Redaktorka
Karel Svoboda by v neděli 19. prosince oslavil 83. narozeniny. Nezapomenutelný člověk, hitmaker, který měl v sobě nadání od Boha, ale také pokoru, slušnost. Proč by za sebe nikdy nenechal zaplatit, jak na sklonku svého života vzpomínal na svoje začátky, svého přítele a zpěváka Karla Gotta, čím si může umělec zkazit talent, prozradil v rozhovoru do knihy O umění vycházet s lidmi.
Nezapomenutelné je jeho hudební tvorba, namátkou například Lady Carneval, Tři oříšky pro Popelku nebo Cirkus Humberto, muzikály Golem nebo Hrabě Monte Christo.
Karel Svoboda byl svojí povahou na jednu stranu lehký jako Vivaldi a složitý jako Beethoven. Byl velmi vzdělaný, pracovitý a měl vybroušené společenské vystupování.
Především z rodiny, kde člověk v lásce vyrůstá, v případě, že rodina není úplně defektní, myslím, že tam je základ dobré výchovy. Řada lidí ovšem nemá to štěstí, vyrůstá v rodině pěstounů nebo v různých institucích. Přesto z nich vyrostou slušní lidé. Myslím, že také záleží hodně na genetickém odkazu, který si v sobě neseme.
Já osobně jsem měl tvrdou výchovu, i když láska v rodině nechyběla. Můj otec byl vídeňský Čech, tzv. stará škola. Svým rodičům ještě vykal. A ve spojení s nekompromisní matkou mě byla dána do vínku určitá pokora a respekt k okolí při zachování vlastní suverenity. Velmi mi to v životě usnadnilo pohyb v různorodé společnosti, kam mě osud zanesl, ať doma, či v zahraničí.
Čtěte také: Své sny jsme si naplnila. Už se těším domů, říká producentka Alka Hájková
Potkám-li se s cizím člověkem, ať už je to z důvodu pracovních nebo čistě společenských, osobně dám vždycky na první dojem či spíše instinkt. I to mě doma učili. Vždycky po určité době se vracím k momentu prvního setkání a vzpomínám, jak na mne zapůsobil, protože lidé se mění a někteří dokonale skrývají a maskují své pocity.
Po zkušenostech z dlouhodobého pobytu v německy mluvících zemích a z různých debat o nás, Češích, jsem se setkával kromě jiného s názory, že my Češi neumíme skrývat své pocity, neumíme nasadit ten nehybný výraz hráče pokeru, jsme příliš upovídaní, příliš otevření a rádi se vytahujeme.
Například už v dětství, když jsem měl drobné konflikty s dětmi, nemohl jsem si doma moc stěžovat. Matka místo toho, aby mě litovala, vždycky řekla, vrať se zpátky a nedej se. Otec byl velmi elegantní a slušný člověk, který mě vychovával ve stylu, který dnes už bohužel neplatí, protože v dnešní agresivní společnosti vypadá slušnost a respekt k okolí spíše jako slabost. Ve světě jsem se ale přesvědčil, že „ranařství“ a agresivita ve výsledku nevítězí. Je to spíše chytrost a přizpůsobení se, což je ostatně definice inteligence.
Nepovažuji. A to i přesto, že sám jednám s mnoha firmami doma i v zahraničí. Když jsem v Německu před 38 lety získal práci, snažil jsem se především vystupovat suverénně. Nepřišel jsem například nikdy s tím, že bych se sháněl po dietách nebo se třásl a čekal, až mě někdo pozve na večeři, kterou za mě zaplatí. To jsem nikdy neudělal, i když jsem sem jezdil z totalitního Česka. Věděl jsem, že bych se okamžitě shodil a nebyl rovnocenným partnerem těch, kteří mi dávali práci. Později jsem to byl já, kdo zval na večeři své partnery a snažil se nešetřit vydělané peníze na dobrém oblečení a dobré značce vozu. Velmi se mi to vyplatilo.
Peníze mi někdy chyběly, ale určitá lidská důstojnost mi nedala, abych se choval jinak. Kdyby mi chyběla suverenita, byl bych jako český občan v submisivním postavení a těžko bych dosáhl dobrých pracovních kontaktů a mohl později vytvořit hudbu k mnoha filmových projektům. Talent a píle se samozřejmě předpokládají, ale člověk si to může pokazit špatným chováním a vystupováním.
Moji kariéru v Německu nastartoval film Tři oříšky pro Popelku režiséra Václava Vorlíčka, který měl a má dodnes velký úspěch u diváků, a to nejen v Německu. Když se začali redaktoři ZDF zajímat o autora filmové hudby a zjistili, že jde o českého skladatele, který s Karlem Gottem půl roku předtím dvakrát vyhrál německou hitparádu s písněmi Lady Carneval a Einmal um die ganze Welt (Hey, hey baby), bylo vyhráno a od té doby setrvávám na německém trhu dodnes. Včelka Mája se stala kultovním seriálem již dvou generací a díky tomu jsem pak dostal pracovní příležitost především v tvorbě dětských seriálů, později i filmů, ve kterých hrály i takové hvězdy jako Urssula Andress, Claudia Cardinale, či Bud Spencer. Dostal jsem se ke hvězdám jako je Julia Migenes z Metropolitní opery či tehdy velmi slavné anglické star Suzi Quatro, které nazpívaly moje písně do filmových projektů.
Neměl jsem to ani potom vždy lehké, jak by se zdálo, protože jistá nevraživost k českému skladateli, který přišel zpoza „želené opony“, tj. ze socialistické země, u některých kolegů existovala. Po velkém úspěchu TV seriálu Včelka Mája (35 zlatých desek pro tým, jehož jsem byl členem) jsem si vysloužil přezdívku „Insektenkomponist“ – tedy něco jako skladatel pro říši hmyzu, což bylo nevlídné nejen vůči mně. Ostatně 132 dílů úspěšného seriálu a k tomu ještě celovečerní film, to by byla silná káva i v našem prostředí, kdyby přišel německý skladatel a udělal něco podobného pro český seriál. Nic by se pochopitelně nestalo, ale závist je obecná vlastnost a u nás jen kvete.
Jak které. Ty, co opravdu něco umějí, se chovají vlídně a mají v sobě jistou pokoru. Nechci na někoho v branži zapomenout, ale na prvním místě bych uvedl Karla Gotta, Helenu Vondráčkovou či Jiřího Korna nebo Hanu Zagorovou, od kterých by se mnoho kolegů, zvláště z nastupující generace, mělo poučit, jak se chovat, jak zvládat cizí jazyky a jak si zachovat vlídnost a zůstat normální.
Řada českých interpretů, která dosáhla prvního úspěchu, se chová naprosto neadekvátně a zapomíná, že v showbyznysu nikdo neví dne ani hodiny. Je to tvrdé prostředí a posluchač je neúprosný soudce. Kromě toho získat si jeho přízeň trvá léta. Čím je hvězda větší, tím se chová k okolí přirozeněji, uctivěji a kolegiálněji.
V současné době spolupracuji s Ethanem Freemanem, který hrál 600x hlavní roli v muzikálu Fantom opery v Londýně, na Brodwayi v muzikálu Evita nebo ve Vídni v muzikálu Kráska a zvíře, tedy s člověkem, který je na vrcholu kariéry jako světoznámý muzikálový zpěvák. Při prvním setkání s touto opravdovou superstar jsem měl pocit, že se známe dvacet let, tak byl příjemný a normální. Stejný pocit mi navždy zůstane z osobního setkání s dirigentskou hvězdou a slavným skladatelem Leonardem Bernsteinem, se kterým jsem měl tu čest se v Praze setkat a dvě hodiny hovořit. To byla pro mne škola života.
Jako muzikant jsem začínal jako spoluzakladatel a člen skupiny Mefisto. Hráli jsme softrock, jezdili po republice za stokorunové honoráře a v rámci tehdejších možností jsme se chovali v principu stejně jako většina mladých lidí. Nebrali jsme drogy, sem tam jsme se opili a žili jsme naplno.
Občas ano, ale času je málo a pro mne je čas to nejdražší.
Ano. Naprosto. Nebojím se mluvit o čemkoliv, čemu alespoň instinktivně rozumím nebo co je v silách mého vědění. Nepouštím se do věcí, kterým nerozumím. Dnes už je doba tak specializovaná, že i v oboru samotném je mnoho věcí specifických a je potřeba mít kolem sebe lidi, s kterými je možno se poradit. Mám kolem sebe takové lidi.
Dobrý profesionál se pozná podle toho, že má svůj rukopis. Je řada lidí, kteří se snaží tvořit a nenašli svoji správnou parketu, ve které by byli zvláštní. Já jsem melodik a snažím se postavit hudbu na melodické a harmonické stránce. V poslední době jsem díky možnostem studiové techniky začal trochu tíhnout k většímu rytmickému výrazu, kterému jsem se vždycky bránil, protože jsem preferoval volnější formy. Teď mám rád oboje. Dnes se hudba tvoří úplně jinak než v dobách, kdy jsem začínal. Do hudby velmi zasáhla technika, hlavně do filmové. Myslím, že je to dobře. Hudba tím pádem neustále někam kráčí. Mně se líbí hudba každá a dělím ji pouze na dobrou a špatnou.
Hudba nemá žádné hranice, pořád se rodí spoustu nových, zajímavých věcí. To, jestli se to něčemu více či méně podobá, se už dnes tak rigorózně neposuzuje. Je to geniální způsob komunikace a jak se svět zmenšuje pomocí techniky, tak i hudba hovoří za to či ono etnikum, propojuje se vzájemně, a to se mi moc líbí.
Ta je dána talentem, který získáváme a ani nevíme, od jakého boha. Záleží na tom, v jakého boha věříme či jakého jsme vyznání, nebo na tom, zdali jsme neznabozi, tedy věříme na náhodu.
Já jsem v podstatě zmatený, protože jsem narazil v různých náboženstvích na spoustu dobrých věcí. Něco se mi líbí z katolického vyznání, něco z buddhismu, mám rád judaismus. Snad až na militantní, fanatické, ortodoxní skupiny v jakémkoliv náboženství se mi líbí vše, co je ve prospěch člověka, humanismu, co je ve prospěch zachování tohoto světa a společného soužití.
Já jsem kosmopolita a velmi mě uráží jakákoliv xenofobie. My jako národ jsme bohužel dost xenofobní, asi to vychází ze strachu a z toho, jak jsme byli v izolaci nebo jak naše dějiny nebyly moc radostné. Je v nás asi zakódovaná obrana před vším cizím, co by nám mohlo tzv. ublížit nebo co by nás mohlo ohrozit.
Moje 2 děti dostaly vychování v Americe a vrátily se tak ze země, která potírá xenofobii velmi důsledně. Je jim naprosto jedno, odkud mají kamarády. Pokud si je někdo jistý svým chováním, je suverénní, nemusí mít strach z toho druhého. Konkurence nebo míchání etnik není někdy na škodu, svět se posunuje dopředu.
Měl jsem původně asi sedm povolání, poslední byl horník. Pracoval jsem i v zemědělství, potom jsem šel na medicínu, na Univerzitě Karlově jsem studoval stomatologii, kterou jsem bohužel nedodělal, takže mé vzdělání je odlišné od toho, co dělám. Matka mě posílala 14 let do klavíru, kde jsem získal základy vážné hudby, což se mi dnes moc hodí, protože když dělám scénickou hudbu, už mi nestačí jen jednoduché harmonie z pop music. Všichni, kteří něco úspěšně tvoří, mají většinou klasické vzdělání.
Byly doby, kdy jsem chodil mezi intelektuály, protože jsem se za něj považoval, hodně jsem četl od Karla Čapka až po A.. Huxleyho. Dnes mi moc času na čtení nezbývá. Teď zrovna jsem vstřebal Páralovy „Milence a vrahy“, protože právě dokončuji hudbu k stejnojmennému filmu v režii Viktora Polesného. Co se historie týče, mojí vášní je přelom minulého století, secese. Kdybych si měl splnit nějaké přání, rád bych fyzicky navštívil dobu mezi léty 1890 až 1905, což bylo podle mého vkusu krásné období, kdy ještě technika neničila svět a lidé ještě žili v symbióze s přírodou.
Stačí se dívat na satelitní vysílání, kde je několik kanálů, které se zabývají jen přírodou jako takovou. Rád se na ně dívám a myslím to upřímně, v přírodě také žiji a pracuji. Velký luxus je pro mne především příroda.
Svět není jen takový, jak nám je prezentován v telenovelách. Nic proti komerčnímu vysílání, co ale nemám vyloženě rád, jsou filmy, ve kterých teče krev. Stačí zpravodajství z dnešního světa, kde tvrdá realita předbíhá všechny filmové fantazie. Jsme už tak lhostejní a zvyklí na otřesnou realitu, že dokážeme přitom i večeřet. Doba je zkrátka taková. Myslím si, že právě proto mají „mýdlové opery“ v televizi takový úspěch. Pro mne je asi nejlepším televizním programem zapálený krb anebo posezení na břehu rybníka s výhledem do lesa. Proto žiji na venkově. (Tak to jsme dva -pozn. autorky).
Považuji se za vlka samotáře. Ve škole jsem dostával poznámky, že se straním kolektivu. Nemám rád dav, ale na pár přátel si čas vždycky najdu, umím vypnout.
Občas se tam ukážu, ale nejraději jsem doma, na venkově, který mě dobíjí energií. Člověk, který je neustále ve studiu, mezi technikou, musí mít nějakou kompenzaci. Nemůžu žít daleko od Prahy, protože instituce, pro které pracuji sídlí v Praze. Ale programově jsem se z města ve třiceti letech odstěhoval a ze své rodiny udělal venkovany. Veškerá technika jako mobily, faxy a e-maily nás činí závislými, proto jsem rád obklopen přírodou, kde mohu vypnout. Když člověk vypne, zmizí na tři dny, má pocit, že mu někde něco utíká nebo že se něco stane, a když zjistí, že se vlastně nic nestalo, tak si to prodlouží na týden, pak vrátí se a naopak se směje některým stresům a depresím, kterým podléhají lidé, kteří neumějí vypnout.
I když na to nevypadám, jsem hlavně tvrdý vůči sobě. A pokud situace umím řešit, tak je řeším. Pokud je nezvládám, tak je jednoduše vypustím z hlavy. Mám jednu vlastnost, a to, že si umím v hlavě některé věci vygumovat. Kdybych tuto vlastnost neměl, taky bych asi po tom, co mě v životě potkalo, musel viset někde na větvi. To poslední, co mi nikdo nevezme, je humor. Mám rád černý humor a mám rád lidi, kteří jsou v tomto stejní. Jsou to i lidé, které potkalo také neštěstí, avšak oni dokážou humorem překonat spoustu věcí. Kdo v sobě humor nemá, kdo mu nerozumí, má v životě smůlu.
Ano. Mám třeba několik vystřižených karikatur, které se mi líbí, nepovažuji je za urážku své osoby. Jsou vtipné a svědčí o zájmu o moji osobu.
Pokud to není někdo opravdu otravný, snažím se být příjemný a trpělivý. Každý člověk má své problémy, nikdo z nás nemůže odhadnout, v jakém momentě k tobě ten člověk přistupuje. Má osobní problém a Ty mu pomůžeš už jen tím, že mu řekneš pár příjemných vět. Sám jsem byl na dně a potkal jsem přátelé, kteří mi pomohli. Nikdy jsem nenavštívil psychiatra. Jeden přítel, který se mnou dělal medicínu a dnes je renomovaným psychiatrem mi řekl: „Víš, ty seš tažnej a nejseš chovnej a seš silnej proto, abys mohl dostávat přes hubu.“ Tak mi to řekl. Bylo to daleko příjemnější a účinnější, než kdyby mě někdo bedlivě zkoumal a dával mi prášky, protože stejně by to bylo řešení krátkodobé. Má-li člověk mozek v pořádku, měl by sám nebo s pomocí svého partnera najít řešení, uvědomit si, že pořád je důvod pokračovat dál.
Naprosto jsi mě odhadla. Nejsem rozhodně submisivní typ a co se týče partnerky, dominantní partnerku bych vedle sebe nesnesl. To bych byl raději sám. Je to dáno tím, že potřebuji mít jako umělec svobodu. Nikdy jsem nebyl zaměstnaný, naopak jsem zaměstnával druhé, neumím mít nad sebou šéfa. Nesnesu manipulaci a nejsem dobrý typ pro submisivní role. Samozřejmě, že se v takové roli ocitnu, až budu ve stáří a nemoci odkázán na nějakého profesionála ve špitále. Ale to už je konec života a s tím se počítá.
Nejdůležitější hodnotu je zdraví moje a mých nejbližších.
Pravda je, že jsem býval. Ale potom, co jsem přišel o své nejbližší a nejdražší, se pro mne životní hodnoty změnily.
I lidský život je pomíjivý. Jednou tady skončíme a náš život bude pokračovat v našich dětech a v činech, které po nás zůstanou. Po architektovi baráky, po skladateli nějaká muzika, po spisovateli knihy. Na posmrtný život nevěřím, ale nedávno jsem se setkal s jedním lamou, se kterým jsem si velmi zajímavě popovídal, i když to byl člověk jakoby z jiného světa. Velmi se mi líbily jeho názory, setkání s ním mne obohatilo. Čím je člověk starší, tím je klidnější, a čím tě ta moudrost a zklidnění potkají dřív, tím lépe pro tebe.
Zajímavý rozhovor, který Karel Svoboda v roce 2004 poskytl autorce Aleně Hájkové. Nejen o tom v knize Tanec Mezi Mistry.
Copyright 2012-2024. VIPosobnosti.cz.
Autorská práva: Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či další zpřístupňování článků, podcastů, videí a fotografií bez písemného souhlasu vydavatele, vč. sociálních sítí je zakázáno.