Lidé mě vnímají víc jako diskotékového zpěváka a skladatele než jazzmana, říká Michal David
Alka Hájková
Redaktorka
Dobytí Bastily, narození zpěváka Michala Davida, ale i Karla Gotta. Právě 14. červenec je dnem, kdy je opravdu co slavit. Málokdo už asi dnes o Michalu Davidovi ví, že patří k našim nejlepším jazzovým pianistům. Proč hitmakera nakonec zavál život jinam, která léta mu přinesla štěstí a úspěch a na jaké koncerty dnes lidé rádi chodí? Nejen o těchto tématech s králem diskoték v exkluzivním rozhovoru pro VIPosobnosti.cz.
Michale, ty jsi žádaný autor hitů. Každou chvíli za tebou chodí zpěváci, abys jim složil písničku. Co to obnáší?
Když dostanu nějaké zadání od zpěváka, vím, co mu napsat, protože už mám přesnou představu, čím se prezentuje, jak a co zpívá, co mu sedí. Takhle k tomu přistupuji i v muzikálech. Když mi například Pepa Vojtek bude hrát ve Třech mušketýrech Atose, tak mu to musím psát rockově. Pro jiného umělce je tam zase kantiléna, takže každá písnička či role jsou nějakým způsobem specifikované. A to samé u zpěváků. Písnička jim musí sedět, takže ji píšu přímo na míru.
Je těžké, aby se z ní stal hit?
Je to zázrak. Klíčový je nápad a pak symbióza mezi zpěvákem, publikem a fanouškem. Posluchači písničku buďto přijmou, nebo ne. Někdy máš pocit, že jsi napsala hit jako blázen, a lidé ho nevezmou. A naopak písničku, kterou bys za hit nepovažovala, si posluchači vyberou. Je to zvláštní. To se nedá předem odhadnout.
Když tvoříš na svůj koncert play list, jsou v něm i nové písničky?
Ne, lidé jdou jenom po starých osvědčených hitech. Teď tvořím nové album, Funky 2. Prvního alba se prodalo přes dvacet tisíc, což je dnes úžasné číslo. Na příští rok v Londýně připravuji nové album s producenty, kteří pracují pro Robbieho Williamse, Adele, Jamese Blunta, Mika Bubbleho a další hvězdy. A dalšími tvůrci, kteří psali pro Cher i Joea Cockera. Tady bych byl rád, kdyby jeden z možných hitů hrála rádia, protože lidé čekají, že přijdu s něčím novým.
My máme společný idol, a to Eltona Johna. Oba hrajete úžasně na klavír. Co pro tebe setkání s ním znamenalo?
On už svoji kariéru nedávno ukončil. Jsem rád, že jsem se s ním mohl osobně setkat na Windsoru, charitativní akci, kde jsem se potkal i s Lady Gagou. To, že jsem měl možnost si s ním popovídat, byl pro mě úžasný zážitek. Elton byl pro mě vždycky velký vzor a jeho písně mě velmi inspirovaly.
Pro moji práci mě italská muzika inspirovala, už jen proto, že jsem v Itálii jako malý kluk pár let pobýval. Jejich muziku jsem nasákl, inklinoval jsem k italské tvorbě, což je na mých písničkách vidět. Mají trochu italský ráz, chraplavý hlas disca. Italskou populární hudbu mám rád, protože je melodická, založená na pár akordech C dur, A mol, F, G. Ale funguje to. A důležité je, že je lehce zapamatovatelná.
Říká se o tobě, že patříš k nejlepším jazzovým pianistům. Moc se o tom nemluví. Proč?
Není to tajemství, ale lidé mě vnímají víc jako diskotékového zpěváka a skladatele. V šestnácti letech jsem dostal ocenění Muzikant roku na Pražských jazzových dnech a na piano jsem hrával velmi dobře, ale to by mě neuživilo. Chtěl jsem se živit muzikou, což jazzem nešlo. Obdivuji jazzové muzikanty, například Emila Viklického. Byl to osud.
Dnes jsi zapsán v podvědomí lidí jako diskotékový král. Měl jsi někdy chuť se věnovat i jiným žánrům?
Mám rád jazz i americké country, ale mě to už od mládí víc táhlo do toho disca. Jako mladý kluk jsem rád chodil na diskotéky. Začínal jsem big beatem, když jsme měli kapelu s Alešem Brichtou a Jakubem Smolíkem. Hrávali jsme Slade, Deep Purple, Black Sabbath atd.
Rok se sešel s rokem a ty opět slavíš narozeniny. Ve stejný den jako Karel Gott, 14. července. Oba jste měli to štěstí, že jste se narodili do doby, která muzice přála…
Karel měl štěstí na ta šedesátá léta, já na osmdesátá, která dodnes miluji. My jsme se bavili o Eltonovi, ale já mám rád třeba také umělce právě těch mých let. Bee Gees, Whitney Houston, čili diskotékovou muziku této doby.
Vzpomínám si, že kdysi v časech totality v televizi Karel Gott řekl, že je to doba, kdy se lidé chtějí především bavit. Ty jsi ji taky velmi dobře zažil. Dnes se historie, samozřejmě v jiném módu, opakuje…
Řekl bych, že ano. Lidé teď chodí na koncerty víc než dřív. Živá hudba začíná zase oslovovat. O2 arénu a další pódia začínají naplňovat umělci, od kterých bys to nečekala. Je vyprodáno, což je dáno tím, že lidé jdou raději na velkou show plnou různých efektů než na malý koncert někde v zapadlé vísce.
Kde tě můžou fanoušci během léta vidět a slyšet?
Mám před sebou pár fesťáků, 11. a 12. srpna zpívám v Plzni a Ostravě jako předskokan před DJ Bobem, což je pro mě pocta, protože on je hvězda minimálně evropského formátu. Koncertování chci teď trochu omezit, ale v roce 2025 mám v plánu vyjet s novým programem, ve kterém budou jak staré osvědčené hity, tak ty novější. K narozeninám, které mě čekají za dva roky, chystám velký koncert, pravděpodobně v červnu v Edenu. Koncert se připravuje delší dobu dopředu, takže v březnu příštího roku vyjedu s novým singlem. A už mám nějaké další nápady. Chci přijít s něčím novým, ale i jiným. „Davidovský“ to moc nebude. Přece jen k mému věku už patří větší elegance.
Copyright 2012-2024. VIPosobnosti.cz.
Autorská práva: Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či další zpřístupňování článků, podcastů, videí a fotografií bez písemného souhlasu vydavatele, vč. sociálních sítí je zakázáno.
