Redaktorka
Média v čase. Jsou stále sedmou velmocí? Jak se v nich mohou lidé orientovat? Jaký účel mají demonstrace a jak dlouho budou pokračovat? Proč nechce Ladislav Jakl překládat prezidentův projev do češtiny, kdo vnese do chaosu řád? A kdy se vrátí hodnoty a tradice? Nejen na tyto otázky odpovídal Ladislav Jakl pro VIPosobnosti.cz.
Pane Jakle, jste vystudovaný žurnalista. Velmi dobře znáte i druhou stranu médií. Jak byste porovnal úroveň novinářské práce v době, kdy jste začínal, s tou dnešní? A jak se podle vás proměnila práce novinářů, jejich profesionalita a vztah k politikům?
No, za oněch čtyřicet či pětačtyřicet let se změnilo všechno, tedy i novinářská práce. Jedna věc se ale nezměnila. Žurnalistika – a nejen coby studijní obor, ale i jako profese – vždy přitahovala převážně mesianistický typ lidí. Lidí, kteří se cítí být povoláni poučovat, vychovávat a vést ostatní. Většina novinářů nechce dělat poctivě svou práci a sloužit čtenářům, divákům a posluchačům. Chce měnit svět podle jakési své sociálně inženýrské konstrukce. Poslední dobou se k tomu ale stále více přidává povrchnost, nedostatek erudice, znalosti jazyka i reportovaného tématu. Hlavně zaujmout, upoutat pobavit a hlavně – ovlivnit. Úplně se setřely rozdíly mezi žánry. Vemme si samotný termín „média“. Měla by být prostředníkem mezi realitou a vnímatelem, který nemůže být u všeho. Měla by být jeho očima a ušima. Ale chce být i jeho rozumem, a tak mu realitu rovnou převypráví, aby ji správně pochopil. Na počátku je ale sám pohodlný čtenář, divák a posluchač. Nechce moc přemýšlet, má raději nálepky, pózy, škatulky. Je pohodlný, nemá rád složité věty a argumentace, nezajímají ho analýzy. Chce být rychle se vším hotov. A v této objednávce mu většina médií jde na ruku.
A naopak, politici dnes stále častěji sázejí na vlastní sociální sítě a přímou komunikaci s veřejností. Jak se podle vás proměnil jejich vztah k médiím a nakolik dnes ještě potřebují tradiční novináře?
Metoda „jít přes hlavu médií“ se zrodila v Americe z naprostého zoufalství nad tím, jak média překroutí každou větu, pokud ji rovnou nevypustí, když se nějaká nehodí. Lidé dnes neposuzují veřejně známé osoby podle toho, co tyto osoby samy řekly, ale podle toho, co o nich někdo řekl. A tak nejen politici, ale i známé celebrity pocítili potřebu oslovit své publikum napřímo, bez oněch žurnalistických prostředníků.
Jak se v tom všem orientují sami čtenáři, posluchači a diváci? Dokážou ještě rozlišit kvalitní žurnalistiku od účelové komunikace a jak se podle vás proměňuje jejich důvěra v média?
Pokud se sami v daném oboru nepohybují, tak nemají šanci. Vystačí si se zjednodušenými frázemi a s fenoménem, kterému říkám „překládání z češtiny do češtiny“. A novináři jim pod nos strkají své převyprávěné verze reality. Takové to: „chcete tím říci, že…“ Na to já obvykle odpovídám, že to, co jsem chtěl říci, už jsem přece řekl.
Tímto širším úvodem jsme se chtěla dostat k tomu, že média postupně ztrácí na hodnotě… Jak vnímáte konec poplatků, o tu výši asi primárně úplně nejde. Prezident Klaus navrhoval zrušení veřejnoprávní ČT. Mělo by smysl, aby se současná vláda k tomuto návrhu vrátila.
To je otázka na knihu, ne na jednu odpověď. Ale mám-li zkusit vyloupnout podstatu problému, pak musím říci, že nikdy neproběhla fundamentální debata o tom, co vlastně mají státem zřízená média vysílat. A co už určitě nemají. Tyhle kolosy jsme zdědili z dob, kdy nikdo jiný nevysílal. Byl tu monopol. Bez například dětských pořadů ČT a ČRo nebyly by tehdy žádné. Dnes už ale existují stovky nezávislých soukromých stanic. Ty vysílají všechny žánry. Co tak strašně důležitého chybí, že kvůli tomu musí existovat televize zřízená státem, disponující majetkem přiděleným zákonem, kmitočty předělenými zákonem a penězi poplatníků, které musí lidé platit z rozhodnutí státu? A pokud tedy něco takového chybí, proč tyto instituce nedělají jen to, ale vysílají převážně totéž, co vysílají mnozí jiní?
Neodpověděl jste mi na dotaz, zda ČT úplně zrušit…
Protože ta otázka bere problém od konce, ne od začátku. Nejdřív musíme debatovat o tom, zda v mediální krajině obydlené stovkami stanic chybí něco tak strašně důležitého, že to musí nějakou formou zajišťovat stát. Pokud bychom něco takového našli, bylo by nutné to pojmenovat, vymezit, ocenit. A pak třeba vypsat veřejnou zakázku typu: kdo zajistí vysílání pro školy krajské a celoplošné v rozsahu tolik a tolik hodit týdně? Dejte nabídku. A soukromé stanice by si nohy zlámaly, aby takovou zakázku získaly. A pak se teprve ptejme, jestli i po tomto řešení zbývá něco, co nikdo nevysílá a co by chybělo tak moc, že by to ospravedlňovalo existenci státem zřízené instituce, které stát svěří majetek, kmitočty a peníze poplatníků – a ponechá vlastně skoro volnou ruku vysílat podle svého. To že je obhajitelné? Podle mne není. Ale pokud si někdo myslí, že něco takového přeci jen fakt potřebujeme, obhájil by instituci asi tak stokrát menší a stokrát levnější, než jaká na Kavčích horách vládne nyní.
O co přesně tady v té „válce“ tedy jde?
Je to součást boje o moc. Ne pouze u nás, v rámci celé EU. Je nutno vyvolat ve všech zemích tvrdé společenské konflikty, aby bylo zdůvodnitelné následné hrubé omezení demokracie. U nás tu roli jádra konfliktu sehrávají trochu úsměvně televizní a rozhlasové poplatky, jejichž změnou se pro nikoho nemění reálně skoro nic. Řvát kolem toho s pěnou u huby, vyhrožovat a házet dlažební kostky, to ukazuje, jak straně snadné je ponoukat lidi k hysterii, aniž by byl jakkoli dotčen jakýkoli jejich zájem.
Chystají se další demonstrace, jak podle vás dopadnou. Jde jen o emoce nebo i o princip?
Povedou se do té doby, dokud na ně svolavatelé budou mít peníze.
Pojďme dál. Včera proběhly oslavy Státního svátku. Vy s panem Klausem symbolicky u Obecního dmu, prezident na Hradě. Jak vnímáte jeho projev, kam, nač byl cílen?
Já jeho projev nebudu překládat z češtiny do češtiny, každý si ho může vyhledat a přečíst sám. Faktem ale je, že státní svátek si zaslouží, aby byl pronesen projev vážný projev zhodnocující smysl naší státnosti a popisující překážky v naplňování jejího obsahu.
Vře téměř celá Evropa. Co lidem chybí, co by považovali za smysluplné?
Žijeme v době spontánní, ale i uměle podněcované likvidace všech osvědčených společenských struktur, na kterých stojí naše kultura. A po nich zbývá prázdno. A do toho vakua se tlačí cokoli. Fanatické pokrokářství, kultura nároku, šílené projekty sociálního inženýrství. A tenhle proces sledujeme v přímém přenose.
Kdo by dokázal vnést do tohoto chaosu řád, slušnost, úctu a jasně nastavená pravidla, o kterých jste nejen v souvislosti s médii mluvil, že taky chybí?
Nikdo. Není to totiž problém nabídky. Je to problém poptávky. Ale lidé budou po takových věcech toužit, jistě jim je někdo nabídne.
Co by se muselo stát, aby lidé uznávali hodnoty, tradice, rodinu…?
Nebude to znít hezky, ale význam některých hodnot si uvědomíme teprve tehdy, až o ně přijdeme.
A stane se tak?
Ano. Nastane to přesně 1. července roku 2055 v půl čtvrté ráno.
