Karty jsou od toho, aby nám ukázaly, jak náš život bude vypadat, říká Barbara Kočková

Foto: Pixabay
Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on whatsapp
WhatsApp
Alena Hájková
Alena Hájková

Redaktorka

Známá vědma a kartářka Barbara Kočková v zajímavém rozhovoru o lásce a vztazích vysvětluje, jak poznat, kterou cestu si vybrat, ale i proč si ve vztahu nepřehazovat role. Čím naše vztahy trpí nejvíc?

Myslím si, že povídat si o lásce a o vztazích, to je téma staré jako lidstvo samo. Obrací se na tebe na toto téma víc muži, nebo ženy?

Obrací se na nás více ženy, ale mohu říct, že tam jsou i muži. V procentech je to tak osmdesát ku dvaceti ve prospěch žen.

A co muži chtějí slyšet nebo o čem se s tebou chtějí radit?

Láska, peníze, kariéra… Ale ve většině případů se na mě obrací s prosbou o radu, jak na ženu.

Barbara Kočkova | Foto: Se souhlasem Barbara Kačková

Ty nám dnes v našem rozhovoru prozradíš, jak na ženu?

Já vám prozradím, jak na ženu i jak na muže, aby vztahy fungovaly.

Čím si podle tebe ženy kazí vztahy a v čem chybují? Každý toužíme po lásce, každý toužíme být milovaný, ale přesto nám to vždycky nejde.

Určitě, to máš pravdu, ale největší problém je v tom, že my ženy chceme vlastnit. Možná přeženu, ale nazvu to výrazy „sobeckost“, „chtít vlastnit“, „manipulace“.

Jak se tyto vlastnosti projevují v praxi?

Projevuje se to například tak, že ženy – a neříkám, že všechny – chtějí, aby se muž choval podle jejich představ. A děláme si hodně domněnky. To muži nemají rádi. Ženy si něco naplánují, v hlavě mají myšlenku, co by měl muž udělat, jakou kytku jí koupit, jak se zachovat, kam ji pozvat… A najednou ten muž to neudělá. Protože on není vědma. A je oheň na střeše.

A proč si to ženy takto plánují a malují dopředu?

Protože to je naše vlastnost.

A odpustí nám muži tu vlastnost, nebo jim je protivná?

Oni nám odpustí, pokud nás milují. To ji vezmou jako součást našich vlastností. Ale v hodně případech to ten vztah zruší a ti lidé se rozejdou.

Foto: Pixabay

Zaujalo mě, jak říkáš, že ženy chtějí muže předělávat. Protože když se do něj zamiluju, tak se do něj zamiluju právě proto, že je takový, jaký je. Tak proč ho potom předělávat?

To zamilování bývá na začátku.

Takže na začátku se nepředělává?

Na začátku se nepředělává. Na začátku se tam to „wau“, v mnoha případech se tam jedná i o karmu a o minulé životy. Ať tomu někdo věří, nebo ne, ale je to tak. Ale potom, když se lidé ve vztahu čím dál více poznávají, žena chce trošku s mužem manipulovat. Ale někdy to bývá i naopak u mužů. A obojí je prostě špatně. Protože láska má být bezpodmínečná. Jde tam o komunikaci. Vyříkat si, co mi vadí, co tobě vadí, ale nikdy ne předělávat, to už je špatně. On se ten druhý potom může přizpůsobit, ale je to z donucení.

V čem dělají chyby muži?

Drtivá většina mužů bere to, co žena dělá, jako samozřejmost. Neuvědomí si to, že žena například musí přizpůsobovat svůj čas dětem, domácnosti, nebo třeba tomu, že se chce muži líbit. Ono se to neudělá samo, žena tomu musí nějaký čas věnovat. A spousta mužů toto bere jako samozřejmost a neumí za to ženu ani pochválit. I když sami muži by to pochválení chtěli.

Nemohou si za to ženy samy?

Když to sleduji, tak v některých případech ano. Dávají do pozadí, že jsou ženami. Měly by své ženství upřednostňovat a být za něj šťastné. Ale teď jsou ženy emancipované, podnikají, zastávají mnohdy i roli muže.

Čili chlapi v nich vidí spíš soupeře?

Přesně tak. A ještě jedna věc, kterou bychom mužům měly předat: Aby se s námi radili a abychom jim předali i vědomí, že je potřebujeme. V mnoha případech mi totiž klientky říkají: „Ale já ho nepotřebuju, tohle si zařídím sama…“ A to je špatně. Mužům se musí nechat pocit, že je potřebujeme.

Třeba otevřít dveře, vynést koš…

Přesně.

… pověsit prádlo?

No, to už jsou takové ty ženské věci, které muži neradi dělají. Ale já to myslím jinak. V takových těch mužských záležitostech jako třeba umýt auto. Nechat muži takové ty od přírody dané věci. Vrátit se ke kořenům historie, kdy žena byla ženou, tvořila domov. Jak o tom mluví staré řecké báje: Co tvoří domov? Oheň a žena. A muž by měl zabezpečit rodinu. A ne si role přehazovat. Pokud se na tom domluví, tak proč ne? Ale žena musí být šťastná a vychutnat si, že je ženou.

Ty často říkáš, že je důležité nechat vztah dozrát a jít vlastní cestou. Ale ono to je těžké, protože spousta lidí má rádo svůj osud ve vlastních rukou.

A to je právě špatně.

Asi to naráží na trpělivost… Kam dojde, za jak dlouho tam dojde, dojde tam vůbec?

Dojde. Ale ono je to úplně jedno, za jak dlouho tam dojde. Teď je taková doba, že všichni chtějí všechno teď a hned. A to je ta chyba. Protože pokud by to tak mělo být a chtěl by to i protějšek, tak by tak rychle už k tomu došlo. Ale pokud je druhá strana nedozrálá, nebo třeba zrovna jde v životě jinou cestou, je potřeba čas.

Mluvila jsi tady o komunikaci mezi mužem a ženou, která je opravdu důležitá. Už jenom proto, aby si lidé v páru dokázali věci vyříkat, a ne se hned urážet, odcházet a bouchat dveřmi. Na druhou stranu jsme v takové moderní technické době, kdy naši komunikaci nahrazují SMS. Pro muže je to, předpokládám, je to informativní záležitost, pro ženu asi víc emoční. Nebo jak to je?

Přesně tak, jak to říkáš. Právě ty SMS často mohou za zánik vztahu. Poněvadž SMS je jiná, než když přitom cítíš, jak se ti ten člověk podívá do očí, tón hlasu… Mnohdy má úplně jiný význam a dopad, než odesílatel myslel. Například věta „už jsi doma?“ může být napsána i pochopena s různými významy.

Ani smajlíky tomu nepomůžou, že určí větě výraz?

Ne. Důležitá je samotná komunikace. Čili radši zvednout telefon a říct: „Mám tě rád, co děláš, už se na tebe těším.“ A dnes je doba taková uspěchaná. Dřív lidé třeba čekali na ručně psaný dopis, všechno mělo své kouzlo. Proto radím: Položte ty mobily a pojďme spolu ven, půjdeme se někam projít.

Jestli tomu správně rozumím, lidé by spolu měli trávit více času komunikací tváří v tvář.

Stoprocentně. Ale ze začátku jim to třeba nepůjde, hlavně se to týká střední generace, a generace už trošku i starší, jak jsem já s manželem. Proto je potřeba, pokud o to člověk stojí a chce, aby všechno fungovalo, začít i třeba v těch pokročilejších letech vztah budovat, dávat do něj energii čas. Najít si společné téma, kdy si budou lidé společně vyprávět. Třeba o vnoučatech.

A je pro vztah důležité, jestli mi ten manžel, milenec nebo přítel přinese drahou kytku, drahý dárek, nebo jenom mě pohladí? 

Ten člověk. Duše toho člověka. Může mi dát sám sebe a svůj čas. A to je to nejcennější, co tady máme. Lidé si neuvědomují, že jsme zde jak na návštěvě. Kytka, zlatý prsten, co to je? Co je štěstí? Štěstí je pomíjivé. Často se mě lidé ptají: „Co si máme přát, paní Barbaro?“ Odpovídám: „Pokud mohu doporučit, doporučuju spokojenost. Když jste zdravá, finančně zabezpečená, pořád jste spokojená. Pugét růží za chvíli zvadne. Ale vzpomínky jsou věčné. Dárky nejsou to pravé, co nás dělá šťastnými. Zapomeneš, kdo ti co koupil, zapomeneš, co ti kdo řekl, ale nikdy nezapomeneš, jak ses vedle koho cítila…

Než jsme šli sem do studia, měla jsi od jedné klientky velmi bolestný až tklivý telefonát. Setkáváš se často s takovými telefonáty?

Denně.

 

 

Jak je řešíš?

Mnohdy z nich cítím takovou beznaděj a neštěstí. Nechám je vždy vypovídat. A nebudeš tomu možná věřit, ale už jenom to, že se člověk má komu vypovídat a komu to říct, mu pomůže. Zase pak přijdou fáze toho neštěstí. Ale jak říkám klientům, karty netvoří náš osud. Ten máme z devadesáti procent ve svých rukou. Osudem je dané, komu se narodíme, koho si vezmeme, kolik budeme mít dětí, ale pak jsou věci, které si tvoříme úplně sami. Karty jsou zejména od toho, aby nám ukázaly, jak náš život bude vypadat, když půjdeme doprava, a jak bude vypadat, když půjdeme doleva. A potom je už na každém z nás, jakou z těch dvou cest si vybereme. A pokud si vybereme tu špatnou, věř tomu, že se vrátíme nazpátek na tu křižovatku, kde se budeme muset znova rozhodnout.

A jak poznat, jakou cestu si vybrat?

Někdo říká: „Nejlepší je se rozhodovat srdcem.“ Ale já k tomu dodávám: „Ale nezapomenout doma nechat rozum.“

To znamená, že by to mělo být svým způsobem v rovnováze?

Určitě. Nelze jít za svým cílem bezhlavě. Teď je neuvěřitelně rozvodů, rozchodů, což si třeba já za svých mladých let až v takovém množství nepamatuju, asi to přináší ta komunikace na internetu, různé seznamky a podobně. Ale dám takový příklad. Pokud se třeba vdaná žena zamiluje a má pocit, že bez toho svého milence nemůže být, dobře, v pořádku, každý máme život jenom jeden. Ale ať jakékoliv rozhodnutí nedělá do roka. Protože po roce může být všechno úplně jinak. Po roce člověka poznáme a najednou zjistíme, že třeba taková vdaná paní má to největší štěstí doma. Takže nechat tomu čas, neuspěchat…

Barbaro, myslím, že každý, kdo se zajímá o karty, ten scénář zná: Přijdu, posadím se naproti kartářce, třeba tebe, nedýchám, a ty mě necháš zamíchat karty nebo si na ně sáhnout, pak je rozliší. Jak to vlastně je dál? Ty se napojíš na mě, na vesmír, nebo musíš být také dobrý psycholog?

Alenko, všechno dohromady. Každá kartářka má určitý svůj způsob celého toho procesu. Já jsem se v takové té „čarodějnické“ rodině narodila a ženy si zvyky předávaly z generace na generaci. Proto vím, že správná kartářka je taková, že když k ní přijdeš napoprvé, nechce po tobě vědět vůbec nic, kromě jména a data narození. Datum narození totiž něco jako otisk prstu. Do vesmíru posílám otázku na toho daného člověka s konkrétním datem narození. Karty míchám sama, potom je musí zamíchat ten člověk. I když vykládám po telefonu, napojím se do jeho energie. Ale napoprvé říkám „vy mně neříkejte vůbec nic“. Rozložím výklad, kterému se říká velký list. A správná kartářka by měla říct konkrétní věc, kterou ví jen klient. Ne takové ty všeobecné bláboly jako „jste unavená“, „čeká vás cesta“… To můžu naučit i svou malou vnučku. O tom není kartařina. Kartář vám řekne konkrétní věc z minulosti. Ne z budoucnosti. Z minulosti. Kterou ví jen ten klient.

Nemůže se třeba stát, že kartáři to mají jednodušší právě proto, že klient na sebe všechno vychrlí pod náporem emocí hned?

To už je ta psychologie, to už není kartář. Máš sice pravdu, že se to může stát, ale správný kartář se nesmí ptát. Když by položil otázku: „S čím přicházíte a co vás trápí?“, to už mu ten klient řekne, proč tam je. A mně kolikrát přijdou do dveří lidé, kteří opravdu pláčou, jak říkáš ty. Ale proč pláčou, to musí ukázat ty karty. Mně plakala paní i proto, že byla samoživitelka a měla čtyři děti. Nebo někomu někdo zemřel. Vyloženě zakazuji klientům, aby mi cokoliv říkali předem.

Jak dlouho trvá takové sezení?

Hodinu. Za tu hodinu vše rozebereme a probereme. Nakonec doporučím, jak by se klient mohl zachovat. A pak je na něm, jestli si vybere tu cestu.

Naše povídání jsme začali hrozně hezky láskou a ukončíme ho taky láskou. Láska tedy není tak jednoduchá, není to taková procházka růžovým sadem?

Láska není vůbec jednoduchá. Láska nám může přinést to nejkrásnější, co nám život vůbec nabízí, ale láska nám může dát i tu největší bolest, kterou člověk může zažít.

Takže může i člověku puknout srdce z lásky?

Může.

A není tedy pro některé lidi lepší být radši sami, aby nebyli zranění?

Takových lidí je opravdu hodně, kteří už se bojí, ale na druhou stranu je lépe litovat toho, že jsem něco zažil, než litovat, že jsem nezažil vůbec nic.

Jak se říká: „Kdo štěstí ani lásku nepoznal, je mnohem chudší než ten, který obojí ztratil.“

Ano. Ale pozor, láska existuje ve více podobách. Já třeba teď prožívám největší lásku svého života, a tou jsou vnučky. Takže pokud se bojíme jít do partnerského vztahu, můžeme lásku dát do čehokoliv, co uznáme za vhodné. Třeba do takového přítele jako je pes či kočička. Ale láska k partnerovi, pokud není opětovaná, může způsobit i obrovské zdravotní problémy. Měla jsem paní, která hubla, hubla, umírala, až opravdu zemřela.

Co to způsobilo? Neopětovaná láska?

Neopětovaná láska, ale tato paní si to zčásti způsobila sama. Vyloženě se zaměřila na partnera, který jí dával najevo, že už ji nechce. To není problém v tom partnerovi, ale v ní, že se neumí vyrovnat s tím, že ji ten druhý nechce. To už je diagnóza.

Barbara Kočková exkluzivně pro VIPosobnosti.cz

Autor: Alena Hájková