Andrej Babiš: Tohle jsem ještě nikomu neřekl

K reprezentaci státníka na nejvyšší úrovni patří i znalost světových jazyků. Není smutné, že většina našich vysoce postavených politiků nevládne ani angličtinou?

Škoda slov. Nedokážu si představit, že bych byl při zahraničních návštěvách odkázaný na tlumočníka a neuměl se domluvit anglicky. Jazyk je základ a nejdůležitější informace se sdělují na neformálních jednáních a nejvíc se toho dozvíte mezi čtyřma očima. Česko čeká navíc předsednictví v Radě EU, kde bude zvlášť zapotřebí, aby ministři vládli cizími jazyky.

Takže pro vás nikdy nebyl problém hovořit se státníky face to face?

Ne, nebyl. Pro mě se to stalo pravidlem. Když k nám přijel nějaký státník, ať už to byla Angela Merkelová, Mike Pompeo nebo Emmanuel Macron, tak jsme vždy vedli jednání tête-à-tête. Jak říkám, abyste se něco dozvěděli, není v podstatě jiná možnost.

Kdysi dávno se u panovníků oceňovala určitá životní moudrost. Platí podle vás i dnes?

Asi jak u koho. Jako moudrost by se dal označit selský rozum, kterého se držím, a zároveň se snažím vnímat pocity a nálady druhých. Kniha Mžik od Malcolma Gladwella pojednává o tom, co cítíte, vidíte, co vás napadne ve chvíli, když jste s tím druhým. Cítíte jeho energii, dodává vám ji, nebo naopak ji odčerpává a tím vás unavuje? A toto jsou, společně se selským rozumem, velmi důležité věci. Umožní vám během chvilky odhadnout, koho máte zrovna před sebou. Jsou součástí emoční a sociální inteligence.

Jak to tedy dnes s tím selským rozumem vládců je?

To je složité, protože v našem parlamentním systému je někdy těžko říct, kdo vlastně vládne. Jistě, můžete být premiér, ale v poměrném systému, který je ve většině evropských zemí, potřebujete téměř vždy k vytvoření vlády nějakou koalici. Je škoda, že nemáme stejně jako v USA nebo Británii většinový systém, kde vítěz voleb sám spravuje zemi. A lidé, kteří si jej zvolili, pak přesně vědí, kdo je za co zodpovědný a po čtyřech letech ho buď zvolí znovu, nebo ne. V koalici vznikají třenice a souboje, jeden se vymlouvá na druhého a nakonec se neprosadí skoro nic. A to je vlastně celoevropský problém. Ve Francii mají prezidentský systém, který je určitě lepší. Všichni vědí, že politická odpovědnost je na prezidentovi.

Důležitá je rychlost a vůbec schopnost rozhodovat. Například v roce 1936 ministr obrany rozhodl o založení zbrojovky v Uherském Brodě. Mezi rozhodnutím vlády a první výrobou zbraní uplynulo devět měsíců. Nebo když Baťa nechal svým zaměstnancům postavit domky, mezi rozhodnutím radnice a postavením domů uplynulo šest měsíců. Dnes se pohybujeme v úplně jiných časových termínech. Vše trvá dlouho, celý proces je komplikovaný, takže rozhodovací schopnost státu je katastrofální, zejména kvůli spoustě zákonů a byrokracii. Typický příklad je stavební zákon, který měl spustit stavební revoluci, ale který současná pětikoalice v podstatě zabila. Se soukromým sektorem, kde vám stačí k rozhodnutí na papíru jedna poznámka, je státní správa neporovnatelná. Stát potřebuje na všechno deset podpisů, vyjádření všech stran, a tím se vše protahuje.

Já jsem říkal, že jsem stát řídil jako rodinnou firmu, i když samozřejmě vím, že stát není firma. To ale neznamená, že ho nemůžete efektivně řídit. Jsou určité principy, které jsou stejné, i když někteří odborníci tvrdí, že to tak není.

Byznys a politika má jeden společný problém, a to najít kvalitní osobnost. Čím to je?

To je obrovský problém. Většina lidí v politice je především kvůli sobě. Ne kvůli lidem nebo zlepšení života v naší zemi. Mají stejné zájmy a vytvářejí spolu s řadou novinářů, podnikatelů, lobbistů, aktivistů a dalšími vlivnými lidmi něco, čemu říkám polistopadový mocenský kartel. Je to systém, kde se všichni znají a kamarádí spolu a žijí z našeho státu. A když něco chcete v politice udělat pro lidi, tak se vás ten systém nejdřív snaží zlanařit, a pokud nepřistoupíte na jejich hru, stanete se pro ně nepřítelem a pokusí se vás zničit. To se stalo mně. Není to ale jen české specifikum, tak to funguje víceméně v celé Evropě.

Pro spoustu lidí, kteří do politiky jdou, je status poslance nebo ministra vrcholem životní kariéry. Oproti učitelům, kterým jsme zvedli průměrné platy na 48 444 korun měsíčně, takový člověk bere i 250 tisíc měsíčně. Normálně by si tito lidé na takové platy nikdy nepřišli. A když už jednou se stanou součástí toho systému, tak jej za žádnou cenu nechtějí opustit. Vždyť někteří poslanci jsou ve Sněmovně 30 let, v běžném životě by se jen těžko uživili na stejné úrovni.

Jak vnímáte kroky této vlády?

Je neuvěřitelné, jak nekompetentní tato vláda je. Nerozumí ekonomice a financím a podle toho to vypadá. Tvrdí, že šetří, ale přitom to jsou jen nesmyslné škrty. Soustředí se na výdaje, ale nezabývají se příjmy, naopak se jich vzdávají. Například EET, které jsem prosadil, přineslo do státní kasy 33 miliard a oni ho chtějí zrušit. Přitom kdyby hledali, peníze by našli. Ze starého evropského rozpočtu obdržíme ještě 214 miliard a na dalších sedm let jsme vyjednali 972 miliard. Jenže místo toho, aby vláda tyto peníze čerpala a investovala do naší země a našich lidí, tak investice škrtí a lidem bere peníze. Ministerstvu dopravy vzal pan Stanjura téměř 10 miliard a zdravotnictví 14 miliard.

Je děsivé, že ministr zdravotnictví říká, že čekat u lékaře 6 hodin je normální. A zdravotnictví jen pro bohaté? Vše k tomu směřuje. Vypadá to, že koalice chce, aby zdravotnický systém zkolaboval, aby ho mohli zprivatizovat tak, jako to tady ve Středočeském kraji a v jiných regionech udělala ODS. Osobně jsem se zdravotnictví velmi věnoval. Vymyslel jsem a připravil národní boj proti rakovině, ale to pětikoalici příliš nezajímá. V programovém prohlášení se o rakovině zmínili jen jednou. Přitom na onkologická onemocnění ročně u nás zemře 27 tisíc lidí. Nová vláda také zničila strategii očkování, trasování, chytrou karanténu, zato jak posedlá chtěla prosadit kontroverzní pandemický zákon.

Kdybyste byl premiérem nyní, jak byste postupoval?

Neopustili bychom strategii očkování. Stále si stojím za tím, že díky očkování jsme ochránili spousty životů, což je i statisticky doložitelné. Takže mě samozřejmě mrzí, jak pětikoalice ničí naší práci, protože jsme nastartovali a připravili hodně projektů. A u těch, co se v příštích čtyřech dokončí, tak se jimi chlubí, jako například 200 kilometry dálnic a 200 kilometry silnic I. třídy, které se díky naší vládě začaly stavět. Vzhledem k tomu, že si drze přisvojují naše úspěchy, vydali jsme pro lidi novou knížku, která se jmenuje Může za to Babiš a jeho vláda, protože my přece můžeme za všechno. Stále se na nás nová vláda vymlouvá i čtyři měsíce po volbách. V té knížce se ale lidi dočtou, co všechno jsme za ty čtyři roky dokázali a jak jsme zlepšili život v naší zemi.

Jsem přesvědčený, že nás loni v říjnových volbách do Sněmovny neporazila pětikoalice svou kampaní, ale především média a covid. My jsme vládli v podstatě jen dva roky, zbylé dva roky jsme neřešili nic jiného než pandemii. A média nás řešila každý den. Každou naši chybu zveličovala, ale na ministry pětikoalice mají novináři jiný metr. Nevadí jim, že pan Válek hraje v Senátu na mobilu karty, že pan Rakušan má tajné schůzky, kde vyhazuje policejního prezidenta, aniž by byl ministrem vnitra, že se uměle vytvoří tři nová ministerstva, že spousta Pirátů se stala politickými náměstky, protože se nedostali do Sněmovny, atd. Kdybychom dělali něco takového my, byla by plná náměstí.

Nejen jako obchodník, ale také jako vysoce postavený politik se pohybujete v úplně jiných finančních intencích než lidé běžně. Jsou to pro ně nepředstavitelné, virtuální sumy. Nebylo pro vás těžké se jim empaticky přiblížit?

Nebylo, protože jsem také začínal od nuly a vím, co je hodnota peněz. Vím, kolik stojí maso, chleba, mléko, zelenina, kolik elektřina a vnímám, jak věci zdražují. Mám poslaneckou kancelář v Roudnici nad Labem, kam za mou chodí spousta lidí. Tam jsem stejně jako v debatách s občany po celé republice stále v reálném světě. Píšou mi o svých problémech, neštěstích, dluzích, exekucích, rozvodech atd. Teď ke mně přišla paní s miminkem v náručí s problémem, že jí zavřeli tátu dítěte, tchyně ji vyhodila z bytu, takže nemá kde bydlet… Člověk se snaží pomáhat, protože těch smutných příběhů je spousta a kvůli nové vládě bude ještě hůř.

Člověk si musí neustále připomínat, jaké má štěstí, že je zdravý, že má zdravé děti, rodinu. Zdraví je na rozdíl od toho ostatního to nejdůležitější. Teď jsem si vzpomněl, jak jsem v Izraeli při uctění památky holocaustu potkal dvě dámy, z nichž se jedna narodila tajně v Terezíně. Z obou jsem cítil fantastickou energii, protože byly šťastné, že žijí. Takže kontaktem s lidmi se člověk stále něčemu novému učí.

Procestoval jste celý svět, setkal se se světovými špičkami, ale i obyčejnými lidmi. Nabyl jste mnoha zkušeností. Jaké uznáváte dnes životní hodnoty?

Životní hodnoty, to je takové klišé. Během života se vám motivace mění. Řeknete si, mám rodinu, tak chci budovat uznávanou firmu, která rodinu uživí. Ale to vám bere čas na rodinu, což je vám později líto. A když už toho času máte víc a chcete se rodině zase víc věnovat, tak uděláte takovou blbost, že jdete do politiky.

A litujete toho?

Kdybych věděl, co všechno to obnáší, nikdy bych do politiky nešel. Podcenil jsem to. Ale jen tak se vzdát nechci, jelikož cítím velkou podporu od spousty lidí. A to je zase něco, co mě nabíjí.

Asi mě nejvíc mrzí, že se znovu do politiky vrací staré struktury, které řídily premiéra, který byl jejich loutkou a nedomluvil se ani anglicky, potom řídily ministra vnitra a teď jsou zase zpátky a krouží kolem současného premiéra. Politika je zavedený klientelistický, korupční polistopadový kartel, který bychom porazili nebýt médií a hlavně covidu.

Vy tedy nemáte žádný mediální vliv, možnost to zvrátit?

Nemám, právě naopak. Nejsem jejich vlastníkem, protože jsou ve svěřenském fondu a já na ně nemám vliv. Jejich redaktoři jsou ke mně dost kritičtí a rozhodně nevylepšují moje rozhovory, jako vylepšují rozhovory pana Rakušana v Respektu.

Určitě se najde také něco, co v politice nebylo jen nepříjemné. Jste sečtělý člověk, který chodí do divadel, na výstavy, zajímá se o kulturu…

V politice mě bavilo ukázat lidem, že je možné něco tvořit, stavět a zlepšovat naši zemi. Rekonstrukce Národního muzea, Státní opery, oprava 160. kilometrů D1, Císařské lázně atd. A na evropské úrovni bojovat za české zájmy. Tam se vede skutečný boj, žádná solidarita mezi evropskými státy totiž neexistuje. To se jen říká pro kamery, jakmile se ale zavřou dveře do jednacího sálu, tak každá země tvrdě bojuje za své vlastní zájmy. A pokud se nedomluvíte, tak nezískáte respekt, a když nezískáte respekt, nemáte sebemenší šanci se prosadit.

Pokud jde o kulturu, v minulosti jsem ji rád podporoval soukromě. Jako premiér jsem se soustředil na obnovu památek, což souvisí i s cestovním ruchem. Když se tady točil film Návštěvníci, byl u mě v průhonické Sokolovně Jean Reno. V tomto filmu jsou všechny naše zámky, což je úžasná světová propagace naší země. Podporovali jsme tyto aktivity také proto, aby si firmy vydělaly tím, že zahraniční filmaři sem přišli natáčet. To byly věci, které mě bavily.

Na závěr. Jak byste zhodnotil své poznatky a zážitky z uplynulého období?

Je to velká životní zkušenost a zároveň čest, že jsem mohl dělat čtyři roky premiéra České republiky. Ale bylo to něco za něco, dost to poznamenalo nejen mě, ale i moji rodinu, bývalou firmu. Ale určitě se nemám za co stydět. Nikdy jsem nepracoval tolik jako poslední čtyři roky. Své zážitky, zkušenosti, ale i skutky jsem sepsal do knížky Sdílejte, než to zakážou. Na rozdíl od těch, kteří sedí dnes na mém místě, jsem měl o čem psát.

Andrej Babiš: Uvidíme, kdo tu ‚káru‘ bude tlačit dál

Jakékoliv přebírání celého textu, úryvků bez písemného souhlasu je přísně zakázáno.