V dětství jsem přišel o nejhezčí dárek, vzpomíná oslavenec Michal David

Hitmaker, který má za sebou spoustu úspěšných hitů, koncertů i muzikálů, slaví 14. července narozeniny. Jak vzpomíná na své dětství, jaké dárky dostává rád dnes? V čem je jeho letitá kariéra společná s Karlem Gottem? Je v šoubyznysu možné najít kamarády a s kým se přátelí? Co chystá pro své fanoušky, v čem budou vystoupení Michala Davida už jiná?

Není vůbec snadné pozvat si hosta, o kterém je vše notoricky známé. Člověka, který toho za svůj profesní život dokázal tolik. Tím hostem není nikdo jiný než jazzman, discokrál Michal David. Michale, vítej tady v pořadu u kašny v Obecním domě. Jsem ráda, že jsi v tom vedru přijal pozvání, a budeme si dneska povídat samozřejmě nejen o tobě, ale hlavně o tvých narozeninách.

Já děkuju za pozvání a narozeniny jsou samozřejmě hezké. Každopádně jsi to hezky uvedla. Jazzman a discokrál, to je takové zvláštní spojení, protože každý, kdo má rád jazz, tak nemá rád disco. A kdo má rád disco, tak moc nemusí jazz. A to propojení je takové docela dost zvláštní.

Michale, my sedíme v nádherných secesních prostorách, v perle Prahy, v Obecním domě. Jaký ty máš vztah k umění?

Já miluju secesi a tady jsme v nádherném secesním domě, v Obecním domě. A to je přesně ten sloh, který mám asi nejradši. Secese vznikla někdy kolem roku 1900 a s ní vznikly tyto nádherné věci. A tak jsem rád, že jsme se sešli tady, protože tady to má atmosféru ještě první republiky. A tuto dobu mám rád.

Už se sem hodíme, viď? (smích)

No tak počkej. Jsme trochu mladší. (smích)

My sedíme v Obecním domě, ale to je taky téměř pár metrů od Divadla Broadway, kde se hrají tvoje slavné muzikály. Jaký je to pro tebe pocit?

Jsem rád, že v roce 2001, kdy jsme s Oldou Lichtenbergem založili muzikál Kleopatra, chtěli jsme ho uvést na trh a nevěděli jsme, kde bychom ho měli hrát, naskytl se tento prostor tady pod divadlem Sevastopol. Divadlo Sevastopol to bylo dřív, ale předtím totiž to už byla pasáž Broadway, ještě právě za té první republiky. Takže my jsme vrátili zpátky de facto jenom ten název, který tady bývával v těch dvacátých a třicátých letech. A akorát se to propojilo, že na Broadwayi v New Yorku se hrají muzikály. Takové propojení se docela hodilo. Takže jsem rád, že tady vedle vzniklo divadlo, které není ani divadlem, je to takové půl kino, půl divadlo. Proto my jsme to taky pojali jako půl kino, půl divadlo a Kleopatru jsme udělali jako audio-multivizuální show, kde se promítaly na LED obrazovky a na plátna různé projekce. Tím pádem jsme trochu zachovali i ráz toho kina a všechny muzikály jsme do toho nějakým způsobem vždycky ladili. Takže divadlo Broadway i kino Sevastopol jsou propojené. Samozřejmě jsem tady strávil hodně času, protože 2. února 2002 byla premiéra Kleopatry a od té doby jsme tady uvedli spoustu dalších nejenom úžasných muzikálů, ale i různých činoher a dalších žánrů. Už léta se tady hraje také černé divadlo. Myslím, že divadlo splnilo svůj účel.

Takže Příkopy jsou ti souzené.

Určitě.

Zmínil jsi historii. Víš o tom, že Příkopy byly německá ulice?

To nevím.

Národní třída byla česká a tady to patřilo Němcům.

No, tak to nevím.

Má to velmi zajímavou historii.

Měli se tady hezky.

Měli se tady hezky. Je to tady příjemné, stejně jako ty. Ale máš narozeniny, budeme si povídat o tvých narozeninách. Řekni mi, na které vzpomínáš nejradši? Myslím z dětství.

Asi na ty, co jsem byl v Itálii, protože Italové jsou prostě boží. Tamní chlapi mají strašně rádi děti. A zvlášť když jsi děcko, které jednak je třeba hezké a jednak je ještě takové do světa, umí se bavit a není zakřiknuté, tak to Italové úplně milují. Dostával jsem tam úžasné dárky.

A prozradíš, jaké?

No jasně, spoustu dárků jsem dostal. Třeba různá elektrická auta, která u nás ještě nebyla. To byly roky 1968 až 1970, čili nějaká elektrická auta na dálkové ovládání, to vůbec u nás ještě neexistovalo. Nebo jsem dostal malý gramofon na baterky, do kterého jsi zasouvala singly. To u nás vůbec v životě nebylo. Když jsem ho tehdy přivezl, koukali na něj lidé jako blázni. A dostal jsem taky nádherné takové krosové kolo, které bylo úplně úžasné, bylo takové designové. A to jsem si přivezl z Itálie jako jeden z mála dárků, který jsem dostal. A na to si vzpomínám, bohužel je to takové spíš smutné. Bydlel jsem na kousek mezi Budějovickým náměstím a Kačerovem, kde bylo kino. Jel jsem se na tom kole podívat do kina na Vinnetua a dal jsem ho do stojanu, kam se kola běžně dávají. Když jsem si vrátil, kolo bylo pryč. Ukradli mi ho. A to bylo takové smutné, protože to kolo jsem měl rád. Bylo jedním z dárků, o které jsem přišel.

A když se posuneme v čase, jaké dárky dostáváš teď rád?

My si s Marcelou dáváme spíš dárky, že se dohodneme, že se někam pojedeme podívat. Spíš máme rádi takové ty zážitkové věci. Třeba nedávno jsme byli na tři dny se jen tak podívat na Amalfi v Itálii. A to je třeba jeden z dárků, který jsem dostal od Marcely. Hmotné věci moc nemusíme, nejsme na to, aby nám dával někdo nějaké drahé dárky. Mám radši, když mně dá někdo, co mě potěší víc než nějaká hmotná věc.

Napsal jsi spoustu nádherných hitů. Já je tady nechci všechny jmenovat, protože jsme si je říkali nedávno v našem rozhovoru, ale jeden z nich miluju úplně nejvíc. Autorem hudby jsi samozřejmě ty, autora textu doplníš. Pár přátel stačí mít. Ale já se na to ptám z jiného důvodu. Jak to vlastně je s tebou a s přáteli? Máš hodně přátel, nebo málo?

Písnička Pár přátel vznikla tak, že jsem byl ve Švýcarsku u táty, který tam žil se svojí novou rodinou, protože se naši rozvedli. Já byl soudně přiřknut mámě a moje sestra Michaela byla přiřknuta tátovi. Oni v roce 1968 emigrovali do Švýcarska a my jsme v té době odjížděli na dvouroční angažmá do Itálie, takže se to takhle rozdělilo. Tátu a ségru jsem viděl až po 10 letech, když mně bylo 18, v roce 1978, kdy jsme se poprvé potkali a když jsem byl na první tři dny u nich doma ve Švýcarsku ve Winterthuru. No a tam bylo piano. Jednou jsem si k tomu pianu sednul, táta byl v práci, všichni byli pryč, Michala byla někde ve škole. Byl jsem tam sám v bytě, začal jsem si preludovat a najednou mě napadlo, že tam jsem sám a že nemám žádné přátele, a tak mě napadla tato melodie, že pár přátel stačí mít. Tak jsem si ji napsal, nahrál si ji na takový diktafon a dal jsem otextovat Frantovi Řebíčkovi, když ses ptala, kdo to otextoval. Franta byl ten můj sound inženýr, který mně mixoval všechny alba a zároveň mi psal i texty. Znal se i s mým tátou, ještě z mládí, když jsem nebyl na světě. Reagoval, že ten nápad je dobrý a že ho zkusí rozpracovat. A do 14 dnů přinesl text Pár přátel stačí mít. Takhle tedy vznikla tato písnička. A co se týče přátel, tak to je právě to, co k životu vždycky potřebuju. Mám taková čtyři motta, o kterých i zpívám. Říkám, že člověk má žít non stop, má si prožívat svou lásku z pasáže, svůj diskopříběh a mít svých pár přátel. A je to i to, jak doporučuju, aby žili druzí, protože bez lásky to nejde, bez přátel to nejde. Musíš si užít taky nějaký ten diskopříběh a žít naplno, a to je ono.

Jsi léta v showbyznysu. Dají se najít showbyznysu přátelé, nebo máš přátele odjinud?

Mám přátele v showbyznysu. Například léta jsme jezdili na dovolené spolu s Hankou Zagorovou a Štefanem Margitou. Hanička už tady s námi není, ale se Štefíčkem se vídáme pořád. S Helenou Vondráčkovu se vídávám často. Měli jsme obrovské přátelské pouto s Karlem Gottem… Čili v té naší branži se dá určitě kamarádit s mnoha lidmi. Myslím si, že mám spoustu kamarádů, neříkám, že úplně přátel, ale kamarádů z muzikálů, kteří mi zpívají moje písně. Samozřejmě showbyznys je branže, která je trošičku konkurenční, ale myslím si, že se tam dají najít vztahy.

Takže se tam dá projít tak, aby tam nebyly konflikty, střety a zbytečné nepříjemnosti?

Musím říct, že nevím, s kým bych měl mít konflikt. S žádným kolegou jsem žádný velký konflikt nikdy nezažil. Jsem spíš typ člověka, který má rád dobré vztahy a nemám rád negaci. Jsem vždycky pozitivně naladěn a pozitivní člověk. Takže i když by se to pomalu hrotilo do nějakého problému, tak já to ještě nějak elegantně diplomaticky vyřeším, vycouvám z toho a nechám tomu člověku radši, ať má pravdu, i když vím své. A je to lepší, protože je zbytečné si nadělávat nepřátele.

Zmínil jsi tady Karla Gotta. Já jsem se během rozhovoru taky k němu chtěla dostat. On by měl narozeniny stejně jako ty. Protože vás znám oba celý váš profesní život, všimla jsem si, že máte spoustu společného. To je profesní délka, potom jsou to neuvěřitelné úspěchy, obliba, taková nějaká pokora, úžasný vztah k fanouškům, ale taky třeba to, co jsi tady už zmínil: Itálie. Protože Karel má vztah ke kantiléně a ty zase, jak jsi mi minule říkal, máš rád italské chraplavé hlasy. Máte tedy věci, které vám může závidět kdekdo.

Narodili jsme se asi pod šťastnou hvězdou, protože je pravda, že hodně společného jsme měli a taky jsme se o tom povídali dost často, že to je neuvěřitelné, kolik těch společných věcí máme. Dokonce i třeba Nellinka Gottová se narodila ve stejný den jako náš Séba, 28. května. To je další věc, která nás poutá. A samozřejmě Karel měl rád strašně moc Itálii, stejně tak jako já. On miloval víc tu kantilénu, takové ty Pavarotti a Bocelli, lidi z opery a z vážné hudby. A já jsem zase měl rád takové ty typické popíkáře, Umberta Tozziho, Cutugna a Drupiho, ale jinak to pouto bylo stejné. A Karel taky měl rád toskánské víno, stejně tak jako já. Takže bylo tam toho moc, co nás poutalo.

Vy jste měli oba ohromné štěstí, že jste se narodili do hudebně příznivé doby. On do těch šedesátek, ty do těch osmdesátek. To byla úžasná doba. Jak ty na ty svoje osmdesátky vzpomínáš?

Já strašně rád, protože jsem si prožil tu obrovskou slávu, to, co dneska vidíš, jak si prožívají slávu zase noví mladí dneska. Já jsem byl teď nedávno na jednom festivalu v Poličce a tam byl nějaký kluk, který rapuje a zpívá. Já jsem byl v šoku. Tam osm tisíc lidí zpívalo jeho písničky a já je vůbec neznám. Takže klobouček dolů, jsem říkal. A toto jsme si samozřejmě prožívali v těch dvaceti taky. To byla úžasná doba. Já jsem bydel, jak jsem říkal, na tom Budějovickém náměstí v Pelhřimovské ulici. Tam bydlí například teta Dagmar Kludská, která vykládá karty, a Alice taky. A tam, když jsi šla, procházela jsi těmi patry a ty zdi byly pomalované různými všemi možnými nápisy. Miluju tě a srdíčka… Zrovna včera jsem byl v Pelhřimovské, protože můj synovec slavil narozeniny, ten je narozen 7. července. Tak jsem zrovna jim říkal, jak tam byla celá rodina, že je škoda, že to zamalovali. Kdyby to nechali, tak to mohli mít jako muzeum a bylo by to zajímavé.

To jsou věci, které se neopakují.

Slávu jsem si určitě užil, ale tím, že jsem už hrál čtyři roky předtím v kapele Kroky a doprovázel jsem zpěváky a hlavně zpěvačky, tak jsem si jako muzikant trošičku udělal názor, jak by se člověk chovat měl a neměl a co by člověk jako zpěvák měl a neměl dělat. A někdy tam u těch dam ty slavomanské manýry byly. I s kapelou jsme se shodli, že takhle by se člověk asi chovat neměl. A to jsem nevěděl, že budu slavný zpěvák. Když jsem se jím stal, tak to ve mně zůstalo, a proto od té doby mám pokoru a slavomanským manýrům se vyhýbám.

Připomínala jsem tvoje jazzové úspěchy. Ty jsi v šestnácti letech vyhrál soutěž a pro mě i pro ostatní patříš k nejlepším jazzovým pianistům. Říkal jsi mi, že nakonec jsi z jazzu odešel. Přesto se zeptám: zahraješ si ještě někdy na klavír jazz?

Tu a tam ano. Třeba když jsme někde venku a vidím, že je tam v hotelu nějaká jazzová party. Dost často bývají v hotelích kavárny, kde je i klavír. Tak tu a tam zahraju. Nebo když tam nějaká jazzová parta, tak se s nimi domluvím a dám si s nimi něco jen tak pro radost.

Michale, poslední otázka, přece jenom je to narozeninové povídání. Každé narozeniny jsou určitým předělem, přelomem. Člověk si říká, co bylo, co bude. Co bude u Michala Davida?

Bude toho docela dost, protože teď vydávám nové album Funky 2, které akorát dokončuju. Vyjde v říjnu nebo v listopadu. Budeme k němu točit klip na novou písničku, protože nejenom že jsou tam staré remaky, jako to bylo u jedničky, ale je tam pět nových písniček. Jednu z nich teď s naším vydavatelem vybíráme a určitě z toho uděláme klip a nasadíme ho samozřejmě na sociální sítě. To je jedna věc, ale druhá věc je větší, a to je nové album, které je v plánu na příští rok. Produkuju ho s takovými slavnými lidmi, kteří dělají třeba pro Robbieho Williamse, pro Adele, spolupracují s Jamesem Bluntem… A zrovna mi přijede producent Martin Terefe, který momentálně právě píše asi pět písniček Robbiemu Williamsovi na jeho nové album. Přijede sem ke mně na tři dny a budeme spolu pracovat u mě ve studiu. Bude to album, které bude úplně jiné, než ode mě možná očekávají moji fanoušci, bude už takové dospělejší a bude celkově vypadat úplně jinak, než jsou u mě lidé zvyklí. Tak jsem si začal připravovat klipy, dokonce si nějaké věci i textuju sám, což se málokdy stává. Tím jsem se malinko vrátil ke svým kořenům. Když mně bylo 16, psal jsem básničky, a od té doby mně všechny texty psali profesionální textaři, takže až po této době, po těch 50 letech, si teprve začínám psát zase nějaké svoje texty a vracím se zpátky trochu do dětských let. Album tedy vyjde příští rok a bude tam možná duet s někým ze slavných zpěváků.

Českých, nebo zahraničních?

Zahraničních, to je ale teprve všechno v jednání. A v roce 2025 by se měl celý tenhle projekt uzavřít velkým koncertem někde v Praze, přesně ještě nevíme kde, ale každopádně by to měl být nějaký větší open air.

Takže tví fanoušci se mají pořád na co těšit?

Určitě. Já jsem sice trošičku pozastavil koncertní činnost a moje koncerty teď po nějakou dobu nebudou, ale samozřejmě budeme hrát s kapelou na festivalech, já budu normálně jezdit svoje one man show a další akce, ale koncerty jako takové musím teď chviličku připozdržet kvůli tomu, že chceme připravit zmíněný nový projekt a nový formát.