Karel Vágner slaví 80. Nerad prohrávám, ale umím to

Karel Vágner | Foto: Multisonic
Facebook
Twitter
WhatsApp
Alena Hájková
Alena Hájková

Redaktorka

V úterý slaví jubileum. Život skladatele, producenta a samozřejmě Mistra basů, nelze shrnout do jednoho rozhovoru. Přesto Karel Vágner vyprávěl, co pro něj znamená přátelství, sport, ale i léta prožitá v šoubyznysu. A co ještě oslavenec prozradil pro magazín VIPosobnosti.cz?

Karel Vágner v Českém rozhlase | Foto: Miloš Kraus

Karle, ty jsi do studia Českého rozhlasu  přišel s velmi milým dárkem, a to s knihou Arnošt Lustig – Zpověď. Jak tato kniha vznikla?

Arnošt Lustig byl můj kamarád. Rád jsem s ním jezdil na jeho přednášky po vysokých školách a po gymnáziích a s technikem jsme natáčeli jeho povídání, které jsme pak nazvali zpovědí. Vypraví tam o svém mládí, které nebylo veselé. V 17 letech šel do Terezína a pak byl dalších v koncentrácích. Ale smutné je i vyprávění poválečného dění, jak se naši naopak chovali k Němcům. Dále vzpomíná na komunistické období, Ameriku, Izrael… Opravdu zajímavé vyprávění. Shodou okolností jsem těsně předtím natočil s tehdejším rektorem VŠE Richardem Hindlsem CD starých židovských melodií. Povídání Arnošta Lustiga jsem pak promíchal s tou muzikou a nazval jsem ho Zpověď. A vznikla čtyři nádherná CD. Arnošt za mnou pak jednou přišel a říkal: „Hele, bejku, dal bys mi dárek k osmdesátinám?“ A protože jsem ho znal, velmi opatrně jsem se zeptal: „A co by to mělo být?“ On ale neodpověděl a trval na mé odpovědi. Tak jsem to risknul a řekl: „Jo, dám.“ A až pak mi své přání prozradil: „Já bych rád, abys to moje povídání vydal knižně.“

Jsem ráda za tu vzpomínku, protože právě před 11 lety, v březnu 2011, nás náš společný kamarád Arnošt opustil.

Přeháněl bych, kdybych řekl denně, ale strašně často si na něj vzpomenu. Krásně jsem se s ním i rozloučil. Jednou v životě jsem se šel podívat na člověka, který už neměl duši. Pak už jsem to nikdy neudělal. Mám v paměti svou maminku jako usměvavou, krásnou, zpívající dámu. U otce mám v paměti jeho specifickou intonaci u oslovení „Kadle“. V tom byla taková ta láska a ta radost, že mě zase vidí… Podobnou chvíli jsem zažil s Arnoštem Lustigem. Měl už asi po 27 chemoterapiích, zavolal mi v 11 hodin v noci a řekl: „Hele, bejku, mám chuť na kachnu.“ Říkal jsem si, kde budu v jedenáct večer shánět kachnu. Ale zavolal jsem do hospody u nás v Průhonicích a oni ji měli. Zabalili mi ji do alobalu a šel jsem i s manželkou do vinohradské nemocnice. Byla to taková zvláštní atmosféra. O půlnoci jsem procházel dlouhou chodbou interny a odkašlal jsem si. Arnošt mě slyšel a začal řvát přes celou chodbu: „Hele, bejku, nechoď sem. Já nemám žádnou imunitu. Nakazíš mě a chcípnu. Hoď mi to vode dvěří.“ A moje žena, zkušená gymnastka, mu hodila plavným hodem kachnu ode dveří. Budu mít do smrti krásnou vzpomínku na to, jak Arnošt sedí v andělíčku na posteli, houpe nohama a baští kachnu.

Fotbalista Karel Vágner | Foto: se souhlasem Karla Vágnera

Pojďme k tobě, protože ty jsi neméně zajímavý a úspěšný člověk. O čemž svědčí nejenom to, co jsi v životě dokázal, ale i to, že jsi od prezidenta republiky Miloše Zemana obdržel  vyznamenání. Co to pro tebe znamená?

Tak zaprvé si toho vážím. Můj táta, který byl velmi moudrý, mi jednou říkal: „Pamatuj si, že prezident je vždycky jenom jeden, a hlavně ten, kterého si lidé zvolí.“ Ale mám k tomu jednu velmi hezkou story. Začnu zeširoka. Můj táta chtěl jako 17letý kluk na vojnu k námořnictvu. Byl dobrodruh. Po něm to zdědil můj šílený rybář Jakub. Než mu vyřídili papíry, vypukla první světová válka, ve které skutečně narukoval k námořnictvu. Byl přímým účastníkem vzpoury v boce Kotorské. Byl tam se svým kamarádem Matějem Tauferem, což byl mechanik. I tátu tam zaučili jako mechanika, odborníka na centrování vrtulí u hydroplánů, což má svou pointu. Hlavní organizátoři vzpoury byli zastřeleni, mimo jiné i Čech František Rasch. Z ostatních vzbouřenců měl být původně každý desátý také zastřelen. Jenže už se blížil konec války a Rakušané se báli, že by to poté mohlo být obráceno proti nim a kvalifikováno jako vražda. A změnili trest na těžký žalář. A táta s Matějem Tauferem tak nakonec skončili ve vězení Stara Gradiška v Jugoslávii, ze kterého se za velmi dramatických okolností dostali.

Když se vrátili do Čech, okamžitě se přihlásili do čtvrtého leteckého pluku ve Kbelích, kde pracovali jako mechanici. A táta měl oblíbeného velitele. Jmenoval se Alexander Hess. Zažil s ním velmi zajímavé věci. Mám schovaný třeba rozkaz brigádního generála Cyrila Langera ve znění: „od 4:40 do 5:00 štábní rotmistr letectva Josef Vágner, čestná stráž u katafalku prezidenta T. G. Masaryka.“ Ten strážím jak oko v hlavě a jsem na tátu hrozně pyšný. Táta o svém veliteli vždycky mluvil jako o frajerovi, vážil si ho. Za druhé světové války se táta zašil jako tajemník na lékařské fakultě Univerzity Karlovy, ale Alexander Hess ulétl přes Francii do Anglie, kde bojoval v RAF, byl dokonce sestřelen. Prezident Beneš ho poté poslal jako leteckého atašé do Kanady. Potom se vrátil, v roce 1948 znovu utekl přes Šumavu opět ven, pak žil v Kanadě a zemřel v roce 1981 na Floridě. A právě v den, kdy budu dostávat vyznamenání, oblíbený velitel mého táty bude dostávat Řád Bílého lva. Přebírat jej bude jeho vnučka. To mě velmi dojímá. Poslala mi fotografii dědečka, jak stojí před letadlem jako mladý kluk. A je totální kopie mého syna Jakuba.

Za svůj život jsi potkal velké množství umělců. Aktuálně bych se ráda zastavila u dvou. Jedním z nich je Zdeněk Borovec, který by býval nedávno oslavil 90. narozeniny. Jak na něj vzpomínáš?

V první řadě byl geniální básník. Vždy, když napsal text, vypadl z něj drahokam. Obzvlášť mám rád jeden text, který napsal pro Karla Zicha. Jmenuje se Jak jdem tím dnešním světem. Zpívá se v ní o tom, jak si někteří z nás myslí, že jsme slavní, úžasní, nic se nám nemůže nic stát. Poslední verš zní: A pak tu nejsme, a stejně svítá. A to je Zdeněk Borovec. Tuším, že teď někde sedí na obláčku, houpe nožičkami a kouká na nás, jak se tady teď trápíme. Protože to moc velká sranda není. Zkrátka na Zdeňka vzpomínám s láskou.

Jsi velký sportovec. Napsal jsi knížku Nerad prohrávám, ale umím to. Řekni mi, jak sport trénuje charakter?

Tak trošku ses toho dotkla. Nerad prohrávám, ale umím i to. Hodně jsem dělal dva sporty. Chytal jsem fotbalovou dorosteneckou ligu ve Kbelích a zároveň jsem u trenéra Rudly Tomáška skákal o tyči v Rudé hvězdě. Jsem vyučený nástrojář a v době, kdy jsem měl jít na vojnu, se uvažovalo, jestli půjdu chytat do Dukly Tábor, nebo jestli zůstanu v Rudé hvězdě. Jenže ve fabrice mi chytla ruku rámová pila a byl konec s vrcholovým sportem. Mám od té doby děsivou jizvu na ruce. Místo sportu mě tedy vyhnali na vojnu a narukoval jsem do speciálního oddílu, který byl cvičený na ochranu muničních skladů. Dodneška bych tě rychle uškrtil strunou. (smích) Měl jsem výborného kapitána. Kdybych ztratil raketu ze skladu, tak by se to nějak zakamuflovalo, ale kdybych mu nepřinesl zbytek z kuchyně pro králíky, dal by mi 14 dní natvrdo. Měl mě rád a já jeho taky. Sloužil jsem na zámku Kozel. Odtamtud jsem vždycky s basou chodil dolů na lokálku a chodil jsem na hodiny hraní a připravoval jsem se na konzervatoř.

Na ten charakter jsem se neptala jen kvůli sportu, ale i kvůli šoubyznysu. Spousta lidí si říká, že charakter a šoubyznys nejdou moc dohromady. Jak jsi tím prošel? 

Ani jsem neuvažoval o tom, jak procházím. Jednal jsem asi tak, jako bych jednal v tom sportu. Konkrétně atletika je sport, kde musí jeden bojovat za druhého. Naučil jsem se tam jednu věc. Zaprvé nemám rád zradu. Jedno z nejhroznějších jmen historie je pro mě třeba parašutista Karel Čurda, který prásknul své kamarády. Kdo nepoznal kamarádství, neprožil správný život. Kamarády poznáš, až když jsi někde dole. Čím jsem starší, tím více zjišťuji, jak pravdivá jsou pořekadla posvěcená staletími, například v nouzi poznáš přítele. Ale vím, že jich pár mám a oni mají mě. A obě strany jsme spokojené. 

Karel Vágner, Karel Gott | Foto: se souhlasem Karla Vágnera

Čtěte také: Karel Vágner: Gott nás všechny sestřelil

Tvůj velký kamarád byl Karel Gott. Jak na něj vzpomínáš?

Nebudu mluvit o muzice, protože to je všechno řečeno. Kdyby byla v hudební branži vysoká škola profesionalismu, je jasné, že Karel by tam dělal rektora. A vůbec nepochybuju o tom, prorektory by byli třeba Hanka Zagorová nebo Meky Žbirka. To jsou všichni lidé, kteří jsou úžasní a čestní. Pokud jde o Karla, já si do dneška myslím, že byl mimozemšťan. Že ho vrátili zpátky, protože už tady byl dlouho.  Jsem rád, že jsem žil v době Karla Gotta. Kromě hudební branže nás spojovala také fotbalová amfora. Projel jsem s ním celý svět. A když jsme přijeli třeba do Jižní Ameriky nebo do některých jiných míst, kde místní obyvatelé nevěděli, o koho jde, choval se absolutně normálně jako kámoš, nad nikoho se nepovyšoval. Akorát měl jednu nevýhodu, o které jsem věděl, tak jsem byl velmi opatrný. Nikdy se nesmělo začít se s ním večer bavit o historii. Když jsem začal třeba o druhé světové válce, okamžitě se „nahodil“ a byla z toho debata do pěti hodin do rána. Ale bylo to úžasné a dneska na to rád vzpomínám. 

Jednou jsme spolu byli v Chile a bydleli jsme v městě Valparaíso. Což je jedno měst, které v 16. století kolonizovali Španělé. A také tam bylo patrně nejhorší zemětřesení na světě, mělo sílu 9,8 stupňů. A Valparaíso bylo téměř srovnáno se zemí. Zbylo tam pár metrů kostela, o kterém se tradovalo, že ho stavěl český architekt. A Karel si usmyslel, že tam musíme jet. Ráno si koupil strašně drahý fotoaparát. Honza Český ho s ním narychlo učil zacházet, aby byl připraven. A sedli jsme do dvou velkých dodávek a odjeli jsme k tomu kostelu. Bylo to na první pohled podivné, probíhala tam zrovna volební kampaň kandidátky na prezidentku. A Petr Salava udělal takovou chybu.  Zaplatil vstupné ze svého a řekl: „Kluci, každý mi dáte tolik a tolik.“ My jsme mu to zaplatili, a okolí tím pádem vidělo, kam jsme si dávali peníze. A najednou běželi kolem čtyři asi 17letí kluci a vyhodili nad nás volební fotky té prezidentky. No, co uděláš? Podíváš se nahoru. Roztočili mě a vytrhli mi z kapsy peníze. Pak jsem se otočil na Karla, který stál s prsty nahoru a říkal: „Člověče, Charlie, tak jsem chtěl zrovna zmáčknout spoušť, a náhle jsem ji neměl.“ Oni mu ten fotoaparát vytrhli. Honza Čenský byl jediný, kdo se za nimi rozeběhl. Ale byly tam místní ženy, které nám ukazovaly pohybem pod krkem, že se nemáme pokoušet zloděje dohonit, že by nás mohli taky podříznout. Tak jsme nakonec v pudu sebezáchovy udělali takovou vozovou hradbu a sunuli jsme se podle zdi. A jako by to bylo narežírované, najednou zezadu vyjel policejní vůz, z něj vystoupil policista se samopalem, a dovedl nás na takové malé náměstíčko, kde nás naložili do taxíku. A holka, která se o nás měla starat, dostala za uši, že nás na tak nebezpečné místo vůbec pustila. Ale ukázalo se, že Karel i v takovém tom vypjatém okamžiku zůstal slušný a nad věcí. Když už vyprávím o Karlovi, řekl bych ještě jednu krátkou story. Pro Karla Hálu jsem natočil desku, kterou jsem nazval Dívko toulavá. Byl to trojhlas, který s ním zpíval Karel Gott a Jirka Kysilka, bubeník od Ladislava Štaidla. A říkal jsem Hálovi: „Kájo, co kdybychom zavolali Gotta?“ On se tvářil skepticky, ale já jsem Karlu Gottovi zavolal a říkal jsem: „Karle, točíme desku, nazpíval bys nám někdy druhý hlas?“ A teď jsem čekal, že mi řekne termín za měsíc. A on říkal: „Člověče, a kde teď jste? Tak já jedu.“ Přijel, natočil druhý hlas, vůbec se nebavil o smlouvě, přijel jako kamarád. A když odcházel, rozloučil se s námi a já jsem říkal lidem ve studiu: „Tak pánové, ráno zavoláme sbory a deska je hotová.“ A Karel se otočil a říká: „Člověče, Charlie, jaké sbory? Já to všechno natočím sám.“ Takže Karel Hála je jediný na světě, komu zpívá Karel Gott sbory.

Abychom nezůstali jen u vzpomínek. Tebe čekají nádherné, osmdesáté narozeniny. Jak žiješ a co bys ještě rád dokázal?

Myslím, že jsem v životě dokázal přibližně to, co jsem chtěl. Mám krásné děti, mám krásné vnuky, kterým se velmi věnuju. Pokud možno se ještě věnuju sportu. Fotbal už nehraju, protože ten míč začal najednou běhat nějak rychleji. Asi je to materiálem. (smích) Ale pravidelně každé úterý hraju tenis a koupil jsem si elektrokolo. U nás jsou nádherné cyklostezky. A Jakubovi píšu muziku do jeho rybářských filmů. Píšu i hudbu do zahraničí, třeba pro Discovery nebo National Geographic. Jsem spokojený. Když se podívám dozadu, nemůžu si stěžovat. Myslím, že jsem prožil krásný život. 

Karle, děkuji Ti za příjemný rozhovor. Dovol, abych ti popřála především zdraví, radost z úspěchů osobních, profesních a těším se opět někdy někde na Tebe.

PODCAST ROZHOVOR ZDE:  Karel Vágner 80

 

Autor: Alena Hájková

Karel Vágner exkluzivně pro VIPosobnosti.cz

Přidat na Seznam.cz
4