Nejsem příznivcem základní vojenské služby, říká generál Andor Šándor

ing. Andor Šándor exkluzivně pro VIPosobnosti.cz

ing. Andor Šándor | Foto: Miloš Kraus
Facebook
Twitter
WhatsApp
Picture of Alena Hájková
Alena Hájková

Redaktorka

Přidat na Seznam.cz

Velmi netradiční rozhovor poskytl bezpečnostní poradce exkluzivně magazínu VIPosobnosti.cz. Jak jde dohromady vojenský a rockerský život, co druhým netoleruje,  chtěl by být Karlem Gottem a chybí mladým mužům dnes vojna? Nejen na to odpovídá generál Andor Šándor.

Pane generále, vy jste voják, generál i bezpečnostní poradce. Tedy žijete ve světě přísných a jasných pravidel. Jaké to je?

Na to si zvyknete. Já jsem kdysi v Ostravě prohlásil v nějakém pořadu pro ženy, že jsem nastoupil vojenskou základní službu, hned jak jsem začal chodit. Protože můj otec byl voják a byl na mě hodně přísný, takže tu přísnost a organizovanost a vše, co s tím souvisí, mám už od raného dětství. To neznamená, že bych se tomu nebránil. Samozřejmě bránil jsem se, ale jak je vidět, tak neúspěšně. A dneska to považuju za součást svého denního režimu a nečiní mi to žádný problém. Jsem prostě zvyklý na nějaký řád a ten dodržuju. To neznamená, že bych někdy neudělal nějakou výjimku, ale já o tom prostě nepřemýšlím. Tak to je a tak žiju.

Lidem dnes určitá disciplína chybí. Proč a v čem je podle vás důležitá?

Myslím, že je to součástí nějakého modu operandi, na kterém fungujete. Ať už v osobním životě, v pracovním životě… I v těch volnočasových aktivitách. Už jste zmínila, že jsem rocker. Na zkoušky naší skupiny chodím první a vždycky včas. Což se úplně nedá říct o našem zpěvákovi, který chodí zásadně pozdě.

Tak u umělců se to lehce dá tolerovat, ne?

Já takové věci netoleruju. To není věc tolerování. Je to samozřejmě otázka, jak vnímáte čas toho druhého, jak vnímáte, jak je ten druhý nastavený. To, že rád chodím pozdě, neznamená, že si myslím, že to ty druhé těší. Mám rád jasně daná pravidla, která se mohou porušit, pouze když je k tomu nějaký vážný důvod. Je to výraz úcty k tomu druhému.

 

Čtěte také: Andor Šándor k Afghánistánu: Obě země mají obrovskou radost, že Američané dostali nakopáno

Ano, souhlasím, takže jak si vážím sebe, vážím si i ostatních.

Přesně tak. A já jsem prost a dalek, abych nějakými výstřelky vůči druhým ukazoval, že je nepovažuji za hodna sebe. Kamarádím se s lidmi, které mám rád, a pak je další velká skupina lidí, ke kterým nemám žádný vztah a ani se s nimi nestýkám. A k těm, které mám rád, se snažím chovat tak, abych je nezraňoval a aby mi neutíkali. Jenom blbec si rozšiřuje okruh nepřátel. A to já nedělám.

Pane generále, dnešní mladá generace vojnu nezažila. Chybí podle vás vojna mladým mužům? A jak by měla v dnešní době vypadat, pokud by se obnovila?

Obávám se, že dnešní generace třicátníků – a ona za to nemůže – má největší problém v tom, že Alza přijede o dvě hodiny později nebo že není dostatečně silná wifina. Nejsem příznivcem základní vojenské služby, protože současné zbraňové systémy a další záležitosti jsou natolik složité, že se to vojáci základní služby prostě za rok za dva nenaučí. A nedovedu si představit, že bychom je měli na vojně sedm let. Umím si představit jistý základní výcvik. Za nějakých podmínek. Bohužel v České republice nereálných. Bylo by to politicky neprůchodné a navíc nemáme ani zbraně, ani techniku, ani kasárna… Nemáme nic. To, že se dnes říká, že vojna dřív udělala z kluků chlapy, je svým způsobem pravda, ale naučit se stlát postel, základním hygienickým návykům, plavat, být fyzicky zdatný… To není přece věc vojny. To si má ten člověk už nést z rodiny a ze školy. Vojna, ať se to někomu líbí nebo ne, má jeden důvod. Učit mladé lidi, dnes už i ženy, zabíjet. To je prostě základní smysl vojny a proto si myslím, že v současné době je profesionální armáda asi tou nejsprávnější, byť ne úplně ideální, odpovědí na to, v čem žijeme. My nejsme Švýcarsko. Takže takové ty řeči, že Švýcaři mají doma zbraně a podobně… Takovýto model se u nás nedá v žádném případě převzít. Umím si představit, že by armáda byla větší, že bude jinak formována, jinak cvičena, ale v současné době bych asi nic zásadně neměnil. Rozumně dělané prvky branné přípravy se dají zavést už na škole. Musí to samozřejmě ti učitelé ovládat a dávat to žákům a studentům dávat v nějaké přijatelné formě, aby z toho nebyly jenom nesmyslné ulívačky ze školy a podobně, ale všechno jde. Jen se musí chtít. Mně ale přijde, že stát to nechce. Alespoň nevidím, že by se něco takového na školách organizovalo.

Myslíte si, že dnešní mladí by rádi vstupovali do armády?

Samozřejmě někteří ano. My když jsme uvažovali o profesionální armádě, v té politické části převládl názor, že mladí muži a ženy nejsou ochotni bránit tuto zem. Což je strašné.

A proč?

To je dobrá otázka. Prý si neumí představit, co je to ta zem. A já jsem říkal, to je vaše žena, vaše děti, vaše matka, váš majetek a tak dále. A aby se to po té politické stránce ještě lépe zdůvodnilo (bylo to za vlády Miloše Zemana a pak Vladimíra Špidly), řeklo se, že nejsou dostatečně fit. To jsme přijali jako dva postuláty a zavedli jsme profesionální armádu a vůbec jsme o tom nepřemýšleli. Chápu, že za minulého režimu chlapi považovali vojnu za buzeraci a nechtěli jít dva roky sloužit. Ale dneska je to o tom, že si bráníme naši vlastní zem. Koneckonců nic jiného nemáme. Tady jsme se narodili a tady zemřeme. Tuhle zem předáme těm, kteří přijdou po nás. A měli bychom chtít, kromě toho, aby vzkvétala, tak aby byla také bezpečná, a to za nás nikdo jiný nemůže udělat. Vzpomeňte si, že Řím skončil v době, kdy se Římané veselili a obranu svého impéria svěřili cizím.

Pane generále, nemůže to být také otázka vlastenectví? Jestli jsou lidé dnes vůbec vedeni k nějakým hodnotám a tradicím?

To je právě ono, to jste řekla úplně přesně. Právě, že to tady příliš není vidět, spíš to absentuje. Je to i otázka populárních osob, ke kterým ta mládež vzhlíží. Máme tu lidi, kteří se zasloužili o spoustu dobrého pro celý svět. Třeba profesor Holý, který vynalezl poměrné úspěšnou léčbu HIV. To je člověk, o kterém asi málokdo z mladých ví. Ale téměř všichni znají – a já nebudu nikoho jmenovat – i neúspěšné pop music zpěvačky a podobně. Vzhlíží k tomu, jestli mají taková umělá prsa nebo jiná. A to mi přijde strašně ploché. Je to věc toho, že to nikdo nepopularizuje. Nikdo neukazuje, že v tomto státě jsou kvalitní lidé.

Takže svým způsobem výchovu určují média?

Bohužel. Alespoň není vidět nikdo jiný, kdo by tady udával nějaký tón a říkal Čechům: „Ale jsou tu lidé, na které můžeme být právem hrdí. Jsou tu lidé, kteří něco dokázali.“

Vy patříte určitě mezi ně…

To jsem určitě říct nechtěl. To v žádném případě.

Já ano. Protože já o vás vím, a už jsme o tom mluvili, že máte blízko k muzice, jste muzikant, hrajete na bicí. Co vás přivedlo k tomuto nástroji a vůbec k muzice?

Tak já jsem začínal na houslích jako mladý kluk. Měl jsem to tak, že jsem musel každý den hodinu trénovat. Můj otec byl přísný a vždycky to kontroloval. On to měl tak nastavené. Když jsem hrál méně než 45 minut, tak jsem se přiznal, že jsem nehrál hodinu. Když jsem hrál třeba 48 nebo 50 minut, tak jsem to zatloukl a řekl jsem: „Ano, hrál jsem hodinu.“ Ale první zlom přišel, kdy jsem byl na večírku, tedy ono to bylo odpoledne, lidušky, kde se děla moje maminka a já jsem tam hrál takový jednoduchý koncert na housle. Tehdejší ředitel lidušky pan Mach, který ve mně tu lásku k hudbě probudil, mě doprovázel na klavír. Byl to triviální koncert, ale najednou máte ten pocit, že už to není ten zatracený Ševčík a to trénování těch etud. Já se omlouvám panu Ševčíkovi. Pak jsem začal hrát na kytaru, což byl neuvěřitelný přibližovatel ke krásným holkám. A na střední škole jsem chtěl hrát bigbít. Mám sice rád klasiku (nevím, proč se tomu říká vážná hudba, když to byla hudba, kterou se bavili lidé), ale bigboš, jak já říkám, mě prostě chytil. A chtěl jsem jej na vojenském gymnáziu hrát. Psal se rok 1973. A ta aparatura tedy byla strašná. To byly ty elektronkové zesilovače. Neměli jsme ani kopák. To bylo udělané z flortonu, že byla obrácená šlapka a podobně. Šel jsem za tehdejším soudruhem velitelem školy a žádal jsem ho, aby nám něco koupili. A on se na mě tak bezelstně podíval a říká: „Proč k tomu potřebujete elektřinu?“ Tak jsem pochopil, že tudy cesta nevede. A celé čtyři roky jsem hrál country. Nebylo to špatné, ale není to od srdce. To tak prostě je. A teprve asi před nějakými asi deseti lety jsem potkal matku Davida Vostrého, mého nynějšího učitele. Kluka, kterého si strašně vážím a mám ho rád. Tehdy chodil na konzervatoř. A ona říká: „Já vám to zařídím, on vás Davča bude učit.“ Takže jsem chodil každý pátek tady do Pálffyho paláce, říkal jsem „chodím na konzervatoř“, a tam mě David učil. Nejdřív jsem si koupil akusťáky, potom postupně elektronické bicí a začal jsem hrát. A David mi říká: „Víte, vám kdyby bylo osm, vy byste to někam dotáh.“ A já mu říkám: „Davide, ty vole jeden, vždyť víš, kolik mi je.“ Ale řekl jsem si: „Já to dokážu. To musí jít. To není možné, aby to nešlo.“ A ono to nějak jde. Bubeník Motorbandu Standa Pliska mě přiměl hrát podle metronomu, což je úžasný počin.

Tak to znám. Z klavíru.

Já jsem ale metronom původně nechtěl. I David mě do něj nutil… David mě učí stále a je to bezvadný muzikant, bezvadný kluk, a jsem rád, že jsem ho mohl vůbec potkat. A asi před dvěma lety jsem z Velkých Přílep dostal nabídku hrát s místní skupinou LiveMotive. Na prvním koncertu byl set písniček, ze kterých půlku jsem neznal a druhou půlku hráli po svém. To už bych nikdy neudělal. Protože vy to máte na ty bicí držet. Ale já jsem ani nevěděl, co budeme hrát. Naštěstí účast nebyla tak veliká, takže nás příliš mnoho lidí nepomluvilo. Ale od té doby se to samozřejmě lepší a je to prostě zážitek. Kromě toho si doma hraju věci podle YouTube. Nejvíc mám rád melodický heavy metal – Accept, Judas Priest a další. Jejich bubeníci jsou pro mě i vzory. Třeba nedostižný John Bonham ze Zeppelinu. Těm není konec. To se prostě můžete učit pořád. Na YouTube jsou věci, které vám otevřou oči. Každý den si u zpráv pustím metronom, hraju na takový malý bubínek, trénuju ruce. Čili se snažím to nějakým způsobem dohnat, i když je to dřina. Když vidím, a teď v dobrém, ty šílence, jako je Miloš Meier a podobně, co dokážou, je to pro mě motivace. Zatím to nechci vzdát. Ale některé věci jsou nedostižné. To si řekněme na rovinu.

Vy jste říkal, že se na kytaru a vůbec na muziku dobře balí holky. O vás je známo, že se ženám líbíte. Myslíte si, že je to dané také charisma?

To nevím, to neumím posoudit. Tak říká se to. Mě ta přízeň všeobecně těší, ale jsou okamžiky, kdy to není úplně ideální. Třeba když jste o půlnoci v Dubaji na letišti a tam na vás někdo řve: „Pane generále, užijte si dovolenou.“ Člověk zase téměř ztratil soukromí. Ne každý vás osloví, ale po těch 18 letech, co vystupuji v médiích, což není zas tak málo, vás lidé poznají. Ale zas podvědomě vás to nutí se pořád chovat slušně, dávat si pozor, co řeknete, jak to řeknete. Z tohoto pohledu to zas není špatné. Ne že bych dělal něco, co se neslučuje se slušným chováním, ale někdy bych byl docela rád, kdybych nemusel být poznán.

Takže byste nechtěl být Karel Gott?

To je dobrá otázka, to mě nikdy nenapadlo. Já jsem Karla Gotta uznával pro jeho úžasný hlas. Byť to nebyla vyloženě hudba mého srdce, ale každý musí říct, že to byl machr. Já nevím, jestli být Gottem by bylo něco, co by vás uspokojilo. Tu hudbu dělat profesionálně, to asi ano…

Měla jsem na mysli tu fanynkovskou základnu.

Jedině na tom podiu, tam jo. Já si to částečně kompenzuju těmi přednáškami, které dělám. Protože když jede kamkoliv večer a ti lidé jdou na vás dobrovolně, taťka sleze z gauče, přestane pít gambáč, nekoukají se na nějaké ty strašidelné seriály, které v té televizi běží, dokonce na vás vybírají vstupné, tak tam vidíte, že jdou na vás rádi. A tam máte tu interakci. Oni jsou pozitivně nabití a já si tu energii z nich čerpám. A to je strašně fajn. A to samé je i na tom koncertě. Tak to potom jo. Ale aby mě sledovali na každém kroku, na to už ne vždycky máte náladu. Ale zase když to ti lidé tak cítí, beru to jako povinnost to zvládnout.

Říkal jste, že přednášíte, já to samozřejmě také vím. Jaká témata od vás jsou nejžádanější?

Název mé přednášky se poslední léta nemění, protože nemá důvod: „Jak bezpečný je svět, ve kterém žijeme.“ Snažím se ukazovat, jaké hrozby a míra rizika z nich plynoucí ohrožují svět jako takový. Jsme součástí západního světa, členskou zemí EU a NATO. Snažím se lidem vysvětlovat, co to pro nás znamená, co by znamenalo, kdybychom odešli z EU. Zdůrazňuji, že si už dnes nikdo nepamatuje válku, ale válka přitom není komiksová záležitost, ale věc reálná a tvrdá… Mluvím o neschopnosti státu v krizových situacích občanům pomoct, hovořím o tajných službách, snažím se rozebírat případy, jako byl ricinový olej…

A dá se o tom hovořit otevřeně?

Určitě dá. Ony se všechny ty události staly až potom, co jsem odešel ze služby, takže se nemůžu seknout s tím, že bych řekl něco, co bych říct neměl, ale snažím se klást otázky a hledat na ně odpovědi. A snažím se to publiku vysvětlit. Komentuju otázky prezidentů a postojů vůči BIS, otázky armády, Afghánistánu, migrace… Lidé se o to velmi zajímají a musím říct, že je na nich vidět důsledek – já nevím, jestli je to cílená politika, ale i kdyby nebyla cílená, tak je stejně nešťastná – jak ti lidé jsou vystrašení, jak je strašíme. Chápu, že ustrašeným národem asi lze lépe manipulovat, ale my nechceme být ustrašený národ. My chceme být sebevědomý národ, který si uvědomuje, že nežije v ideálním světě. Ale ne národ ustrašenců, kteří se budou bát vytáhnout paty z domova. Máme dvě možnosti. Buď se zavřeme, budeme doma a nikam nepůjdeme. To je život „ohne sranda“. A nebo prostě budeme žít s vědomím toho, že ten svět je všechno, jenom ne perfektní, ale – a to říkám obzvlášť – nepůjdeme nebezpečí vstříc. Adrenalin se dá vyrábět i jinak než navštěvovat Balúčistán.

Ale já myslím, že jsme zase u těch médií. Oni když si lidé nemají kde udělat správný názor nebo si nemají informace kde ověřit, tak naskočit na ta informativní klišé není tak těžké.

No to určitě ne. Některá veřejnoprávní média se prostě rozhodla, že ona budou ta, která vysvětlí babičkám a dědečkům, jak to je. Je to ambiciózní úkol. Kdyby byl vyvážený, kdyby byl rozumný, tak prosím. Česká televize minulý týden řekla, že – teď si ta čísla vymyslím, to není podstatné – „máme 532 nových případů infikovaných covidem, je to druhý největší nárůst od května.“ A Prima řekne: „Máme 532 případů, oproti minulému týdnu se to zvedlo o dvacet.“

Tak komu tedy mají věřit?

Ono to je stejné, ale jde o to, jak to řeknete. A to je prostě ten způsob informování. Myslím si, že toho strašení bylo dost. Ti, kteří zůstali na těch odvrácených pozicích a myslí si, že nad Brnem vysypávala chemtrails letadla covid nebo že dostanete nějaký čip v očkování, ty už teď asi nepřesvědčíme. Pokud jsme je nepřesvědčili za ten rok a půl, tak už je to asi marné. Ale my potřebujeme přece ukazovat, že ten život neskončil, že jsou i jiné možnosti, jak se těm problémům bránit, a že je potřeba jít dál.

A myslíte, že lidé dnes mají nějaké zastání nebo nějaký pevný bod, aby na tom nebyli tak psychicky špatně, aby nebyli v těch stresech, o kterých mluvíte, nebo aby děti vyrůstaly v nějaké alespoň základní harmonii?

Obávám se, že ne. Protože i ti lidé, kteří měli na tu pandemii jiný názor, a ukazuje se, že úplně nebyl z vinglu, mnohdy byl možná pravdivější než ti, kteří udávali tón, tak ti byli ostrakizováni, nebyli zváni do médií, a to je prostě špatně. Ale v konečném důsledku je potřeba lidi povzbuzovat, dávat jim naději. Naděje umírá poslední, to se přece říká. Je potřeba jim dát naději, že se to zvládne. Že to něco bude stát, že budeme krvácet, že možná si klekneme na jedno koleno, ale ukazovat jim, že se pak zase postavíme a že půjdeme dál. To tady absentuje.

A kdo by to měl podle vás říct?

To by mělo fungovat celospolečensky. Samozřejmě když je to takováto krize, tón musí udávat vláda a politici. Ale krize nesmí být využita k politickým půtkám.

A myslíte si, že je to vůbec zajímá? Že vůbec přemýšlejí tímto směrem?

To nevím, jestli takto přemýšlejí, ale nekonají tak. Z toho by se dalo dovodit, že tak nepřemýšlejí. Ale z pandemie covid-19 udělat politický zápas litého charakteru, mi přijde špatně. Protože to nepomůže nikomu a ta zem není v dobrém stavu. A já příliš nesleduji předvolební povídání, na to už jsem hodně viděl a slyšel. Ale rád bych slyšel, že – ano, spravit finance je dobré. Eliminovat dluh je dobré. Ale spravit naše duše, spravit duši tohoto národa, to nikde neslyšíte. Já nechci vypadat naivně a vím, že to není věc z roku na rok. Ale někdo by tu měl být. My jsme bohužel ani u pana prezidenta neměli to, že by národ povzbuzoval. K Hradu se vždycky vzhlíží. I za komunistů. Komunistický prezident byl jiný komunistický prezident než generální tajemník, byť často to tedy byly funkce spojené. Ale vždycky se k němu vzhlíželo. A bohužel pan prezident bohužel nesplnil roli člověka, který by národ spojoval a říkal mu „tohle dáme“.

Čili tu očekávanou roli.

Přesně. Místo toho spíš ještě dokázal ledaskoho urazit, zbytečně a v té nejhorší době. Samozřejmě – každá společnost je rozdělená. Nikdy není jednotná. Ani v Severní Koreji ne. Vždycky bude rozdělená, bude se dělit podle různých os. Ale pokud jde o budoucnost této země, prosperitu, o naše děti, tam není problém se přece spojit. Můžeme mít různý názor ekonomiku a na politiku, ale jsou některé věci, které máme přece všichni stejné. Chtít žít v hezké, dobré, čisté, spořádané zemi, kde je radost být.

Pane generále, mluvili jsme o tom, že je potřeba také rozdávat radost. Kdybyste se měl rozloučit nějakou pozitivní větou, nějakým poselstvím, která by to byla?

Mám několik takových zásad. Nevím, jestli jsou pozitivní nebo radostné. Největší štěstí je, že žijeme. To si říkám každý den. A odhoďme žabomyší války. Vytvářejme si kolem sebe jen přátele. Nevytvářejme si zbytečně nepřítele, nebuďme malicherní. Přenesme se přes řadu hloupostí. Nezapomínejme, že dnes můžeme se svým otcem nebo se svou babičkou mluvit o věcech, o kterých třeba už zítra nebudeme moct, protože už tu nebudou. Život je takový. Nechci, aby až odejdu a lidé si to poslechnou, aby si řekli, jaký to je blbec. Ale takové to – abychom na sebe byli ohleduplní, abychom věděli, že s tou svobodou toho, co děláme, je i odpovědnost za to, co děláme. A byli jsme si toho vědomi. Ono to není tak těžké, dát si s tím malou práci a tak se chovat.

Autor: Alena Hájková