přežít všechny doby a udržet si zároveň úctu a lásku téměř všech?

Protože jsou to mimořádně talentovaní lidé, kteří si po celá léta udrželi úroveň a kvalitu své lidské i profesionální existence. Protože jsou příkladem pracovitosti, serióznosti a nedosažitelné profesionality. Žijí sice v jiné době, v jiných společenských souvislostech, ale nemají s tím vůbec žádný problém, protože bez ohledu na čas mnohé hodnoty jsou platné vždy.

A není těžké ustát novou dobu, společenské souvislosti, jak o nich hovoříte?

Pokud se nenajde nějaký extra zlý člověk, který po vás půjde a maximálně vám znepříjemní život nebo možná i poničí, tak to tak těžké není. S mnoha skutečnostmi se na cestě životem vyrovnáte, zorientujete se a jdete dál. Ono to zase není vše o moc jinak než dříve. Buďto umíte nebo ne. To platilo a platit bude. A přes všechna protivenství se kvalitní a potřebný člověk prosadí. Za největší absurditu, která se týkala mě osobně považuji v této souvislosti výtku jednoho vysoce postaveného intelektuála nové doby, který mi řekl, že mě vyčítá, stejně jako třeba Gottovi a Bohdalové, že jsme dávali komunistům k dispozici svůj talent.

A co jste měli, podle něho dělat? Kam jste měli jít?

Do Jednoty k pokladně. Nebo umývat okna a výlohy. Nebo topit v automatické kotelně.

Co říkáte strašáku jménem lustrace?

Nevím, pro koho je to strašák, pro koho noční můra a pro koho bič. Ale na případu Milana Kundery je patrné, že se očekává, že konečně někdo řekne to, co já osobně vím dávno. Tedy, že materiály kriminalizované organizace, která se jmenovala STB, jsou používány jako usvědčující materiály proti slušným občanům, kteří byli nešťastnými obětmi této organizace a jejich praktik. Je přece nad slunce jasnější, že zaměstnanci Státní bezpečnosti si všechny ty zprávy vymýšleli nebo alespoň domýšleli, že je falšovali, že hlášení vyráběli u stolu svých kanceláří. V té době vznikaly stohy hlášení u nejrůznějších stolů bez reálných podkladů, proč by tomu mělo být jinak u STB? Nikdo je neměl šanci zpětně kontrolovat. Nikdo u těch konkrétních setkání nebyl. Všichni potřebovali popsané papíry…Naštěstí se objevilo jméno Kundera v nějakém „naprosto seriózním“ hlášení a posléze se zjistí, že v oné inkriminované služebně tento Kundera nikdy neseděl a nikdo s ním žádný prezentovaný zápis nesepsal. Všichni, kdo ten čas pamatujeme, víme, jak to v těch 60,70, 80 letech chodilo. Každý, kdo začínal být veřejně známý, se dostal s STB do křížku, každý s nimi měl potíže. Každému telefonovali, nutili, aby počkal někde “na chodníku”, byli ochotni udělat a použít k setkání jakékoliv metody. Byli ochotni zinscenovat cokoliv… Neexistuje trošku známý člověk té doby, který by toto martirium, tuto nepříjemnou zkušenost s nimi neměl za sebou. Paradoxní na tom bylo, že to často byli i velmi příjemní, vzdělaní, normální kluci v džínách, kožených bundách z Tuzexu s Marlborkama v ústech, pro které to dost často byla jen a jen profese bez vnitřního přesvědčení, obtěžovat spoluobčany a udělat o tom našlehaný zápis byl jejich pracovní úkol. Nic nechtěli, jen psali svá hlášení. To je moje zkušenost. Opakuji. Moje zkušenost. Ale co v těch hlášeních bylo, se nikdy nikdo nedozvěděl, protože je nikomu z postižených nedali přečíst. Vše si vymysleli, stačilo jim zaslechnout nějaké jméno, vidět někoho s někým. Sestavili z toho kontext a ortel nad mnohými slušnými lidmi byl pro současnost vyřčen. Nikdy jsem nepochopil, jak se mohli soudní lidé nechat vlákat do aplaudování tomuhle zákonu, když je všeobecně známé, že k tomu všemu všechny služby tohoto typu v každém režimu měli dezinformace jako součást základního informačního systému. Registrované falešné údaje jako princip. A najednou tenhle archiv pochybný, z části i vybraný a účelově přebraný archiv slouží jako seriózní základ k likvidaci lidí a deformování jejich osudů. A teď se v tom zaplať Bůh najednou ocitl geniální český světový spisovatel Milan Kundera. A najednou není problém zpochybnit systém, umlčet dikci důkazních materiálů…které jsou z podstatné části vycucané z prstu a také docela sprostě falšované. A už je ticho po pěšině…Ale že se to samé stalo před časem jiným tisícům lidí, jako například i Jiřině Bohdalové, to nikoho nezajímá. Kundera se přece nikde nepodepsal. Ale tisíce jiných se nikde nepodepsalo a přesto je vláčí hanopisnými seznamy a vstupují jim díky bláznivé legislativě zásadním způsobem do života. Tragédie, zlá vůle, hloupost nebo programová likvidace nepohodlných soupeřů? Nevím.

Z vašeho vyprávění je znát, že máte obrovské zkušenosti s lidmi. Jakých vlastností si na nich nejvíce ceníte?

Já nevím. Několikrát jsem na tuto otázku odpovídal, ale stále víc si uvědomuji, že vybrat jednu vlastnost je nesmysl. Člověk a jeho život je tak složitý, že s jednou kvalitou v něm nevystačíte.

Máte nějaké nesplněné přání?

Asi už ne. Jen si přeji, abychom byli zdraví. Moje děti, moje žena i já. Nic cennějšího než zdraví neexistuje.

Zdroj: Rozhovor z knihy Cesta k vrcholu, ze zákulisí médií a šoubyznysu