V televizních rozhovorech se problémy nevyřeší, říká Rey Koranteng

Myslím, že k tomu patří i ta vizáž.

Ano, s vizáží to taky souvisí. Ale rozhodně to není proto, že bych tak dobře zpíval, jako zpíval mistr. Takže proto to přirovnání opravdu nesedí. Ale je pravda, že když se třeba do telefonu představím Rey Koranteng, tak každému asi dojde, kdo to je. Podle jména mě poznají i malé děti. Protože jsem tady toho jména jediný.

Tak ono Gottů, co se zvláštnosti jména týká, taky moc nebylo.

Vůbec to nezmiňuj. (smích) Vždycky jsem měl pana Gotta ve velké úctě pro jeho profesi i vlídný lidský přístup a vůbec s ním nechci být srovnáván.

K té profesionalitě se ještě dostaneme. Ale jak jsi tady sám zmínil, jsi orientální. My jsme se tady sešli opravdu v zajímavém tandemu, protože já jsem pro změnu z Indie, takže jsme tady taková interkontinentální společnost. Máš nějaké mezinárodní přátele?

Ano. V dnešní Praze to snad ani nejde jinak. Praha vždycky byla plná cizinců, teď možná s covidem jich ubylo, ale pořád jich je hodně. Ale přátele mám ze všech koutů světa, vlastně to ani nepočítám. Částečně mám i jednoho v rodině. Moje nejstarší dcera totiž žije s cizincem.

Nemají mezi sebou vzájemně ty mentality problém?

Ne. Nejsem zastáncem teorie tavicího kotle, ale myslím si, že když je to vhodně promíchané, jako třeba teď v Praze nebo v tom městě, kde žije Vanessa, je to fajn. Vlastně Vanessa žije v cizí zemi, takže ona tam je cizinkou a chovají se k ní moc pěkně. Myslím, že téma odlišných mentalit je obecně přeceňované a přetřásané lidmi, kteří třeba ani nepřijdou s cizinci do kontaktu.

Kolika vládneš jazyky?

Akorát anglicky. Občas opráším ruštinu, protože ve čtvrti, kde bydlím, mám ruské sousedy. A mám mezi Rusy i pár přátel, hlavně přes šachy, které hraju. Mimochodem, Rusové jsou velmi dobří šachisté. A Indové jsou skvělí šachisté. Ty je opravdu těžké porazit.

Mě jsi teda porazil velmi lehce.

No jo, to jsme si ale u toho jen tak povídali. (smích)

Také jsi mluvil o profesionalitě. Už přes dvacet let tě mají lidé spojeného s Televizními novinami, každý večer vcházíš lidem do pokojů. Co profesionalita u moderátora obnáší?

To si netroufám posuzovat, protože jako moderátor se pořád učím. Ale tak, jak jsem to vypozoroval u svých vzorů, tak v případě zpravodajství je to určitě přehled, kontakty. Nevysedíš si to v kanceláři. Musíš se potkávat s lidmi v ulicích, jak se dnes říká s insidery, kteří vědí, o co jde. Pak jsou určitě důležitými vlastnostmi zájem a zvědavost, ale taková ta normální. Vlezlost je mi protivná. V některých filmech jsou novináři nastínění jako takoví ti vlezlí protivové, to já nemám moc rád. A potřebná je připravenost na nové výzvy, protože čas od času se v profesi naskytne něco nového, co člověk nezná. Musí člověk vidět také nějaké své limity, takže něco je dobré odmítnout, ale někdy zas vyzkoušet nové věci a nebát se jich.

A tobě se to povedlo? Dělal jsi spoustu zajímavých rozhovorů i s politiky, ať už to byl bývalý premiér nebo současný prezident. Tam se můžeš na rozhovory přichystat, nebo tam hraje roli flexibilita?

Tam se musíš přichystat. Když se jedná o speciální pořad, musíš se chystat dlouho. Nechci ze sebe dělat nějakého velkého znalce politiky, ale mezi lidmi, kteří se kolem ní pohybují, mám spoustu kamarádů, docela mě zajímá. Nikdy bych do ní nechtěl vstoupit, to zas ne. Tím zájmem se člověk připravuje kontinuálně a pak těsně před pořadem samozřejmě intenzivně. A v Televizních novinách je rozhovor vždycky sázka do loterie, protože tam jsou rozhovory velmi krátké, maximálně tři minuty, což je tak na jednu, dvě, maximálně tři otázky, když má respondent dobrou náladu a je stručný. Což je úplně jiná disciplína. Tam je to opravdu rychlá přestřelka, aby se divák něco dozvěděl. Ale řekněme si na rovinu, ono se v těch televizních rozhovorech moc problémů nevyřeší. Spíš jde o to, jak zaujme ten konkrétní dotyčný politik. Řešení samotného problému ale není o emocích, to je daleko hlubší a složitější.

Ale ty ho potřebuješ „domanipulovat“ k odpovědi, kterou potřebuješ ty nebo diváci slyšet. A když ti utíká, je to těžké?

Není. Většina politiků jsou dnes zkušení rétoři. Některý více, některý méně. Žijí v tom léta od rána do večera. Když na něco nechce odpovědět, tak na to neodpoví. Nemůžeš ho přinutit. Je důležité, aby divák věděl, že nedostal odpověď.

V Televizních novinách vystupuješ od půl osmé večer. Leckterý divák si možná řekne: Co on asi celý den dělá?

(smích) Lidé si většinou myslí, že se někde flákám a pak tam přijdu v sedm a přečtu to. Pracovních úkolů je ale víc, i když to není úplně práce Jamese Bonda. Většinu času jsou schůzky, telefonáty a hodně čtu. Články, zprávy, flashky. Když se stane nějaká událost, nestačí si přečíst jednu zprávu z tiskové agentury, ale potřebuji ji zkonfrontovat minimálně s další jednou, spíš dvěma. Dnes už se moc nečtou tištěné noviny, ale spíše weby. A je zajímavé, že když si přečteš tři weby, dostaneš o té samé věci tři podobné, ale ne úplně stejné zprávy. Přitom pokud je pravda jedna, měla by to být jedna zpráva. Takže porovnáváš. Je to v podstatě trochu kancelářská práce.

Takže tobě se nemůže stát, že zaspíš jako mně dnes ráno…

Připravuji se už od rána doma, ale v práci jsem od 13 hodin. Takže zaspat na třináctou, to už by opravdu bylo zvláštní. (smích)

Nejsi jenom moderátor televizních novin, ale moderuješ také společenské akce. Co tě na nich baví?

To je úplně jiná disciplína. Nevyhledávám je, moderuji spíš příležitostně, když dostanu nabídku. Musím zaťukat, že nabídek je dost, i když teď je teda covidová doba, takže obecně jich je méně, ale před covidovou dobou jich bylo hodně. A je to výborný trénink. Protože tam, na rozdíl od televize, máš přímý kontakt s divákem, což je velmi důležité, protože jeho reakce tě mohou buď povzbudit, nebo rozhodit. Takže je to opravdu zkouška. Není to úplně pro trémisty. Ale člověk se tam otuží. Vyzkouší si, co funguje, co nefunguje. Z mého pohledu to člověka učí určité lehkosti, která se dá uplatnit potom i při vysílání ve studiu. Skvělý je přímý kontakt s lidmi. Většinou nastupuje improvizace, protože ani sebelepší produkce akci nikdy nenazkouší tak, jako se to dělá v televizi. Televize, film a divadlo, tam je příprava jiná, precizní. Ale i improvizace je důležitá. Společenské akce jsou takový testovací polygon.

Byl si  častým hostem na mých společenských akcích. Jako produkční vím, že záleží také na atmosféře.

Ano, to je jedno s druhým. Je důležité sledovat, jak na tebe publikum působí a reaguje. Vždy si vyměňujete nějakou emoci.

Reyi, myslím, že jsme se o tobě dozvěděli věci, které ne všichni věděli. A přeju ti, aby se ti splnila všechna ta tvoje přání, abys byl spokojený a abychom tě vídali na obrazovkách pak pořád co nejdéle.

Děkuju, také přeju, ať je ten rok 2022 co nejlepší. Přemýšlel jsem, jak bych ho nazval. Doufám, že to bude rok zdravého rozumu. Tak uvidíme.

A čím bys čtenářům dodal optimismus?

V dnešní době se možná optimismus hledá těžko, nevěřím na žádné velké obecné štěstí, ale věřím v takové ty drobné záblesky všedního dne. Asi se nestane, že spadne nějaký velký pytel štěstí z nebe, ale takové ty běžné radosti, že vám neujede tramvaj, že stihnete včas dorazit do práce, že nezaspíte, viď Álo (smích), nebo když zaspíte, tak to přece jen stihnete. To jsou taková ta malá vítězství, která nás posilují.

Celý rozhovor zde: V moderátorském duelu mezi Ghanou a Indií zvítězil Rey