Václav Vydra: Koně beru jako určité poslání a rád střílím z brokovnice

Václav Vydra exkluzivně pro VIPosonbosti.cz

Václav Vydra | Foto: František Jirásek
Facebook
Twitter
WhatsApp
Picture of Alena Hájková
Alena Hájková

Redaktorka

Přidat na Seznam.cz

Velkou láskou Václava Vydry není jen herectví, ale také zbraně a koně. Těsně po revoluci začal se zbraněmi podnikat, po téměř 15 letech s tím skončil. Herec je také velký milovník psů, proto nebude chybět ani při jejich slavnostní inauguraci.

Během nucené pauzy se herec před rokem uchýlil na svůj ranč. Tady se staral především o své koně a zavzpomínal s námi na své podnikatelské časy.

Proč jste tehdy obchodoval právě se zbraněmi? Zbraně se často spojují s násilím, neměl jste s nimi vnitřní problém?

Zbraně jsou věci. Je to výplod lidské fantazie, inteligence a touhy přežít. Bez zbraní bychom jako lidé nepřežili. Na to jsme příliš slabí. Zbraně jsou také v naprosté většině dokonalá řemeslná a často i umělecká díla. Sama o sobě nemohou konat zlo ani násilí. To mohou jen lidé. A na druhé straně – zbraň ve službě dobra může násilí zabránit. Zlo není ve zbraních, ale v lidech.

Jak dlouho jste takto podnikal?

Celkem asi 5 let. Začal jsem podnikat v době tzv. porevoluční euforie, kdy se otevřel prostor pro podnikání a mně to připadlo potřebné a zajímavé. Byli jsme tenkrát tři nadšenci, které svedla dohromady náhoda. Vydrželo nám to do doby, než se stal obchod více méně rutinní záležitostí a než měl dostat nejen řád, ale i pevné profesionální vedení. A toto mu bohužel nebyl schopen nikdo z nás dát.

V čem byl tedy hlavní problém?

Člověk musí umět vést lidi, obchod, myslet ekonomicky, znát veškeré i zdánlivé souvislosti. Musí tomu také věnovat veškerý čas, který jsem například já tomu věnovat nemohl a ani nechtěl. I přesto jsem firmě dával víc, než bylo dlouhodobě v mých silách. Proto jsem často říkal, že chodím spát jako herec, vstávám jako podnikatel. Přesto, že mám ke zbraním vztah, nedalo se toto podnikání brát jen jako koníček. Byl to obchod. V té době jeden z největších na trhu, což byl ale také jeden z důvodů konce. Začínali jsme v Nuslích, poté jsme se přestěhovali na Letnou, pak do většího zase v Nuslích a dál rozšiřovali prostory a prodejní místa, což už ale byla doba dekadence.

Hlavní problém byla právě v tom velkém růstu. Ve chvíli, kdy jsme dosáhli určité hranice obratu, bylo lepší malinko přibrzdit a nesnažit se obrat zvedat za každou cenu. Toto stojí další a další peníze. A trh už začínal být pomalu nasycený. V tu chvíli je lepší začít více šetřit. A firmu spíše zmenšovat, protože jakákoliv expanze s sebou přináší další náklady nejen finanční, ale i na potřebný personál. A pokud firma tzv. nekapitalizuje, žije z úvěrů, leasingů a nájmu, tak jakékoliv zakopnutí a problém může být pro firmu smrtelný. Také nám do toho přišel nový zákon o zbraních, který, jak je v této zemi zvykem, vstoupil v platnost, ale neměl prováděcí vyhlášku. Díky tomu se nedalo skoro půl roku prodávat a obrat klesnul hluboko pod záchovnou mez, která byla potřebná pouze pro chod firmy. Stát nám opravdu nepomohl. Možná i proto, že mu jde spíše o omezení zbraní mezi lidmi, o útlum tohoto oboru. Takže konec se nenávratně blížil.

Jaké máte doma zbraně a na co je využíváte?

Mám různé krátké zbraně, pistole či revolvery, ale moc z nich nestřílím a nosím je už jen občas. Mám hlavně španělské astry. Nejraději střílím z brokovnice Kemen nebo Benelli na asfaltové terče. Poslední dobou taky tak jen jednou za měsíc. Ale dřív jsem trénoval i dvakrát týdně. Nelovím.

Kde jste tehdy hledali zaměstnance?

Většinou mezi známými a kamarády. Je velice těžké najít dobré zaměstnance. Naše firma jich měla kolem dvaceti. Ale tento problém najdete v každém oboru. Fungovali jsme hlavně na kamarádství a společných zájmech, které se začaly v určitých chvílích rozcházet. Dnes už vím, že když chce člověk obchodovat, měl by obchodovat sám na své riziko. Majitel firmy by měl být jeden. Do tohoto typu podnikání bych se už nepustil.

Je, respektive bylo tehdy možné podnikat bez kontaktů?

Kontakty jsou důležité a vždycky budou potřeba. My jsme se vydali cestou zahraničního obchodu, protože jsme chtěli dovážet. Obrátili jsme se na Španělsko, Itálii, Německo, Rakousko a dováželi jsme z těchto zemí, kde jsme většinou získali výhradní zastoupení.

Podařilo se vám dostat firmu do zisku?

Návratnost po letech podnikání nebyla žádná, protože jsme vše financovali pouze z úvěrů a tak jsme rozjeli kolotoč, který se dá jen stěží zastavit.

Čemu jste se ještě kromě herectví v časech, na které vzpomínáte věnoval?

Nakladatelství, ve kterém jsem vydal jsem dvě knihy. Bylo jenom moje, stejně jako veškerá finanční a další zodpovědnost. Tady jsem se do žádného rizika nepustil. A pak mám koně a to mě stojí hodně času i peněz, ale je to má velká láska a poslední dobou to beru i jako určité poslání.

Od divadelních prken vás oddělil covid. Jak jste vyplnil tento čas?

Kromě koní se dnes věnuji i jiným aktivitám. Samozřejmě už zkouším a hraji v divadle. Příští sobotu, přesněji 18. září, mě čeká inaugurace psů. Spolupracují s nadací Helppes, která předává slavnostně vycvičené psi postiženým lidem. To jsou velmi silné chvíle, u kterých jako milovník zvířat nemůžu chybět. Tyto lidi obdivuji pro jejich statečnost.

Autor: Alena Hájková