Osmany Laffita: Osobnosti určují trendy, a podle toho to pak vypadá

Viděl jste teď Ellite?

Ano. Byl jsem se podívat. Tam si stylista vzal na sebe smokingový kabát, černé krátké kalhoty, smokingový pásek a košili s odhalenými rameny, jako ženská. To oblečení nemělo ani hlavu ani patu. Bylo to nevkusné a nestylové. Kde je problém? Je určitá skupina stylistů, modelek a novinářů, kteří spolu navzájem kamarádí. To je taková malá klika, která se vzájemně podporuje. Modelka potřebuje šaty, stylista to zařídí a novinář to napíše. Nikdo z nich není opravdový profesionál. Stylista to prodává jako svojí práci a inkasuje peníze. Takto si pořád dokola pomáhají navzájem.

Jaký je tedy váš přístup?

Svoji profesi jsem vystudoval. Vím, co ta práce obnáší. Nedávno si mě dovolila kritizovat nějaká modelka a blogerka. Googloval jsem, co je zač, a byl jsem udivený. To jste měla vidět, jak se obléká. Vypadá jak šašek, a dokonce není ani hezká. Můžu si dovolit říct, že to je obluda. A to je to samé, co dělala Františka, rádoby módní expertka, která o módě nevěděla vůbec nic. Vedla se mnou rozhovor, a když se mě ptala na můj světový vzor Pierre Mugler, zeptala se mě, jak se to píše. Ani nevěděla, o koho jde.

Přestože jsem nad věcí, beru to profesně vážně. Nevadí mi, když mě kritizuje někdo, kdo je v oboru jednička a rozumí mu. Ale nenechám se urážet od kdejakého rádoby stylisty. To mi profesně vadí. Oblékám se podle toho, co se mi líbí a v čem se cítím dobře. Nevyužívám služeb stylisty. Na rozdíl od některých rádoby celebrit ho nepotřebuji. Například Leoš Mareš. To jsou lidé, kteří nemají vlastní vkus. Nevědí, co si mají koupit, jak to nosit atd. Tito lidé určují trendy, a podle toho to pak vypadá.

Ale pokud nemám vkus, jak říkáte, můžu si najít nějaký vzor, ne?

Ale to je to, o čem mluvím. Někteří si vezmou na pomoc lidi, kteří módě nerozumí. A pak to dopadne tak, že na veřejnosti vypadají jako šašci. Mají na sobě obleky, jako by byly půjčené po osmiletém bráchovi. Například začala móda slim fit, což ale neznamená, že v úzkých kalhotách ani neohnu nohu nebo v košili nezvednu ruku. Trendy nejdou pro každého člověka. Jsou určené pro lidi, kteří si to můžou dovolit. Nemám metr devadesát, takže si nemůžu dovolit nosit to, co má člověk této výšky. A opačně. To, že se mi něco líbí, ještě neznamená, že to budu nosit.

Jak a kde jste se naučil vkusu, tedy tomu, o čem tady mluvíte?

To je dáno mou osobností. Asi dar. Už v dětství jsem pořád něco tvořil. Samozřejmě mi později pomohla škola. Ta mě naučila technice, tedy šití. Dnes už nesedím u šicího stroje od rána do večera, na to mám lidi, ale umím to a vím, jak má výsledek správně vypadat. Jak bych mohl jinak rozumět tomu, jestli je oblečení správně střižené nebo ušité?

Co by nemělo chybět v dámském šatníku?

Žena by měla mít ve skříni černé koktejlové šaty. Působí nadčasově a elegantně, ale bohužel málokterá žena je nosí a má v šatníku. Také by v dámském šatníku neměla chybět bílá halenka. Tu je možné kombinovat s různými doplňky, například šátkem, perlami, kalhotami nebo sukní. Pokaždé tak bude žena v téže halence vypadat jinak.

Je možné zkombinovat oblečení hezky a elegantně i pro lidi, kteří nemají tolik peněz?

Ano. Nikdo neříká, že elegance, vkus a styl musí být drahé. Lidé, kteří se rádi draze oblékají, koukají i po jménu. Například kabelka od Luis Vuitton nebo od jiného, levnějšího návrháře, to je ve výsledku plus mínus to samé. Výběr je jen otázkou ceny, pocitu a prestiže. Samozřejmě, že se počítá materiál, kvalita a podobně. Nicméně jít do obchodu s konfekcí a hezky se obléci za přijatelnou cenu problém není. I tam se totiž dají najít krásně věci, které se dají vkusně kombinovat, a bude to stát maximálně tři tisíce korun. A za ty peníze budete oblečená opravdu celá. Takže spíš než na penězích záleží na vkusu.

A když jsem tedy oblečená, přichází na řadu doplňky. Brýle, náušnice, upravené nehty, vlasy… Jak to vše správně sladit přes den a navečer?

Stačí se dívat, přemýšlet a věnovat tomu alespoň pět minut. A pokud se sám člověk neumí správně upravit, existují módní časopisy, programy. Zdá se mi, že doma o sebe lidé moc nedbají, jako by nikdo neměl doma zrcadlo. Než jste přišla, foukal jsem si vlasy. Na vzhledu mi záleží a je mi přitom jedno, jestli budu doma, nebo ve společnosti. Představte si, že přijdete dopoledne ke mně na rozhovor a přivítal bych vás neupravený nebo v pyžamu. Jaký si uděláte obrázek?

…že si mě ani sebe nevážíte. Nejen jako módní návrhář byste se měl správně prezentovat. Stejně jako kadeřnice, která nemá upravené vlasy…

Přesně tak. Ale zvyklosti tohoto typu jsou dané také rodinou. Například nikdy jsem neviděl neupravenou maminku svého přítele. Když jsme vstávali, ona už měla upravené vlasy, byla hezky nalíčená a oblečená. Ptal jsem se jí, kam jde. Říkala, že nikam. Dělala to pro sebe. Až teď, když je nemocná, jsem ji poprvé viděl nenalíčenou a v noční košili.

Pro svou kolekci navrhuji i tepláky. Elegantní, ne z uměliny, kde se za chvíli vytahají kolena. Je to sportovnější oblečení. Do posilovny, na doma pro pohodlí nebo do krámu, když jdeš pro brambory. Ale už ne do města či na schůzku. Když jsem viděl, jak byli hosté oblečení na Prague fashion week, nebyl to zrovna vrchol vkusu. Byly to modely, které už se dnes nenosí. Ani materiál, ani střih. Skuteční odborníci se tomu smáli, ale novináři tomuto outfitu dali nejvyšší hodnocení, byli přesvědčení, že to je opravdová móda. Tím nevědomky ovlivňují vkus čtenářů, což mě mrzí.

V New Yorku se také píše o módě, ale je tam daleko větší kupní síla a návrháři k uživení stačí prodat pár kousků. Ale u nás není ani tolik lidí, ani tak velká kupní síla, takže tady to nosit nebudou. Tady v Česku není móda na prvním místě. Lidé si koupí raději dobré auto a vybaví domácnost. To neznamená, že se nenajde pár dobře oblečených jedinců. Mám svoji klientelu, která se obléká elegantně, a to i v džínách a tílku.

Dnes jsou lidé, kteří se věnují přednášení tématu oblékání, společenské vystupování. Jak se na to díváte?

Já těm přednáškám moc nevěřím. Když jsem viděl, jaké ženy tam chodily, to bylo strašné. Dnes je na internetu tolik informací, že to, co neznáte, si tam můžete vyhledat. Nemám stylistu, ale umím si potřebné trendy vyhledat na počítači nebo v módním časopisu. Ale i ve svém okolí, doma můžete mít někoho, kdo vám řekne, jestli vám to sluší, nebo ne. I mě občas koriguje můj přítel. Je nutné si přiznat: Neumím se oblékat, potřebuju stylistu. Podobně jako když neumím vařit, potřebuji kuchaře. Ale lidé se rozmýšlí, za co jsou ochotni platit. I když peníze mají, pečlivě zvažují, do čeho je investovat.

V televizi pracují lidé, kteří si říkají také stylisti a kostyméři. Ale jejich práce spočívá v něčem jiném. Jdu na reportáž a vidím, jak tam sedí a čekají, jestli mám tričko s logem. Pokud ano, dají mi jiné, abych nepůsobil ve vysílání jako neplacená reklama. A to je vše.

Nedílnou součástí outfitu jsou také parfémy. Vy je vyrábíte. Kde vznikl ten nápad a impuls?

Nejdříve přišla myšlenka, pak nápad. Nemůžeš mít kočár vpředu a koně vzadu. Věnuji se celkově kosmetickým produktům. A do nich je zahrnutý i parfém. Móda a kosmetika patří k sobě. Můžete být krásně oblečená, ale máte třeba špatnou pleť nebo mastné vlasy. Pak to vypadá, jako byste měla na sobě špinavý hadr. Elegance je soubor všeho. Make-up, rtěnka, parfém, krémy… Na Kubě, odkud pocházím, lidé voní od rána do večera. I když je vedro, neuvidíte Kubánce, který smrdí. Tady v létě nemůžete do metra, protože to je takový smrad, že se mi svírá žaludek. Mám to naučené dětství. Hned, když vstanu, jdu se koupat, upravím se a navoním. Večer to samé. Přemýšlel jsem tedy, proč nepoužívat vlastní kosmetiku. Problémem byla distribuční síť. Taky je to otázka objemu. Je potřeba vyrábět ve velkém. Dnes jsme už více než šest měsíců nejprodávanější u jedné z neprestižnějších parfumérií. Podobně to bylo s brýlemi. Nosím je od dětství. Začal jsem vyrábět svojí kolekci a také bylo zapotřebí nejprve vybudovat distribuční síť a postupně se objem obchodu zvětšoval.

Máte ještě nějaké další zajímavé plány do budoucna?

Mám, ale neřeknu je, aby je někdo neukradl. Člověk musí být ambiciózní, ale ne tak, aby druhým ubližoval. Znamená to, že i když to děláte dobře, cítíte, že to potřebujete rozvíjet. Vymyslet zase něco nového. Myslím si, že jsem dokázal hodně, ale na vrcholu ještě nejsem. Musím jít pomalu a nesmím uklouznout. Protože když uklouznu, bude to bolet a těžko se budu dostávat opět nahoru.

Podle toho, co říkáte, jak mluvíte, je na vás vidět, že jste si vědom své ceny…

Ano, ale nemá to nic společného s arogancí. Víš, že to poctivě děláš více než dvacet jedna let. Teď vedle tebe někdo stojí, kdo se tomu věnuje chvíli, a jen proto, že ho noviny adorují, myslí si, že máš vyhráno. Ale otázka je, co bude za několik let. Například Blanka Matragi zavřela svůj butik v Praze. Má ve světě svoji klientelu, má nádherné, propracované šaty, ale nepřemýšlí obchodně. Kdo si v Česku může dovolit její šaty? Navíc Praha je malá. Když si vezmeš jedny šaty na sebe dvakrát za sebou, bude se říkat, že jiné nemáš. Takže Blanka Matragi má sice krásné róby, ale nemá k tomu nic, co stojí třeba tisíc korun. I když budu z malého města, budu ji mít rád a budu si od ní chtít něco koupit, nebudu moct, protože nic jiného nenabízí.

Co degraduje návrháři jméno?

Půjčovna. Po Praze je jich milióny, takže nemůžeš být originální. Nemůžu být módní dům a půjčovna v jednom, to nejde. A ty chceš mít stejné šaty jako novinářky, které si je půjčily na Filmový festival, a ještě několik let za sebou. To si nikdo nekoupí. Také musím přemýšlet nad tím, co mi to přinese, když například půjčím šaty Miss ČR nebo nějaké zpěvačce. Například Trumpová je všude. V New Yorku, v Paříži, po celém světě. O ní se mluví. Ale tady dál, za Rozvadovem už není nikdo známý. To byl jen Karel Gott. Čili jediné, co mi přinese půjčení šaty nějaké místní celebritě, je to, že bulváry napíšou, že tahle nebo ten měl šaty od tohoto módního návrháře. Ale tomu čtenáři je to k ničemu. Šaty jsou pro něj buďto drahé, nebo je nemá kam vzít. Samozřejmě, že prodávám, ale za kolik a kolik toho prodávám, nikomu neříkám.