Karel Gott: Vykalkulovaná diplomacie se hned pozná

Autor: Alena Hájková

Karel Gott | Foto: František Jirásek
Facebook
Twitter
WhatsApp
Alena Hájková
Alena Hájková

Redaktorka

Přidat na Seznam.cz

Osobnost, která si dokázala vytvořit a udržet image noblesného elegána. Člověk, který rozdával celý život radost druhým. K jakým životním názorům a hodnotám Karla Gotta přivedly životní zkušenosti, podle čeho se naučil jednat s lidmi a jakou měl barvu aury?

Karle ty jsi se ještě jako dítě školou povinné přestěhoval s rodiči z rodné Plzně do Prahy, do vily v Okrouhlické ulici, v Kobylisích. Tady jsi začal navštěvovat čtvrtou třídu obecnou a pomalu se seznamoval s předměstím velkoměsta. Jak na tebe zapůsobilo?

Lavice čtvrté třídy byly tehdy plné živlů, se kterými jsem se v Plzni nikdy nesetkal a které mi začaly proto ihned imponovat. Nejlepším přítelem se stal kluk Olda Bukovanský, který mě okouzloval svojí zpupností a nepoddajností, které já jsem nebyl schopen Někdy se neukázal celé dny ve škole, a v ty dny pro mě výklady u tabule i škola ztrácela význam.

Od dětství jsi vlastně toužil po cestování. Právě se zmíněným spolužákem Oldou podnikl svůj velký výlet. Jak ta vaše výprava nakonec dopadla?

Už v dětství jsem toužil po cestování, vůni dálek, a tak jsem svůj první výlet směr Cínovec podnikl právě s již zmíněným spolužákem Oldou. Ten ale skončil hned poté, co nás oba našla promrzlé tehdejší SNB. Přesto jsem byl svému spolužákovi vděčný za to, že mi ukázal pevnost, odhodlanost i neohroženost, pokud se chce člověk kamkoliv dostat, byť jen na sever Čech.

Když ti bylo asi patnáct let, objevil si v sobě umělecké sklony k malování. Přijetí na UMPRUM tehdy nevyšlo, což tě asi nakonec neodradilo a namaloval si mnoho obrazů.

První téma byl velký pohřeb zpracovaný olejem na plátně, kde jsem sám sebe vykreslil jako hráče na křídlovku. Otci přišlo toto téma nejen depresivní, ale také se mu nelíbilo, že bych se vydal kreativním směrem. Představa, že by se nevyučil pořádnému řemeslu byla pro tatínka více jak nemyslitelná. Naopak maminka pro mě měla větší pochopení. Při zkoušce jsem dostal za úkol namalovat starou, odřenou botu, o které jsem tehdy vůbec netušil, jak moc změní můj život právě proto, že mě na školu nepřijali. Rád maluju dodnes, je to pro mě nejen inspirace, ale také relax, který je v tvrdém šoubyznysu potřebný. Je to také určitá vyváženost, vše musí být v rovnováze.

Karel Gott | Foto: Stanislav Tereba

Nelze se také nezmínit o tvé první lásce. To bylo ještě v na učilišti v Chebu, že?

Ano, bylo mi patnáct a můj něžný cit k dívce jménem Vlasta natropila v mém srdci velký zmatek. Ta dívka měla způsoby a chování, které byly podle mě ideální pro manželství. Já jsem ji tehdy neřekl, že jsem učeň, ale řekl jsem jí, že se věnuji filmovému a divadelnímu herectví. Ztotožnil jsem se s hercem Oldřichem Novým, který pro mě byl už tehdy vrcholem mužské dokonalosti. Nakonec jí ale kamarádi prozradili, kdo jsem a láska byla najednou pryč.

Karle, ty jsi právě známý jako galantní a pozorný muž. Myslíš, že lze tyto vlastnosti získat výchovou nebo nám jen chybí správné vzory?

Samozřejmě, že výchova každého z nás začíná u rodičů. Přitom je ale důležité, aby člověk sám již od malička chtěl být noblesní, aby se krásně vyjadřoval a zdvořile jednal s lidmi. Aby neříkal „vole“, „trhni si, vole“. To není jen otázka školy nebo rodičů. Ten, kdo chce takový být, může už jako kluk obdivovat herce ve filmech nebo v divadle, může sledovat, jak se chovají nebo jak jednají s ženami.

Je to jednoduché. Když mě film nebo kniha zaujmou, pak se i já chci podobat hrdinovi, kterého obdivuji. Nechci chodit ošuntělý, chci vejít a udělat dojem. Chci mluvit tak zajímavě a hezky, aby mi lidé začali naslouchat. A když něco chci, tak si vždycky najdu cestu, jak toho dosáhnout. Když žák je připraven, učitel se dostaví. Jako klukovi se mi líbil šarm Oldřicha Nového, okouzloval mě způsob, jakým oslovoval ženy, jak to s nimi uměl. Ale to není o umění jako takovém, to je o stylu. Třeba Jean Gabin nebo Rudolf Hrušínský, to byli lidé, kteří vůbec nehráli. Oni vůbec nemuseli hrát. Jejich tvář hovořila a člověk se domýšlel. V umění vůbec je dobré nechat diváka nebo posluchače se domýšlet. Je třeba mu nechat prostor pro fantazii, aby člověk přemýšlel, co tím chtěl skladatel, básník nebo malíř říct. Oni sami to nevysvětlují. Proč také? Kouzlo umění spočívá právě v té nedokončenosti, v té touze mu porozumět. Nesmí být přímočaré jako oznámení nějaké zprávy.

Karel Svoboda, Karel Gott | Foto: Alan Pajer

Nemyslíš si ale, že štěstí přeje připraveným?

Když je žák připraven, učitel se dostaví. Jak už jsem se zmínil, každý si najde vlastního hledání svůj vzor-z knížek, z filmu, někdo chce být drsňák, někdo chce být šarmér. Nejdříve jsem chtěl být jako kluk Tarzanem, pak se mi ale nepodařilo vymakat svaly, tak jsem se rozhodl jít cestou šarméra typu Oldřicha Nového. S tím rozdílem, že v moderní době neříkám „Zavřete oči, odcházím…/, ale „Zůstávám“ (smích) Prostě se mi líbil způsob, jakým získával srdce žen, ale velmi mě také zaujaly typy herců, jako byl třeba Jean Gabin, Charles Bronson nebo náš Rudolf Hrušínský, kteří v podstatě vůbec nehráli mimikou, ale jakýmsi vnitřním pocite, který jsme si mohli jako diváci domýšlet. V každém umění je dobré nechat diváka nebo posluchače domýšlet.

Je třeba mu dát prostor pro fantazii, aby člověk přemýšlel, co tím chtěl skladatel, básník nebo malíř říct. Oni sami to nevysvětlují. Proč také? Kouzlo umění spočívá právě v té nedokončenosti, v té touze mu porozumět. Nesmí být přímočaré, jako oznámení nějaké zprávy.

A je tomu tak i ve vztahu mezi mužem a ženou?

Ano. Přitažlivé napětí může být mezi nimi trvalé – když zůstává mnoho nedořečeno a zahaleno tajemstvím.

Mnoho lidí od tebe očekává, že budete v soukromí vystupovat stejně jako na pódiu nebo ve filmu…

Zpěvák nebo herec a fajnové role může často vyvolat dojem, že každá žena při setkání s ním prožije něco úžasného. Textař nebo scénárista mu prostě napsali takový text, který okamžitě ženy chytí za srdce. A pak se stane, že ony toho zpěváka někde potkají a ukáže se, že je to normální člověk jako každý jiný, jen se umí více či méně lépe vyjadřovat a ví, jak zaujmout. Tam může nastat zklamání. Ale pokud mohu soudit podle toho, jak o mne mluví všechny ženy, které jsem poznal, tak jsem vždy zanechal dobrý dojem. Žádná mě nepomlouvá, že došlo ke zklamání, ať už jsme se rozešli jakkoliv. A to mě velmi těší. S tímto pocitem se mi hezky žije a mohu se dívat lidem do očí. Ten dobrý dojem se vždy snažím zachovat.

Celý život děláš lidem radost. Co dělá radost tobě?

Radost pro mě je, že se daří to, čím se zabývám, a tím vlastně dělám i radost druhým. Jsem rád, že nejsem na světě zbytečný, že jsem pro něco platný. Na mém zpívání je to ostatně vidět nejlépe. My zpěváci a hudebníci máme to štěstí, že hned po vystoupení a většinou už přímo v jeho průběhu nám lidé projeví nadšení, pocítíme okamžitou odezvu publika. To je nádherný pocit. Sochař třeba vytvoří sochu, ale nedoví se okamžitě, kolik radosti udělala. Není u toho, když je jeho dílo obdivováno.

Ne vždy se ale daří, umíš být v té chvíli tzv. nad věcí?

Samozřejmě, že když se nedaří, uvnitř se přímo trestám a bičuji, ale naoko jsem nad věcí. To je jako v pokeru. Je to dáno už mou profesí. Mým úkolem je v přesně danou dobu vstoupit na jeviště a lidi pobavit bez ohledu na to, jak se momentálně cítím.

A nemělo by to tak být i v běžném životě?

To už by byla škola diplomatů. V běžném životě musí člověk ukázat, že umí reagovat, že se umí rozzlobit, bránit se. Jinak by ho mohli mít za hloupého naivku. Rozlišuji, co je v životě důležité, a co ne.

Jak se to ale pozná?

To je věcí zkušeností a odhadu. A zkušeností není nikdy dost. Někdy si říkám, že už jsem se leccos naučil, a pak znovu vletím do pasti a udělám chybu, ze které se sice zase poučím, ale ta následující past vypadá zase úplně jinak.

Alena Hájková, Karel Gott během rozhovoru | Foto: Alan Pajer

Máš pověst dokonalého profesionála, člověka, který umí dobře vycházet se svým okolím. V čem spočívá toto umění?

V přirozenosti a ta je člověku daná. Vykalkulovaná diplomacie se ihned pozná. Jak a s kým jednat, je u mne věcí citu. Na každého nemůžu stejně. Důležité je odhadnou lidi předem.

Na základě čeho je odhaduješ?

Nechám toho druhého promluvit a snažím se přeladit na jeho frekvenci, pochopit ho. Přitom samozřejmě dávám najevo, že mám také svůj názor, že s ním nechci vycházet za každou cenu. Ale ne vždy tato taktika vychází. Jsou lidé, kteří mě úplně nenávidí, aniž bych se s nimi setkal. Ale to není nic negativního, není to důvod, proč bych se měl nad sebou zamýšlet. Oni sami neví, proč mě nenávidí. Lidé, kteří vyzařují silnou auru a mají osobnost, často vyvolávají u jedněch respekt a u druhých nenávist. To nemá nic společného se závistí. Oni jen cítí tu sílu a vadí jim jiná frekvence naladění.
Nejhorší je stav, když je člověk všem lhostejný, když o něm druzí nepřemýšlí a říkají, že jim nevadí. Tam není nic, žádná síla, o kterou se člověk může opřít. Ti, co něco dokázali, vždy se setkávali s rozporuplnými reakcemi na svoje vystoupení nebo umění. Lidé je buď nesnášeli, nebo milovali.

Tibetský dalajláma o tobě řekl, že máš výraznou oranžovou auru. Tato barva znamená ctižádost a velkou životní sílu. Někteří jedinci barvu aury nejen vidí a vnímají, ale také cítí. Máš s tím nějakou zkušenosti?

Proti dalajlámovi jsem na auru barvoslepý. Ale přesto umím rozeznat lidi s pozitivním vyzařováním a charizma lidí, kteří mají něco za lubem.

Zdroj: autorská kniha Cesta k vrcholu