Redaktorka
„Vraťme se do doby, kdy na nás z obchodů vykukovala nejen skromná vánoční výzdoba, ale snad ještě skromnější nabídka zboží. Kapři se cákali v kádích, ve kterých čekali stejně jako dnes na svého majitele. Z obchodního domu zněly vánoční koledy a zákazníci si prohlíželi regály s nadějí, že snad v nich objeví něco nového, zázračného. Nakonec zázraky k Vánocům přeci patří,“ Atmosféru Vánoc i vánočních koncertů Karla Gotta, které byly za minulého režimu jejích nedílnou součástí, popisuje ve své knize autorka Alka Hájková.
Vítejte ve staré dobré Lucerně
Stejně tak jako byly na Mikuláše jistotou v obchodech mandarinky nebo banány a fronty na ně, byla jistotou série vánočních koncertů Karla Gotta ve „staré, dobré Lucerně“. Tady „stála fronta“ pro změnu na vstupenky a po koncertech na zpěvákův autogram. Pojďme tedy do tohoto místa a jeho génia loci nahlédnout. Přesně si už dnes asi nevzpomenu, kolik stála vstupenka na koncert. Myslím, že k stání 14 Kčs. Nechť mi moji možnou nepřesnost fanoušci odpustí, jistě to budou vědět přesněji. Koupit lístky na sezení a do prvních řad bylo tehdy snad nemožné, tedy pokud jste nebyli prominentními osobami, kterými byli tehdy třeba veksláci i taxikáři nebo jiné veledůležité persony. Nakonec sehnat lístky na stání taky taková legrace nebyla.
Na konci listopadu se na město a plakáty s Mistrovým portrétem snášely první sněhové vločky a na skle pokladny v Lucerně už byl s předstihem izolepou přilepený papír, na kterém bylo nekompromisně rukou napsáno: „Vstupenky na Vánoční koncerty Karla Gotta jsou VYPRODANÉ“. Bylo jasné, že ti, kteří neměli ten správný zdroj či štěstí, aby je sehnali, se museli spolehnout na přívětivého hlídače, který dovolil ctitelům a ctitelkám nepozorovaně proklouznout do sálu. I já jsem se párkrát za úplatu 10 Kč, rázem ocitla v hledišti, kde jsem si mohla vybrat místo k stání. Samozřejmě, že nejlepší výhled na pódium byl hned vedle jeviště či přímo před a nad ním. Ale žádný ze zpěvákových příznivců nepohrdl ani tím nejposlednějším místem, tzv. na bidýlku, protože hlas společně s energií zpěváka zaplnily i ty poslední kouty Lucerny.
Jistotou a možností, jak nepropásnout koncert nebo alespoň generálku, byla také televizní technika. Tedy přesněji kabely vedoucí dolů do sálu z televizního přenosového vozu, který stál ve Štěpánské ulici. Věděla jsem, kam mě spolehlivě zavedou, a tak jsem je někdy následovala. Byl v tom adrenalin, chuť objevovat něco jiného a touha vidět cosi, co je při zkouškách ostatním ukryto.
Jednou mě ale už v zákulisí zastavil právě ten „nejdůležitější“ člověk s dotazem, co tam dělám a jestli nevím, že tu právě zkouší Mistr. S nápisem „Hlídač“ na triku i podle tónu v hlase byl sám přesvědčený, nebo si alespoň chtěl myslet, že tady tomu všemu velí. Naštěstí Gott stál kousek od nás a pohotově s vlídností sobě vlastní samozvanému šéfíkovi vysvětlil, že tam patřím. Na důkaz toho mně věnoval kartičku s vlastnoručním podpisem, ze které i „pan důležitý“ musel pochopit, že by měl poslechnout.
V toku času jsem později poznala, kolik „daleko důležitějších“ lidí, než byli sami umělci, se pohybovalo kolem nich. Někteří z nich byli opravdu potřeba, jiným lahodila záře reflektorů, důležitosti, intrik, pocit moci, peníze a sláva. Manažeři, kteří opravdu poctivě spolupracovali s osobnostmi, to neměli jednoduché. Museli zajistit nespočet úkonů potřebných proto, aby se umělec mohl věnovat jen svému vystoupení a fanouškům. Řešili smlouvy, domlouvali honoráře, přítomnost médií atd. Být kvalitní a přínosnou pravou rukou bylo na jednu stranu atraktivní, na druhou náročné.
Mít možnost pozorovat celé dění přípravy na koncert ať už s televizním záznamem nebo přímým přenosem či bez přítomnosti kamer, je zážitek, který ale na laika nemůže v počáteční fázi působit jinak než jako jeden nekonečný chaos měnící se v průběhu času zázračně v kompaktní smysluplný celek. Pobíhající technici, osvětlovači, zvukaři zkoušející své mikrofony, kameramani, pečlivě si zapisující požadované záběry i jednotlivé záběrové kompozice a další hemžící se početný personál, potřebný pro koncert i televizní přenos. Režisér připravující dění na scéně i rozdávající úkoly do televizního přenosového vozu. Toto vše na mě působilo opravdu zprvu zmatečně.
Své noty „ladili“ stejně profesionálně i po roce 1989 na pódiu také muzikanti a Láďu Štaidla vystřídal v roli šéfa kapely pianista Pavel Větrovec. „Všichni byli od samých začátků spolupráce s Karlem schopnými profesionály, kteří přesně věděli, co a jak mají hrát. Mým úkolem bylo domluvit se s ním na repertoáru, připravit notový materiál, který musel být v absolutním pořádku. To znamená, že se rozdají noty a hraje se. Muzikanti neměli problém s tím, že by něco nezvládli zahrát. Prostě se hned, jelo‘. Nebyl důvod k nějakému dlouhému zkoušení a debatám. Když jsem byl kapelníkem, pravidelně jsme se s Karlem scházeli, poslouchali a vybírali muziku a na základě toho si říkali, jak to celé bude dál vypadat. Karel byl a je v přípravách velmi pečlivý. Pořád nám vyčítal, že nejsme k dispozici, že jsme na chalupách či Bůh ví kde. On byl ten motor, který nás popoháněl, nutil k práci. Měli jsme dvě možnosti. Buď splňovat jeho náročné požadavky, nebo odejít. Jiné řešení nebylo. Že by někdo někoho něco za pochodu učil, to nebylo. Ať jsme hráli kdekoliv. I když drobné výkyvy tady byly. Někdy člověku něco sedne víc, něco méně, podle toho, v jaké je zrovna kondici, ale ta určitá laťka se tam vždycky zachovala.“
Karel Gott se po pódiu plném kabelů a všelijakých zdánlivě v tu chvíli již nepotřebných beden pohyboval s naprostou samozřejmostí, lehkostí, jistotou i šarmem. Bylo evidentní, že je to prostředí, které důvěrně zná, má ho rád a je v něm s radostí. Zkoušel pěvecké party jednotlivých písní, mikrofon, který byl pro něho určen, ale i různé obleky, hodící se tematicky k jednotlivým písňovým sekvencím. Krom toho se kolem neustále pohybují možná i desítky lidí dokončující dekorace scény s úkolem nezapomenout ani na výzdobu vánoční.
Navíc se vše dělo všelijak na přeskáčku, pro mě jakoby bez logiky, a tak mi bylo jasné, že tomuhle obtížně srozumitelnému pracovnímu postupu vedoucímu ke konečnému výsledku rozuměl snad jen zpěvák a režisér, kterým jsou vždy v tyto chvíle všichni zainteresovaní včetně účinkujících vydáni na pospas. I tady jsem si všimla, jak důležité bylo, aby televizní štáb a režisér navodili příjemnou atmosféru. Pokud je šéf pohodový a připravený profesionál, může pracovat taktéž v pohodě a šířit kolem sebe dobrou náladu, a ta se zákonitě přenáší i před kameru na televizní obrazovky. Jedním z těchto režisérů byl nejen pro Karla Ján Roháč. Člověk, ke kterému měl velkou důvěru.
Dalším, kdo patřil k velmi blízkým spolupracovníkům Karla Gotta, byl i režisér Jiří Adamec. Oba byli velmi puntičkářští, disciplinovaní a oba věděli, co obnáší skutečná profesionalita. Spolupracovali spolu na mnoha projektech. Jedním z nich byl například československý festival populárních písní, kterého byl před více jak padesáti lety pan Adamec režisérem. „Bratislavská Lyra byla odměna pro každého, kdo se, byť jen motal okolo českého showbyznysu.
Pro mladého režiséra, zatím ještě dokonce i s minimální televizní zkušeností, to navíc byla velká výzva… Vzpomínám si, že jsme s architektem přišli na Lyru s neobvyklou scénou, kde celá její koruna se na tazích hýbala a tím zajištovala měnící se tok světel, což jsme znali pouze ze zahraničních pódií, ale podmínky jsme k tomu doma zatím neměli… Chyběla technika, a tak jsme si pomáhali, jak to jen šlo, abychom byli trošku in a alespoň trošku „světoví“. Jenže problém se neukázal být ve světlech, ale ve zvuku. Zvukový aparát byl prestižní věcí každé tehdejší velké scénické události a také každé kapely, protože nastupující rockové kapely takový aparát nezbytně potřebovaly, bez toho se rocková hudba dělat nedala. Tenkrát si pořadatelé Bratislavské lyry vypůjčili dva nebo tři špičkové aparáty, dostupné na území Česka nebo Slovenska a my jsme se pokoušeli je dát dohromady, aby na scéně společně a nerušeně fungovaly. Trávili jsme s laděním této techniky mnoho a mnoho času a stejně nás to celou dobu zlobilo. To, co je dnes samozřejmé, bylo tenkrát v plenkách…“
Jiří Adamec také zavzpomínal na televizní přenosy, ve kterých hrál hlavní roli Karel Gott. „Při televizních přenosech Karel vždy ladil nesčetné detaily svého vystoupení, měl dotazy na hlavního kameramana ohledně světel, konzultoval s mistrem zvuku, společně s tanečníky piloval společnou, pečlivě předem připravovanou choreografii, prostě se vždy zajímal o vše, co mohlo sebeméně ovlivnit jeho vystoupení. Na režisérovy požadavky nic nenamítal, snažil se je vždy pochopit a pokorně na režijní pokyny přistupoval. Byl vždy ke své práci i k fanouškům nesmírně poctivý.“
Dovolím si snad jen poznamenat, jak moc potřebné vlastnosti to jsou pro všechny životní zatáčky, peripetie a dlouhodobý úspěch.
Muzikantem, který svojí mimořádnou technikou i citem ozvláštnil svým sólovým vystoupením Gottovy koncerty a na publikum zanechal hluboký dojem, byl vynikající saxofonista Felix Slováček. Každému vystoupení ale předcházely i precizní zvukové zkoušky. I toto patří k zajímavému zákulisnímu Felixovu vyprávění. „Zvukovky vyžadoval Karel před každým koncertem. V prvé řadě to byl on, kdo se rozhodl, co bude zpívat. Pak se potkal s aranžérem. Většinou to byl v naší kapele Rudla Rokl, kterému se podařilo do toho dodat takové kulišárny, které zněly dobře pro klavír.“ Jednu z nich najdete například v Griegovu koncertu a moll, kterému dal právě Rudla jinou aranž. „Pro nás muzikanty to bylo sice těžko hratelné, ale nakonec jsme to také skvěle zvládli. Později se aranžmá ujal také další pianista, který později přišel do Láďovy kapely, byl jím Pavel Větrovec. Přestože Rudla, Bohem nadaný virtuóz, býval později kvůli své těžké nemoci někdy unavený, nepamatuju se, že by jeho místo za klavírem zůstalo během koncertu prázdné. Rudla byl tak geniální, že i když byl zrovna indisponovaný, usedl za piano a hrál.“
Dodnes je potřeba vychytat také všechny technické problémy. Zvuková zkouška má čistě pragmatický charakter. Zpěvák si musel být už na zkoušce jist, že se mu dobře zpívá. Musel vědět, že se na muzikanty, techniky a všechny lidi, kteří se podíleli na koncertě včetně moderátora, může stoprocentně spolehnout. Při koncertě samotném se už pak mohl naplno věnovat výrazu, atmosféře a samozřejmě svému publiku.
Na pódiu probíhaly přípravné práce a nezapomínalo se ani na vánoční výzdobu. Čišela z ní klidná, útulná atmosféra. Také v televizních klipech umělci během zpívání koled zapalovali na stromečku pravé svíčky a větve zdobili ručně vyráběnými ozdobami se řetězy z barevného papíru nebo slámy. Seděli u vánočně prostřeného stolu a povídali si. Prostě pravá vánoční nálada a je škoda, že se takové pořady už dnes vůbec netočí. Sálalo z nich teplo domova. Jak dnes vzácné.
Je paradoxní, že i když je dnes výběr vánočních stromků i pravých ozdob opravdu velký a jsou jimi vyzdobeny výlohy a ulice „téměř od konce léta“, někteří zpěváci této dotvářející atmosféry na svých vánočních koncertech nevyužívají. Celkově bych řekla, že tradice začínají pomalu vymírat, útulnost, hodnoty, pohodu a atmosféru nahrazuje komerce, shon a spěch.
Když už bylo vše pečlivě odzkoušeno a na svém místě, dovolilo to divákům už během samotného koncertu nasát atmosféru, plně se zaposlouchat do jednotlivých zpěvákových tónů a jedinečných muzikantsky propracovaných melodií, tvořících úžasně souznějící celek, na jehož konci zněl neutuchající, frenetický potlesk. V těchto dobách nebyl u nás standing ovation samozřejmostí, ale u Gotta jsem ho zaznamenala už v roce 1968 v Lucerně, když se vrátil ze svého pracovního pobytu z Las Vegas. U pódia tehdy stáli adorující obdivovatelé, kteří z něj naprosto šíleli, což mi připomnělo atmosféru na koncertech Beatles.
Závěrečný několikaminutový aplaus, jásot a karafiáty měly svůj půvab a osobité kouzlo i teď. Bylo zajímavé pozorovat lidi v sále, jejich mimiku, soustředěnost, která se na konci každé písně proměnila v neutuchající ovace. Pozoruhodný byl také šrumec v zákulisí, kam se už během dne přinášelo vše potřebné. Večerní šaty, obleky, líčidla, vína, voda a samozřejmě chlebíčky. Bylo zajímavé vidět a zažít toto dění, slyšet, o čem se mluví, a hlavně nasát atmosféru, pozitivní energii, která později začala během koncertu proudit také v sále mezi lidmi.
Hudebníci se střídali na pódiu i v zákulisí. Měla jsem tak možnost s nimi pokecat, ale na žádné dlouhé rozpravy teď čas nebyl. Na druhou stranu i v těch krátkých chvilkách nouze o pestrou zábavu nebyla. Přítomnost přítelkyň, obdivovatelek zpestřila zákulisní život a udělala rázem z muzikantů a všech přítomných mužů galantní gentlemany.
Kdo ví, jak vypadají šatny a zákulisí Lucerny, jen těžko chápe, jak se do těchto miniaturních prostor mohli všichni účinkující včetně personálu vměstnat. Ani dnes není toto zákulisí jiné. Snad jen více a více chátrající.
Intenzivně se tady během večera mísila vůně květin, líčidel i parfémů. Převléknout se, občerstvit, ale i opakovat texty a melodii, čekat na svoji chvíli na jevišti, to byl pro všechny, ale především pro zpěváka opravdový adrenalin. Samozřejmě že i tady občas panovala nervozita, ale i ta na mě tady působila jinak. Patřila k práci, výkonu, který diváci očekávali.
Svoji šatnu měl jen Gott. Pokud se podařilo do ní nahlédnout, byly vidět na zemi páry naleštěných bot, na ramínku visely perfektní, na míru ušité, nažehlené obleky, na malém stolku pití, chlebíčky, zrcadlo a během koncertu přibývající kytice a dárky, které během večera zaplnily i chodbu v zákulisí. Sklenka vody, ručník, vizážistka i suchá košile, to vše muselo být zpěvákovi ihned během koncertu k dispozici. O Lucerně je totiž velmi dobře známo, že se v ní „potí i zrcadla“, což nebylo při zpěvákových výkonech a při zaplněném sálu bez klimatizace tehdy divu.
Zpěvák se před koncertem plně soustředil na svůj výkon. V šatně zůstal před koncertem úplně sám, aby si zopakoval text a melodie. Nechtěl se nechat ovlivňovat negativními informacemi, emocemi, ale ani běžnou konverzací. Potřeboval podat ten nejlepší výkon a jako vždy po sobě zanechat skvělý dojem.
Být vydán na pospas kdykoliv a komukoliv není asi úplně jednoduché ani příjemné. To je pro umělce extrémně náročné jak fyzicky, tak i psychicky. A tak zatímco Karla budily v noci sny o nenaplněných halách, sny fanoušků naopak byly romantické, plné různých tužeb a očekávání.
Neuvěřitelně dlouhodobá přízeň všech, kteří Karla Gotta milovali, obdivovali, ale později se stali také sponzory jeho koncertů a turné, v sobě totiž obsahuje pro zpěváka zodpovědnost. Zatímco pro někoho jsou slova chvály lichotkou či pohlazením ega, pro Karla to byl i obrovský závazek. Na zpěvákovi je například závislá celá kapela, ale vlastně všichni, kteří na vystoupení pracují na scéně nebo i v zákulisí. Jsou to non stop obrovské nervy, psychický stres mimo jiné i s otazníkem, jestli publikum opět naplní sál, jestli bude s prezentací umělce spokojené, jestli přijde příště zase, koupí si LP, CD, zda mu fanoušci pošlou příště v některé z anket svůj hlas… Zkrátka, jestli umělci zachovají přízeň. Toto všechno v sobě obsahuje napětí, opakující se po celou kariéru umělce stále dokola, dokud je o zpěváka zájem.
A toto vše na sobě nikdy nedával Karel znát. Byl si vědom, že patří lidem, kteří si ho zvolili, a to se vším všudy. Tak obrovský profesionál je. Tato role je vyčerpávající a psychika v ní hraje nezastupitelnou roli. Sám se neustále průběžně zdokonaloval, pracoval na sobě a tím i na své profesi a úspěšnosti. Ne, že by Kája zkazil nějakou legraci nebo flám, ale převážně věnoval svůj volný čas učení textů, jazyků, vymýšlel nápady, jak si udržet publikum, image a inspiroval se stále novými trendy. Tím získával nejen na popularitě, ale i náskoku, který ho dovedl a udržel celoživotně na první příčce. Za to vše průběžně získával vyznamenání, ceny, feed back i pocit, že na tomto světě není zbytečně.
Copyright 2012-2024. VIPosobnosti.cz.
Autorská práva: Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či další zpřístupňování článků, podcastů, videí a fotografií bez písemného souhlasu vydavatele, vč. sociálních sítí je zakázáno.
