Jsou kvality, o kterých se nepochybuje. Od antiky jsou to zejména tři pojmy, říká režisér Zdeněk Zelenka
Alka Hájková / Zdeněk Zelenka
Redaktorka
Muzikál Golem, Láska nebeská, ale také Rebelové nebo Duch nad zlato. To jsou díla, za kterými stojí český scenárista, dramatik a režisér Zdeněk Zelenka. Bohužel koncentrace diváků je roztříštěná, přesto je místo, kde se dá zhlédnout děj od začátku do konce. Jak vzpomíná na své začátky, co zanechává v divákovi dojem, silné emoce? Proč má úspěšný režisér v pohádkovém světě už své odslouženo? Nejen o těchto tématech vypráví poutavě Zdeněk Zelenka v exkluzivním rozhovoru pro VIPosobnosti.cz.
Pane režisére, potkali jsme se na letní párty divadla Broadway, ve kterém měl nedávno derniéru váš divácky úspěšný muzikál Láska nebeská. Chystáte s principálem divadla JUDr. Lichtenbergem něco nového?
Samozřejmě, že s Oldou nezahálíme! Máme za sebou už tři muzikály, které jsem speciálně napsal pro Divadlo Broadway, vlastně první libreto ve svém životě jsem napsal právě na základě výzvy Oldy Lichtenberga. To byl v roce 2003 muzikál Rebelové, který měl nejprve za sebou úspěšné tažení kiny, pak jsem se musel pracně vzdělávat v oblasti divadelního muzikálu, což znamenalo filmový scénář rozebrat na součástky a přepsat ho pro divadelní verzi. Nebýt Rebelů, nebyl by třeba ani zatím poslední muzikál Láska nebeská, který mě jako autorovi a režisérovi dělal velkou radost. A plány? Olda mě opět oslovil, něco kutáme. Ale jestli se mi to povede a jestli to Olda přijme do realizace, to zatím nevím. Ale držte palce, Oldův nápad se mi velmi líbí!
Vraťme se na chvilku k vašim začátkům. Co vás přivedlo právě k dětskému filmu? A jak vzpomínáte na ten úplně první?
Vše je, jako v životě většinou, velká náhoda. Já jsem hned po maturitě, a to na přímluvu slavného scenáristy Oty Hofmana, nastoupil v roce 1974 do Filmového studia Barrandov jako asistent režie. A zcela náhodou mě tehdy jako devatenáctiletého nasadili na film Jakub, což byl příběh o jedenáctiletém klukovi, a kdo myslíte, že toho kluka hrál? Filip Renč! Už tehdy tato náhoda zapříčinila, že jsem se seznámil s Filipem, se kterým jsme pak v průběhu desetiletí přivedli na svět několik filmů, například právě Rebelové či Hlídač č.47. A byl to Filip, který mě přivedl do muzikálového světa. Ovšem tehdy jsem po filmu Jakub byl nasazen na další dětský film, a to byli dodnes oblíbení Páni kluci. A když jsem skončil studium na FAMU, vedení Barrandova si asi řeklo, že mám zkušenosti s dětskými herci, tak mně celkem bez problémů dali do výroby můj scénář pohádkové komedie Čarovné dědictví. A už to jelo! Pak jsem udělal s Vlastmilem Brodským duchařskou komedii pro děti Freonový duch a vše gradovalo Nesmrtelnou tetou. A to nemluvím o řadě celovečerních pohádek, které jsem natočil pro Českou televizi, například Kouzla králů, RumplCimprCampr či Duch nad zlato.
Máte za sebou desítky úspěšně realizovaných scénářů, napsal a natočil jste příběhy v nejrůznějších žánrech, úspěchy jste měl na poli dramatu, komedií i detektivek. Jak napsat a zrežírovat příběh tak, aby v divákovi zanechal dojem, silné emoce?
To je otázka na diplomovou práci! A kdybych to věděl přesně, myslím, že by mně i Hollywood byl vděčen! Ale v zásadě platí, že každé dílo, tedy i film, je především obrazem stavu duše a morálních kvalit autora. Jaký autor, takový film! Pokud je autor, jak říkají psychiatři, emočně plochý, těžko vymyslí a zrealizuje film citově bohatý! Podívejte, zmínili jsme třeba právě ty Pány kluky. Ty režírovala paní Věra Plívová-Šimková. Kdo jí znal, ví, že měla celou škálu emocí, a to emocí veskrze pozitivních. A takové byly její filmy, počínaje třeba úžasným filmem o dětství Myšáci, Lišáci a Šibeničák. Takový film by nenatočil autor citově vyprahlý! Jinými slovy, jak říkají Francouzi, styl je člověk sám. Chcete-li divadelní či filmovou hru, která má citově zasáhnout diváky, nemůžete oslovit autora, jehož dominantní emocí je zamindrákovaná nenávist ke všemu, zejména k lidem. Takový autorský myslitel vám maximálně smontuje horor, byť efektní a divácky atraktivní. Osobně si nejvíce vážím autorů, kteří jsou ve svých dílech schopni přenést na diváka emoce pozitivní. A mezi námi, to už je dnes v podstatě avantgardní čin…
Při našem povídání jste zmínil, že jsou kvality, o kterých se nepochybuje. Které to jsou?
Od antiky jsou to zejména tři pojmy – pravda, dobro, krása, přičemž krásou se nemíní, aby dílo bylo výtvarně pěkné, ale aby bylo, abych tak nepříliš nápaditě řekl, lidsky cenné. A jsme zase u autorů a jejich pohledu na realitu, svět, lidi. Vemte si, kupříkladu, většinu současných filmů z jakékoliv války. To už nebývá o tragédii hrdinů a celé té absurdní válečné nesmyslnosti, třeba některé filmy z období 2.světové války na mě dneska působí jako triková show z oblasti pop kultury. Vzduchem létají ruce, nohy, ale lidská tragédie, která byla kupříkladu empaticky zpracována v prvním, ještě černobílém zfilmování válečného románu Na západní frontě klid, vás citově mine. Ta schopnost vyvolat v divákovi emoce, soucítění a následnou touhu postavit se na odpor válečným psychopatům bývá scvrknuta na jediný cíl – udržet diváka v pozornosti množstvím efektů, akčností, střihovou tříští, čímž se tyto lidské tragédie vyprávějí formou videoklipu, a to s odůvodněním, že takovýto dynamický styl dnešní divák vyžaduje. A pak se podíváte na jednu z nejbolestivějších výpovědí o válečné tragédii, za což považuji výrobně skromný film Smrt krásných srnců, a nad osudy hrdinů vám zvlhnou oči. Protože Ota Pavel a Karel Kachyňa byli Mistři svého oboru.
Za vámi také stojí velmi úspěšný muzikál Golem z hudebního pera Karla Svobody. Jak vzpomínáte na tohoto génia a spolupráci?
Přes dvacet let jsem spolupracoval na téměř všech svých titulech s Karlovým bratrem, hudebním skladatelem Jiřím Svobodou, který mnoho Karlových skladeb aranžoval. Karla jsem tedy léta znal především díky Jirkovi a bylo jen otázkou času, kdy se naše tvůrčí síly nějak propojí, což se stalo v roce 2006, když se chystalo otevření Divadla Hybernia. Tehdy jsem byl osloven vedením divadla, jestli bych nenapsal libreto původního českého muzikálu právě k otevření Hybernie. A byl to producent, který rozhodl, že mé libreto Golema zhudební Karel Svoboda, takže tak se stalo, že jsem téměř rok měl tu nádhernou šanci spolupracovat s opravdovým, špičkovým profesionálem, ale hlavně skvělým chlapem. A když už jsme u té schopnosti autorů přenášet na diváka emoce, navíc atraktivní formou, tak Karel byl pro mě příkladem právě tohoto typu autora. Z některých hudebních čísel Golema přímo prýštily emoce, například z písně Adonai v podání Petra Muka. Karel prostě ve svých skladbách uměl i to nejvzácnější, totiž atraktivní formou sdělit silný, emocionální prožitek. Ke Karlovi jsem měl velký respekt. A obdiv. Ale to jsem nebyl sám…
Pojďme do dnešních dní. Pro lidi je v současné době náročné udržet pozornost. Existuje nějaký „návod“ jak sledovat děj od začátku do konce?
Z těch možností mi vychází pouze jediná. Jít do divadla. Pouze v divadle máte dneska šanci zhlédnout děj od začátku do konce souvisle, aniž by vás ze sledování vyrušila reklama, tchyně, vřískající děti anebo pípnutí nové zprávy, na kterou je bezpochyby nutné mobilem ihned odpovědět. Sledovat pozorně v televizi dvouhodinový film, to dnes doma vydrží málokdo, snad jen osamocený důchodce. Pokud neusne. Informace o sledovanosti jsou pro mě především informací o puštěnosti televizoru, ne o tom, zda se někdo opravdu souvisle díval a vůbec už se nedovím, zda se někdo u obrazovky dojmul či smál, zda pochopil myšlenku či děj, zda fungovalo zamýšlené napětí či zda vycházely gagy. Dnešní doba se třeba na psychice mladých podepsala zejména odnětím schopnosti koncentrace. Na děj, na učení, na normální rozhovor u stolu. Všichni pořád někam telefonují, posílají si SMS, sledují, co nového na FB či jiných sítích. Koncentrace na jakýkoliv výkon je roztříštěná. To si zejména mnoho tvůrců a producentů uvědomilo, takže se za každou cenu snaží udržet pozornost zejména televizního diváka tou střihovou tříští. Střihá se, aniž by k tomu byl sebemenší důvod. 20 střihů za minutu. To je princip většiny reklam, ne hraného filmu, který se má především věnovat vykreslení vztahů mezi postavami, touhou pochopit jejich motivace jednání apod. Jak říkám, jediná šance, jak se koncentrovat na děj je divadlo. A myslím, že skutečně nastává renesance divadla, touha lidí po živém herci a kolektivním vnímání díla bude stoupat. Už teď se nestačím divit, že většina představení v divadlech je vyprodána, třeba naše představení Lásky nebeské jsem nezažil hrát v poloprázdném sále, muzikál Mefisto jsme před vyprodaným sálem hráli 8 let. A bude obnovená premiéra. Divadlo přežije všechny televize i streamovací služby a je pro autory jedinou nadějí, že divák bude jejich dílo vnímat od začátku do konce. Teda pokud neodejde v půlce z důvodu nudy či nesrozumitelnosti děje…
Česká televize přicházela s úžasnými pohádkami, zejména na Vánoce. Které z těch vašich byly a jsou nejoblíbenější? A chystáte nějakou další?
Nechystám. V pohádkovém světě mám už své odslouženo. Od Čarovného dědictví, které jsem natočil v roce 1985, jsem natočil, včetně těch hodinových, asi 11 pohádkových příběhů pro malé i velké děti. A myslím, že mnohé si u diváků našly své velké příznivce, vždyť Nesmrtelná teta se hraje 32 let a dodneška mi z ní na besedách citují dnešní puberťáci. Zrovna tak pohádková komedie Kouzla králů, ta mimochodem patří mezi nejreprízovanější pohádky České televize, písničky z ní mají na YouTube miliónovou sledovanost. Ale co se týče pohádek, tak už s Vaškem Vorlíčkem jsme si říkali, že klasické pohádky jsou vpodstatě všechny natočeny a vymýšlet nové pohádky alá klasika má svá velká úskalí. Já myslím, že nové pohádkové příběhy už jsou záležitostí nastupující tvůrčí generace, já jako scenárista zůstávám u svých dramat, komedií či muzikálových libret. Vydal jsem knížku kriminálních příběhů z let 1968 Srpnem to začalo, napsal jsem libreto velkomuzikálu Al Capone, vězeň starosty Čermáka, dopsal jsem komorní komedii Fantom v naší kuchyni. Zatím se do tvůrčího důchodu nechystám…
Odlehčeme na chvíli naše povídání. Nedávno jste navštívil svou kamarádku, úžasnou herečku Jiřinu Bohdalovou. Ta zazářila například ve vaší inscenaci Svědkyně po boku Viktora Preisse a Josefa Somra v roce 1991. Vzpomínali jste na minulost nebo společně pro diváky chystáte ještě nějaký film?
S paní Bohdalovou se opravdu známe od roku 1991, natočili jsme desítky dramat, komedií, pohádek, ale i ztřeštěných veseloher typu Paní Piperová zasahuje. Často spolu vzpomeneme na drama, které jsem napsal přímo pro ni, byl to silný příběh o poměrech v současné rodině, film se jmenoval Každý milion dobrý. Měli jsme na něj skvělé reakce diváků. Nemohu připomenout sérii celovečerních detektivek Ach, ty vraždy!, které jsem rovněž napsal přímo pro ni. Tyhle detektivky paní Bohdalová hrála velice ráda, neboť každý příběh jsem vymyslel ve zcela jiném žánru, takže mohla uplatnit celou škálu svého herectví. Já osobně mám nejvíce rád naší adaptaci slavného dramatu Friedricha Dürrenmatta Návštěva staré dámy. To byl pro paní Bohdalovou velký protiúkol a nebylo divu, že nejprve se zdráhala tuto významově složitou postavu přijmout. Ovšem pak si ji přiřadila ke svým nejoblíbenějším rolím, jakými jsou třeba Fany či Anna z filmu Ucho. A co se týče dalších plánů – uvidíme, zatím nic konkrétního k natáčení nechystáme, ovšem v Divadle Hybernia jsem byl osloven, abych přichystal velkolepou oslavu jejích 95. narozenin…
Na závěr. Kdybyste se na začátku své bohaté a úspěšné kariéry scenáristy a režiséra rozhodoval znovu. Čím byste chtěl být a byl rád?
Kdyby mi teď bylo tolik, v kolika jsem poprvé vstoupil do Filmového studia Barrandov, velice bych zvažoval, zda se věnovat tomuto oboru. Vše se proměnilo, jak podmínky tvorby, tak způsob vyprávění, tak možnosti obživy. Vemte si, že jsem od roku 1992 na volné noze a jak s oblibou říkám, jsem od toho roku nezaměstnaný a živím se příležitostnou prací pro film, divadlo a televizi. To znamená, že jediný příjem byl a je z honorářů, nikdy jsem neměl stálý plat. To je velká ekonomická nejistota. Svým způsobem jsem měl štěstí, o práci jsem neměl nouzi, mé scenáristické nabídky producenti přijímali, výsledky měly většinou kladný ohlas. Mám možnost sledovat osudy některých začínajících tvůrců. Nezávidím jim. Všem radím – založte si firmy, jen honoráře vás neuživí a té práce, i když to tak nevypadá, nebude tolik! Myslím práce důstojné a dobře honorované. Pak si ale říkám, že každý má svůj životní příběh a radit je někdy jako házet hrách na stěnu. Já jsem v těch devatenácti taky starší neposlouchal. A šel jsem tam, kde mě to bavilo a kde jsem byl rád. Já nevím, jak bych si znovu počínal. Ale jak se znám, asi bych to zkusil znovu. Ono je pro mě to komedianství přeci jen zábavnější než elektrika, kterou jsem původně vystudoval…
