Poslední potlesk pro Vladimíra Menšíka. Zavzpomínejte s námi na nezapomenutelného člověka
Jan Čížek
Redaktorka
Skončil čas adventu, Vánoc. Tedy rozjímání a zamyšlení nad uplynulým rokem a přichází Silvestr. Den, ve kterém napříč televizními kanály běží zábavné pořady, které by měly diváky rozesmát. Těm, které uváděl Vladimír Menšík se to podařilo. I tyto pořady však měly své jasné politické záměry. Co bylo podle nejen podle umělců na nich nejcennější a jak na Mistra zábavy vzpomíná v knize Tanec Mezi Mistry Alka Hájková s Felixem Slováčkem i Jiřím Adamcem?
Možností, jak nahlédnout do příprav silvestrovských pořadů byla účast na těch, které natáčela Československá televize na Kavčích horách, kterým se „důvěrně“ říká dodnes Kavky. Tady musím zmínit, že právě zábava na Silvestra měla velkou, snad až obrovskou sledovanost a úroveň. A to hned z několika důvodů. Diváci si je tehdy oblíbili, protože pořady moderoval nezapomenutelný herec, bavič Vladimír Menšík a v hledišti seděly tehdejší hvězdy, které se střídaly i na pódiu, aby vytvořily kompaktní celek, přinášející humor a zábavu.
Pro umělce a účinkující to byly časy příjemných setkání, zábavy, ale i profesionálního umu. Dát dohromady v dnešní uspěchané a ekonomicky náročné době tolik umělců, kteří mají své závazky nasmlouvané dlouho dopředu je podle ČT dnes téměř nemožné. Tyto neopakovatelné večery by pamětníci srovnávali, a proto by byl dnes takový originální úspěch již neopakovatelný. Silvestry probíhaly i v menších rozměrech bez televizních kamer po celé republice a moderátoři těchto večerů pak zůstávali opuštěni. Odmoderoval jsem v nějakém městě silvestrovský večer a odešel na hotel. Nikoho jsem tady neznal, a tak jsem ho strávil sám“, vyprávěl své vzpomínky princ Tří oříšků pro Popelku, Pavel Trávníček.
Tento zábavný Silvestr se v časech dávno minulých točil v televizním studiu už od konce léta. Představy se začaly rýsovat na papíře i v myslích scenáristy, režiséra a dramaturga dlouho před tím, na jaře. Bylo zapotřebí zajistit kolem tří set umělcům, což v době, kdy komunikace probíhala částečně přes pevné telefonické linky a dopisy psané v ruce či na stroji vyžadovalo velké časové úsilí. Domluvit proto přesný harmonogram a detaily bylo tehdy daleko složitější než dnes v čase internetu a mobilů. Přesto se to ale se skvělým výsledkem povedlo. Přípravy tohoto pořadu měly samozřejmě v té době také své politické zákulisí a jasný cíl, že se silvestrovský pořad musí podařit. Divákům se ale tehdy nabízel až konečný výsledek, neboť pro tehdejší režim bylo důležité, aby se lidi bavili. Co se dělo za oponou jim zůstalo přísně skryto.
Z dnešního pohledu nikdo nikam nespěchal, vše bylo promyšlené a využilo se veškerých technických, časových i z dnešního pohledu štědrých finančních možností, které měla Československá televize k dispozici. V dnešní době, ve které vládne tržní mechanismus, musí být vše natočeno v řádu dní tak, aby to bylo zajímavé pro zadavatele reklam, cílovou diváckou skupinu a zaručilo sledovanost, což tyto zábavné pořady zřejmě nedokážou, takže televize přešly na úplně jiný styl zábavy.
V televizi jsem se na schodech vedoucích do studia potkala s panem Rudolfem Hrušínským st., geniálním hercem a skvělým člověkem, který se narodil v předminulém století, tedy 14. dubna 1897, a to jako Rudolf Böhm. Herecké kořeny jeho rodiny najdeme až u J. K. Tyla. Setkání s tímto člověkem pro mě byl ohromný zážitek. Kolem nás prošel svým bonvivánským krokem a s dandyovským úsměvem Ladislav Štaidl, se kterým jsem se přátelsky pozdravila, a tak pan Hrušínský zřejmě nabyl dojmu, že tam také neodmyslitelně patřím. Byl velmi zdvořilý a v rámci společenské konverzace se mě zeptal, kam kráčím a říkal, že tady právě natáčí televizní inscenaci. Mluvil klidným, rozvážným hlasem s příjemně zadumaným výrazem ve tváři. Jeho oči vyzařovaly laskavost, nadhled i porozumění. V tu chvíli jsem si jeho výraz propojila s postavami, které ztvárňoval, a vybavilo se mi, že on je herec, který vlastně „nehraje“ a pokaždé s minimálními hereckými prostředky dokázal v té nejvyšší kvalitě sdělit vše, co bylo třeba. Nepřehrával. Zanechal ve mně dojem kultivovaného šarmantního člověka s velkým Č. Oba jsme pak zmizeli v útrobách Kavčích hor, což není tak těžké, neboť chodby a prostory tohoto molochu jsou dodnes tak dlouhé, že než je přejdete, jste na konci pracovní doby.
Publikum ve studiu, kde se pořad předtáčel, bylo sestaveno z umělců, kteří přišli podpořit a pobavit nejen své kolegy, ale také diváky u televizních obrazovek. Do hlediště pravidelně usedali kromě dalších osobností Láďa Štaidl, Karel Gott i saxofonista Felix Slováček. „Pan režisér Ján Roháč, jak ty dobře víš, byl hlavní režisér pořadů Karel Gott ve Slaném. Právě on dokázal dát dohromady umělce všech profesí a my jsme navzájem předvedli, co umíme. Kromě toho tam byla velká legrace, bavili jsme se my jako diváci i samotní účinkující. Taky jsme se uměli smát, být vstřícným a přejícím publikem.
Když mám teď s odstupem času možnost srovnání, dnes je to jiné. Z lidí, kteří přijdou na představení, mám pocit, že nám dávají najevo něco ve smyslu tak ukaž, co umíš. Chybí mi tam to vzájemné nadšení, podpora a z ní plynoucí skvělá atmosféra, kterou jsme zažívali právě dřív,“ vzpomíná Slováček.
Občas se na Kavky zajdu pracovně podívat i dnes a vždycky na mě dýchne nostalgie, kterou odtamtud neodvály ani nové časy. Jak by ne. Osobnosti, které sem chodívali tady zanechaly nesmazatelný otisk.
Kromě těchto neopakovatelných a nikým nenahraditelných silvestrovských pořadů měl také obrovský úspěch zábavný pořad Silvestr je za dveřmi (1974). Režíroval jej Zdeněk Podskalský, životní partner herečky Jiřiny Jiráskové. V této nejúspěšnější silvestrovské opeře účinkovali Waldemar Matuška a Karel Gott. Pro velký úspěch jej později oba znovu zpívali právě v silvestrovských pořadech uváděných konferenciérem Vladimírem Menšíkem, ale i v dalších zábavných pořadech. Ale o tom podrobněji až později.
Potlesk pro Vladimíra Menšíka
Vzpomínám si matně, jak jsem s Gottovou partou 4. listopadu 1988 odjela do centra dění, kde se to v brněnském Rondu jako vždy při televizní zkoušce hemžilo velkým množstvím všelijak pobíhajících osob. Ale při bedlivějším pohledu na věc bylo evidentní, že tu má každý své smysluplné poslání, svoji práci. Štábní kulturu tomu dal jako vždy úspěšný a respektovaný profesionál, režisér Jiří Adamec, pro kterého se zase v jiném čase tato hala stala nezapomenutelnou vzpomínkou. „Byl to můj poslední kontakt s geniálním českým hercem Vladimírem Menšíkem. V pořadu, který se vysílal přímým přenosem, měl účinkovat právě tento úžasný člověk. Byli jsme domluvení, že do Brna dorazí až na generální zkoušku, protože den předtím, večer, účinkoval v pořadu ABECEDA vysílaném z Prahy. Tento velký a nezapomenutelný umělec do Brna sice dorazil, ale zavolal mně od maminky do nějaké kanceláře v brněnské hale RONDO, kde byl jediný telefon. Říkal: ‚ Jiříčku, nezlob se, já nedorazím, jsem u maminky a je mi strašně zle…‘ Z jeho hlasu bylo slyšet, že mu opravdu není dobře a že v tomto stavu na jeviště přímého přenosu opravdu nemůže. Mluvil těžce, pomalu, špatně artikuloval. Byl strašně něžný, oslovoval mě Jiříčku a měl výčitky, že nás nechává ve štychu. Ujistil jsem ho, že si poradíme, ať je klidný, dá se do pořádku a večer ať se na nás dívá. Magdalena Dietlová, která pořad moderovala v přímém přenosu, Vladimíra Menšíka omluvila a ohromujícím potleskem tohoto nezapomenutelného baviče a člověka celá hala RONDO pozdravila. Bohužel ještě téže noci Vladimír Menšík v Brně u své maminky zemřel. Bylo mu jen 58 let. V RONDU jsme zažili nejen silné, ale i těžké chvíle.“
Copyright 2012-2024. VIPosobnosti.cz.
Autorská práva: Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či další zpřístupňování článků, podcastů, videí a fotografií bez písemného souhlasu vydavatele, vč. sociálních sítí je zakázáno.
