Jak naše vnímání času ovlivní organizaci práce i úctu druhých

Foto | Pixabay.com
Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on whatsapp
WhatsApp
Alena Hájková
Alena Hájková

Redaktorka

Být někde včas je pro někoho velkým uměním i trápením dohromady. Každý z nás sice vnímáme čas jinak, opozdilci ale v oblibě nebývají. Jak si zjednodušit organizaci času nestresovat tak sebe ani druhé?

Přesnost, která je pro některé z nás naprostou samozřejmostí, pro druhé může být stresem. To, že na někoho čekáme nemusí být vždycky dáno tím, že dotyčný je zavalen prací. Může jít také o chvilkový úlet, ale také o psychickou poruchu. Prostě vnímá čas jinak. Někteří se zamyslí nad tím, co právě dělají a přestanou vnímat svět okolo, jiní neodejdou, dokud svoji práci, úkol nedokončí. Jiným zase například vyhovuje pocit důležitosti, který si v sobě pěstují tím, že se na ně musí čekat. K nesprávnému odhadu času nás může vést roztržitost, i bohémství.

Chorobná nedochvilnost rozčiluje především ty, co na nás čekají. Tento povahový rys těžko odstraníme, proto je potřeba s ním předem počítat. Reagovat na pozdní příchod či telefonát můžeme pragmaticky, především ale pro náš osobní pocit, neboť notoričtí opozdilci vnímají čas jinak. Ti by proto si neměli nikdy poznamenávat přesný čas, například v 10 hodin, ale měli by si napsat do kalendáře 9.45. Naopak ti, co na ně čekají by měli s touto situací počítat a přijít o několik minut později.

Pokud je to možné, můžeme dát vědět také zprávou, že už jsme na cestě. Také můžeme stanovit hranice tím, že oznámíme, kolik máme času a ukončení setkání dodržíme. Tím získáme nad sebou moc a pocit, že nejsme k dispozici bezmezně. Sami bychom měli zvážit, zda je pro nás člověk, který chodí pozdě natolik důležitý, abychom na něj čekali déle, než je akademická čtvrthodinka.

Profesionálové a lidé, kteří si váží sami sebe a druhých těmito zlozvyky netrpí. Naopak ví, že jsou zodpovědní nejen za to, na čem se domluvili, ale také za svoje činy a dobře odvedenou práci, ke které správný timemanagement patří.

Autor: Alena Hájková