Václav Hudeček: Někteří vystupující ve snaze zaujmout volí oděvy vhodné spíš do varieté, než na koncertní podium
Pro VIPosobnosti.cz exkluzivně Václav Hudeček
Redaktorka
Houslový virtuóz Václav Hudeček, který patří neodmyslitelně ke stálicím vážné hudby, poskytl poutavý rozhovor magazínu VIPosobnosti.cz. Jeho um nás proslavil ve světě, vytříbené chování, pracovitost je vzorem pro nastupující generaci. Jak se jí tento virtuóz věnuje, kdo mu poskytuje zázemí, jak vnímá dnešní svět či v čem si kazí jeho kolegové svoji image?
Pane Hudečku, neodmyslitelně patříte ke stálicím koncertního umění. Již v patnácti letech jste vystoupil s Royal Philharmonic Orchestra na koncertě v Londýně. Během svého života jste vystupoval na mnoha světových pódiích a měl jste tak možnost zažít časy, kdy kultura měla své opodstatnění i význam. Jak na ně vzpomínáte a jak ji vnímáte z pohledu dnešní doby?
Moje začátky se datují na konec 60. let, která znamenala pro naší zemi opravdový vrchol v oblasti kultury a umění ve 20.století. Vzpomeňme světové výstavy, turné našich symfonických orchestrů v čele s Českou filharmonií řízenou Karlem Ančerlem, naší kinematografii, umění českých sklářů, výtvarníků, divadelníků a tak bych mohl pokračovat. Když i po letech porovnáte tehdy vznikající díla, nahrávky a další hmatatelné důkazy zjistíte, že jsme byli se světem srovnatelní a v mnoha případech jsme dokonce ve vší skromnosti byli lepší.
Jak na vás působilo publikum tehdy a dnes, změnilo se a v čem?
Publikum té doby bylo, dalo by se říct „poučenější“, to znamená nejen že se netleskalo po větách, ale lidé poznali i skutečného virtuóze od podvodníka. Bylo to dáno tím, že v oněch časech i návštěvníci koncertů sami provozovali hudbu, po republice byla spousta amatérských orchestrů a komorních souborů a tak bylo těžké se za virtuóze vydávat, když jste jím nebyli. Pořadatelé se rekrutovali také převážně z řad amatérských i profesionálních hudebníků a výběr muzikantů, které zvali na koncerty byl opravdu odborný. Tleskání po větách mně nikdy nevadilo, v dobách dávno minulých to bylo běžné a publikum tím vyjadřovalo svoji spokojenost. V moderních časech se ustanovil zvyk, že každá vícevětá skladba je komplexním dílem celá a nehodí se proto její průběh na koncertech potleskem přerušovat. Nakonec ale pro interpreta je důležité, že se jeho výkon publiku líbí a je lepší potlesk po každé větě, než žádný, nebo vlažný po celé skladbě.
Moje maminka, která dnes již není mezi námi, vás milovala, neboť měla k hudbě blízko. Její tatínek hrál v Brně v orchestru na housle. Jako dítě mě někdy brávala s sebou do sv. Jakuba v Praze na varhanní koncerty. Pamatuji, jak se krásně oblékla, upravila. Byl to pro ni velký zážitek. Dnes, když vidím některé lidi, jak se oblečou na koncert, vnímám to jako neúctu. O mobilech ani nemluvě. Setkáváte se často s tímto nešvarem?
Bohužel tento nešvar je častý. Dokonce i někteří vystupující, zřejmě ve snaze zaujmout když ne uměním, alespoň oblečením, volí podobné oděvy vhodné spíš do varieté, než na koncertní podium. Na svých koncertech se s tím moc nesetkávám, dokonce když občas dělám vystoupení pro studenty, potěší mně, že mladí lidé přijdou i na dopolední koncert ve společenském oděvu . Většina uměnímilovných občanů tento zvyk respektuje a účinkující by měli tuto tradici také ctít. Kdyby vystupovali na významných zahraničních pódiích, věděli by, že ve smlouvě bývá zdůrazněno předepsané „oblečení“, tedy frak, nebo smoking.
Hrál jste pro a před mnoha zajímavými a významnými lidmi. Mnoho z nich jste poznal osobně. Kteří vám nejvíce utkvěli v paměti a proč?
Moje zkušenost s opravdu velkými osobnostmi ze všech oborů lidské činnosti byla většinou vždy stejná. Čím větší význam, tím větší pokora a skromnost. U těch malých, co se významně pouze tvářili to bylo přesně naopak. Čím bezvýznamnější, tím nadutější.
Tady se nabízí otázka. Jak vnímáte současnou politicko-ekonomickou situaci nejen u nás, ale i ve světě?
Dnešní svět mně připadá dosti úchylný s tím neustálým přepočítáváním všeho na peníze. Kolik kdo zaplatil za fotbalistu, kolik která osoba v zábavním průmyslu, nebo sportu vydělala, kolik si který diktátor nakradl… A o to jste smutnější když víte, že Vincent van Gogh neprodal za svůj život jediný obraz (vyjma svému lékařovi, který jej podporoval) a s jeho díly se dnes celosvětově kšeftuje za astronomické částky , Antonio Vivaldi zemřel v bídě ve Vídni a tisíce muzikantů, včetně mě jeho nádherná hudba živí. O Mozartovi ani nevíme, kde je pochován… Je to divný svět, ve kterém nemají miliardy lidí pitnou vodu a milióny hladoví.
Jste žákem Davida Oistracha, světoznámého ruského houslisty. Například návštěva baletní školy v Moskvě je celoživotním zážitkem, za kterým stojí tvrdý dril a odříkání. Jak vnímáte tuto kulturu?
Ruská kultura byla za všech režimů skutečně světová a tak tomu je a vždy i bude. Je to velká země, která si svých velikánů váží. Na dovolené jsme sledovali televizní kanál Rossija 1. V jejich ranním vysílání každý den připomínají své největší postavy z kultury, vědy , sportu. Velmi kvalitní je jejich dramatická televizní tvorba, dokumenty i zpravodajství. Bohužel toho o ruské kultuře víme v posledních letech moc málo.
Vaše generace neměla o osobnosti či vzory nouze. Dnes je tomu jinak. Proč nám, podle vás opravdové elity chybí?
Současnou dobu silně ovlivňují média. V nich se většinou místo elit objevují mediální tváře, které se vyjadřují ke všemu, aniž tomu vždy dobře rozumí. Zatímco vědoucí lidé mlčí, neboť se jich nikdo na nic neptá. V naší zemi žije a pracuje tolik vynikajících odborníků v různých oborech na světové úrovni. Většinou jsou ale příliš skromní a nikam se „necpou“ a tak se za elity mohou vydávat ti, kteří mají pověstné „lokty“.
Hudba prohlubuje emoce. Jak je prožíváte vy nejen jako houslový virtuóz, ale také posluchač, a který žánr je vám kromě klasické hudby blízký?
Hudba je skutečný zázrak. Kolik nálad, pocitů, napětí se dá vyjádřit na 7 tónech naší stupnice je neuvěřitelné. A kolik má tvarů a tváří, barev jednotlivých nástrojů a lidských hlasů. A kolik žánrů a forem. Nádhera! Vše vychází z lidové hudby. Tu miluji obzvláště a opět jsem fascinován, jak se proměňuje, když putujeme na jih, nebo na východ, na sever, či západ. Jako pokrmy, těla stejně jako duše. Každý národ má svůj rukopis. Je to úchvatné.
Říká se, že hudba (jakýkoliv žánr) lidi stmeluje. V naplněných sálech je úžasná atmosféra, energie a dojmy, se kterými diváci odchází do svých domovů. Aktivně pomáháte nastupující české interpretační generaci. Jak vnímáte budoucnost hudby a interpretů?
V dnešní době a v dnešním světě to rozhodně nemají lehké. Zvláště ti, kteří se rozhodli jít cestou trnitou a kamenitou a odmítli ďáblovo lákání na lehkou a rychlou kariéru se spoustou peněz a požitků. Umění se rodí v potu tváře a i situace, kterou nyní prožíváme není jiná. Jak si představujete, že žije v těchto dnech, kdy je vše zakázáno interpret takzvané vážné hudby? Stejně jako vrchový sportovec. Denně minimálně 5-6 hodin cvičí na svůj nástroj, protože po mnohaměsíční pauze bez této každodenní dřiny by nebyl schopen dobře odehrát koncert. Například houslista ve svém pokrouceném postoji s houslemi pod bradou by ty 2 hodiny ani neodestál. Takže je to denní dřina, ovšem bez jakéhokoliv příjmu, pakliže je, jak se říká na „volné noze“ a nemá ještě někde pedagogický úvazek. Modlím se, aby se svět co nejdříve dostal do normálních kolejí, protože dlouhodobě přetrvávající nejistota a stopstav by mohly být pro tento druh umění fatální.
Vy máte ohromné a velmi potřebné zázemí ve vaší paní Evě. Co to pro vás, jako člověka, ale i umělce přesně znamená?
Eva je mimořádný člověk, kterého mně seslalo snad přímo nebe. Je nejen ohromně vzdělaná, ale i mimořádně talentovaná. Dokázala se prosadit ve dvou profesích a to jako herečka a nyní jako spisovatelka. Lidé jí neustále píšou, jak ji milují za její role a to přesto, že toto „řemeslo“ už nedělá přes 30 let. Její knížky vyšly v několika reedicích, vždy byly rychle vyprodané. Seriál podle její knížky „O ztracené lásce“ byl velmi úspěšný nejen divácky, ale vysoce ohodnocen i odbornou kritikou. Do toho je mým nezastupitelným pomocníkem při pořádání koncertů na našich festivalech Svátky hudby, na naší luhačovické Akademii a v neposlední řadě autorkou námětu cyklu koncertů „Má vlast“, který děláme ve spolupráci s nekomerční televizí NOE a kde už máme vyrobeno na 50 dílů. Představujeme mladou muzikantskou generaci na památných místech naší země a mecenáše, starosty, osvícené hejtmany, podnikatele, duchovní a vůbec lidi, kteří mají vztah ke krásnu a jsou ochotni je podporovat. Takže záběr mojí ženy je nebývalý a přesto zvládá i starosti s naším běžným životem. A to ještě stihla dopsat svoji novou a velmi krásnou knihu. Klobouk dolů.
O která díla, skladatele ve vašem repertoáru je ve světě největší zájem?
Nejčastěji mně pořadatelé v cizině žádali o Čajkovského, Dvořáka, Sibelia, Mendelssohna, Mozarta, Brahmse. Nebyl žádný skladatel, který by z těch největších nějak zásadně vyčníval.
Které období vám je nejbližší?
Nemám vyloženou specializaci. V naší branži, pakliže jí chcete dělat na mezinárodní úrovni, musíte zahrát dobře všechno. A té nádherné hudby je nekonečné množství. Těžko se z té krásy vybírá.
Povídali jsme i o všem možném, zažil jste mnoho krásných okamžiků, potlesk, slávu. Je něco, co vás na tomto světě mrzí, rmoutí?
Je to lidská zloba, závist, nadutost, netolerance. Těch špatných vlastností lidských je příliš mnoho. Bohatí jsou stále bohatší a chudí stále chudší. Nůžky se děsivě rozevírají. Svět se stále potácí ve válkách, protože se na nich dá dobře vydělat. Záminka se vždy najde. A tak to jde pořád dokola.
A naopak, jakých hodnot si s odstupem času, nabytých zkušeností vážíte, a které byste rád předal nejen vašim příznivcům?
Vážím si lidí, kteří vždy dokáží to, co mocní světa zničí, opět napravit a vrátit běh lidstva do správných kolejí. A těší mně, že jich je většina.
Copyright 2012-2024. VIPosobnosti.cz.
Autorská práva: Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či další zpřístupňování článků, podcastů, videí a fotografií bez písemného souhlasu vydavatele, vč. sociálních sítí je zakázáno.