Je nutné vrátit zpátky vztah zákazník a poskytovatel služby, říká miliárdář Pavel Sehnal

Lidé dnes již přemýšlí, do čeho investovat své peníze. Jak poznají pacienti či klienti, že se jedná opravu o kvalitu?

Musíme vrátit tržní principy. Lékař by měl být motivován poskytnout dobrou službu. Ve zdravotnictví je obtížné poznat, jak certifikovat jednotlivá zařízení. Je nutné vrátit zpátky vztah zákazník a poskytovatel služby. Neplaťme sto procent plateb lékařům prostřednictvím zdravotních pojišťoven, ale jen osmdesát. Těch zbylých dvacet procent zaplatíme přímo lékaři. To donutí lékaře vydat účtenku, a tím se dostáváme do principu, že si za služby jako zákazníci platíme.

Budou mít lidé na tento druh plateb v budoucnu peníze?

Situace je teď dost strašná. Státní sektor vykrádá soukromý. Průměrný plat je 39 tisíc měsíčně ve státní sféře, v soukromé o pět tisíc nižší. A plat učitelů se teď vyšplhal na astronomických 44 tisíc. Nevidím důvod, proč by měl mít státní zaměstnanec ve stejném oboru víc než tentýž v soukromé sféře. To vnímám jako obrovskou nespravedlnost.

Jak tedy dostat potřebné finance do soukromého sektoru?

Přestat jej vykrádat. Na daních, jako je například daň zdravotní, kterou nechci nazývat zdravotním pojištěním, protože ta paušalizovaná částka je ve formě daně. A také daň na sociální dávky a důchodové pojištění je obrovská. Lidem pak nezbývají peníze. K čemu nám je, když obce tady chtějí vybudovat sociální bydlení, které vytáhne peníze z kapes daňových poplatníků? Nejvhodnější je nechat peníze v kapse občana, ať si sám rozhodne, co si za ně koupí.

Byty jsou velmi drahé, nejen pro mladé lidi nedostupné. V čem je problém?

Byty jsou nedostupné, ale ne proto, že bychom je neuměli levně „vyrobit“, nýbrž proto, že než byt přijde na trh, nabalí se na něj příliš mnoho nákladů. Složitost procesu stavebního řízení neuvěřitelně dlouhá. V Praze trvá deset let.

Proč to trvá tak dlouho?

Ve chvíli, kdy developer koupí pozemek a začne prodávat byty, je mezi tím sedm let nečinnosti státních úředníků, tedy porušování stavebních předpisů ze strany státu. Stát má totiž na určitý úkon stanovenou ve správním řádu lhůtu třeba 30 nebo 60 dnů, ale někdy mu to trvá také dva roky. Než se zastupitelé sejdou, než všechny výbory a podvýbory rozhodnou… A tady je potřeba zákon změnit a stát pokutovat. Dejme úřadu například tři měsíce, ale pak trvejme na tom, aby opravdu do této lhůty rozhodl. A pokud ne, stát by měl developerovi škodu nahradit, protože on už má ve svém projektu uložené finance.

Jsou v tomto sektoru kompetentní lidi, kteří by dokázali toto realizovat?

V České republice je nedostatek technicky vzdělaných lidí. Jak je možné, že ročně opustí vysoké školy osm set knihovníků, tisíc právníků, ale pouze padesát pokrývačů a šedesát řezníků? To je naprosto nekompetentní rozhodování ministerstva školství. Je potřeba otevřít prostor pro soukromé školství a vzdělávání, protože bude rychlejší, pružnější a bude rychleji reagovat na potřeby trhu, studentů.
Učit by tam měli profesoři, kteří budou mít potřebné znalosti a zkušenosti. Soukromý sektor by měl umět nabídnout i praxe. Co je například platné, že student opustí polygrafickou školu, když škola nemá ani jeden tiskařský stroj. Proč ho nemá? Protože stojí od třiceti milionů do sta milionů korun. A na to škola nemá peníze. Proč by měla investovat takovou částku? Proto je pro ni vhodnější spolupracovat s výrobními podniky, tak aby mladí lidé získávali praxi přímo v nich.

Studenti, kteří vystudují, měli by dokázat najít pracovní uplatnění. Není to pro ně problém?

Trh práce dnes potřebuje například osm set kvalifikovaných pracovníků do stavebnictví. Tady je potřeba začít uplatňovat tržní principy školství. Na všech vysokých školách by měl být zaveden poplatek, školné. Je sociálně nespravedlivé, aby pro ty v budoucnosti bohatší platili ti chudší. A tyto peníze by měly být využity pro učňovské obory. Vzdělávací cyklus je náročný, drahý a do světa vypouští studenty vystudované v oborech, které trh nepotřebuje. Ministerstvo školství není v tomto flexibilní. Stát je potřeba vystavit konkurenci soukromému sektoru školství.

Mluvil jste tu o tom, že zaměstnáváte tisíce lidí, kteří jsou na vás závislí a živí rodiny. Kde je vaše zodpovědnost?

Pokud s tím člověkem uzavřu nebo rozvážu pracovní poměr, zasáhnu určitým způsobem do jeho života. Jsem spoluzodpovědný za to, jestli jeho rodina bude mít příjmy. Ale i on, pokud přijme nějakou pozici, je také za ni zodpovědný.

Mluvil jste o náročnosti vaší práce. Vím o vás, že jste prvním Čechem, který zdolal oba póly. Co to obnáší?

Ano, napsal jsem o tom knihu Severojižní peklo, ve které popisuji dobytí obou pólů. Důležitá je velká houževnatost, dlouhodobá příprava na expedici, která trvá osm až deset dnů. Ve velkých mrazech táhnete těžké sáně. Dopravujete se tam vlastní silou, nejedete na sněžném skútru, takže jsme kráčeli pěšky nekonečně dlouho, zamrzlou bílou plochou. Tělo je vedeno k tomu přežít, takže postupně odpojuje všechny ostatní funkce, protože námaha spojená s tím výkonem je tak vysoká, že psát si deníček je nemožné. Soustředil jsem se jen na jediný cíl. Přežít.

Kolik člověk potřebuje času na přípravu takto náročné expedice?

Ne více než jeden lidský život.

Věnujete se ale také jiným sportům. Kterým?

V zimě závodím na běžkách, šestkrát už jsem běžel ve Švédsku devadesát kilometrů, jednou závod na dvě stě kilometrů tamtéž. Uběhl jsem ho non stop za osmnáct a půl hodin. Také závodím v Chorvatsku na námořních plachetnicích, kde jsem se stal několikanásobným mistrem ČR. Tady v Česku závodím na menších plachetnicích, katamarány tornádo, i tady jsem si sáhnul na bronzovou medaili v rámci mistrovství ČR. Závodím také na horských i silničních kolech. K těmto sportům jsem přidal rychlostní kanoistiku.

Říká se, že dobrý fyzická kondice pomáhá překonávat nejen pracovní stresy…

Ano. Vidím to nejen na sobě, ale také na svých zaměstnancích a kolezích v práci. Člověk, který se věnuje sportu, je férovější, čestnější, poctivější, ale i pracovitější. Má větší ochotu a vůli na sobě pracovat. Dokáže být týmovým hráčem. A to je velmi důležité nejen v práci, ale i v životě.